Zvítězili jsme

Aneb jak kdysi před svou smrtí vyřknul Feidippidés: "Zvítězili jsme."
Nezvyklý budíček před sedmou (po asi 6.5 hodinách spánku), snídaně v podobě ovesné kaše (která mě možná zachránila, ale vůbec nechutnala), banánového koktejlu a jablečného džusu...
A pak směr na Staroměstské náměstí, kde již čekalo dalších pár tisíc stejných nadšenců jako my.
Nadopovali jsme se Anticrampem, energetickou pastou (zbytek do tuby s sebou na cestu), zašli na masáž, protáhli se a pak jsme roupama nevěděli co dělat, tak jsme šli na start.
Bratr si našel balónek s časem 3:30, já jsem nevěděl, co mě čeká, takže dál za čas 4:00.
Šéba nám to odstartovat (vůbec jsem ho neviděl, jen tam někdo řekl, že to bude on) a najednou se koryto lidí dalo do pohybu.
Na Mánesově mostě jsem v dáli viděl Keňoše, co už běží okolo Vltavy, ale to jsem ještě netušil, že mi na ně chybí menší očko končící Valdštějskou ulicí.
Prvních 10km jsem si pískal. Předběhnul jsem čas na balónku označující 4 hodiny a vesele postupoval dál. Nohy nebolely, inu toto běhají skoro každý den.
Průběh Staroměstským náměstím byl parádní. Korytem mezi fandícími lidmi, ještě pln sil a ambicí. Postupně dobíhám čas 3:45 a předbíhám jej.
Když jsem u Vyšehradu viděl vracejícího se bratra, zrovna pojídal na občerstvovačce lačně banán, takže mě neviděl. Po Podolském nábřeží se pak pokračovalo až na otočku za půlmaraton.
Tam už bylo hůř. Pomalinku jsem se začal propadat a počet předběhnutých byl menší, než předbíhajících.
Za Palackým mostem se běželo přes Anděl a tam někde na otočce u 28 kilometru jsem začal cítit kolena a třísla. Zatím ale neznatelně. Pojídám spokojeně müsli tyčinku a zvládám se usmívat na občerstvovačkách.
Největší krize nastává u 33 kilometru, kde mě vodiči na 3:45 předbíhají, mně těžknou nohy, pálí třísla a bolí bradavky (ano, zapomenul jsem si na ně náplast).
Druhé kolo po Libeňském mostu je peklo. Ale zatím ne absolutní.
Myslím, že to nastalo za Těšňovským tunelem. Zbýval poslední kilometr a půl do konce. Moje kolena nutila zastavit, třísla pálila. Vytáhnul jsem z kapsy lahvičku s rychlými cukry a nalil ji do sebe. (kolena ani třísla to nespravilo)
Doběh Pařížskou ulicí byl impozantní. Po obou stranách tleskající lidé, samba hudba u cíle, všeobecný ruch a veselí.
Pak už jen doběh do cíle, nechat si ukazovat cestu kam jít. Zatláčet slzy, které se derou do očí vyplavenými emocemi. Nechat si nasadit medaili, snažit se usmát na fotografa a pokračovat korytem obestoupeným fanoušky až k sedícímu bratrovy, který má nohy jeden puchýř...
Napili jsme se, šli na masáž a jeli na kolej.
Dvojitá pizza ve 4 lidech nás na tři hodiny umrtvila a krásně jsme si pospali.
Pak další dvě pizzy a Scottish párty (aneb jak byl Mellthy ve Skotsku a na blog o tom nepsal)
A pak zasloužený osmi hodinový spánek...

Update:
Kdo nevěří, ať tam běží : Foto