Bylo to tehdá v září, kdy na návštěvě rodného města v jedné z hospod seděl jsem já, Tom a Jana a Boss. Řeč od tématu černochů, studentů, zaměstnavatelů a dovolených sklouzla k povídání o pouti do Říma, Santiaga de Composteli, na svatý Hostýn. Tom přidal historku o tom, že jezdí do Billy autem...a nápad byl tu. Proč nejít na Hostýn pěšky a dokázat tak, že Tom není jen obyčejný flákač, co chlastá a kouří ? Strhnula se vlna šílenství, každý chtěl jít s náma, objednal se autobus, vylepily plakáty, natisknuli trička....nakonec jsme jeli v pěti. Zdravé jádro 9.A ze začátku tohoto povídání + Vlasťa. Mira řekl větu, kterou nemám odvahu tu popsat...a nakonec nejel. Ale bylo to něco o věku, zimě, lidské hlouposti a dámském přirození. Můj hektický příjezd..odjezd z matičky Prahy...kdy jsem se nevlezl do busu a spravil si pak chuť pizzou z Grossetu a s Tokajem a sýry u Angeliny a Antonia...byl nakonec v pohodě. K ránu po nočním přesunu...nasednul jsem do autobusu, kde byl zbytek výpravy. V Holešova se nakoupil poslední proviant a právník Vlasťa se dožadoval igelitky zdarma pod pohrůžkou obvinění z klamavé reklamy nejmenovaného nákupního svatostánku. Vyšli jsme směr Žopy, bylo krásné počasí, dostali se do lesa a vlastně tam až do příchodu na Hostýn zůstali. Potkali jsme mloka, srnky, trudomyslnost zaháněli sprostými vtipy. Na Rusavě jsme si dali něco dobrého na zub, otravování místním senilou, jak by řekl Vlastik, který se ve svém povídání zamotával tak, že po čase skončil na začátku a nepamatoval si, že celou smyčku přehrává již poněkolikáté. Na cestě z Rusavy zmizel z tváře Toma úsměv. Přisly kopečky. Za to se ale objevil na rtech nám. Není nic lepšího než škodolibá sranda ze strádání kamaráda, že ano. Na Skalným jsem objevil Vlasťovu fóbii z lezení po stěnách skal....ale o tom až jindy. Odtud jsme to vzali na zříceninu Obřany, kde jsme zažili krásné odpolední sluníčko. To už se k nám blížil z Hostýna můj bratr, který na nás natrefil zrovna při vykládání nechtěných erotických zážitků z Turecka... Nu a pak Hostýn. Tam jsem už nemohl. Měl jsem hlad...kynuté knedlíky mi zvedly náladu. Náladu nám taky spravila servírka, která nám řekla čas odjezdu autobusu. Po té, co jsme zjistili, že v zimě nic takového nejede, ji chtěla část výpravy obětovat pro dobro bohů, čemuž jsme samozřejmě zabránili. Šlo se tedy pěšky a protože byla tma, tak okolo kopce po cestě. To nás dorazilo. Otlaky na nohách bolely, morálka upadala, ale nakonec jsme dorazili do Bystřice, koupili lístky a přijel vlak. Jak říkám, perfektně naplánováno. Někdy v létě to musím zopakovat...
Zabydlování pomalinku končí a za chvíli nastane opět čas stěhování. Všichni se již nemůžou dočkat. Hlavně sousedé, ke kterým se lozí pře balkón, nebo ti sousedé, kterým vadí hlasitá hudba v noci, či akce, které prostě jsou slyšet. V kteroukoliv denní a noční dobu. "Hoši, tu nejste na Bubenči" řekla nám jednou paní vedoucí. "Toto je klidná kolej."Na pomoc se zabydlováním přišel Royo. Inu tetování, piercing, krev a meče. Co víc si přát.
Vybrat si monitor. Vybrat si LCD. Vybrat si vhodný panel. Vybrat si zasraně velkou úhlopříčku. Vybrat si skvělé rozlišení, nízkou odezvu, rozteč bodu, obnovovací frekvenci, zabudované USB porty, chrčící repreáky. Vybrat si nízké vyzařování podle standardu, nízkou spotřebu. Vybrat si malé recyklační poplatky. Vybrat si barvu rámu v barvě stolu. Vybrat si matný nebo lesklý povrch a každý ráno na sebe čumět, kdo doprdle seš. Vybrat si pozorovací úhel, OSD menu a kontrast. A na konci toho všeho zplesnivět, sedět v ubohým domku a zjistit, že parametry už nejsou takový jako na začátku. Vybrat si budoucnost. Vybrat si monitor. Rozhodl jsem se vybrat monitor, ale něco jinýho. A důvod ? Člověk nepotřebuje důvod, pokud má EIZO.
Výplata se blíží, mohl jsem si tedy pořídit permici na stěnu a získat tak slevu na lezecké vybavení. Lezečky byly stejně v akci, tak alespoň na šroubovací karabinku se vztahovala sleva. Konečně ve vlastních lezečkách...konečně naboso :) Mišáček si na 8čce natáhnul pracku a pak na naříkal i na pětce. Já měl opět co dělat, abych zvládnul převis...přeci jen se od přírody bojím výšek. Ale čtverku jsem vylezl, pětku taky a šestku jsem už nedal. Musím víc cvičit prsty a předloktí. Nu.... s předloktím není problém :) Za chvíli budu jako Pepek námořník.
Začal bych tím, že se mi zastavily hodinky. Ano stává se to. U ručičkových. Zastaví se. Ale digitální ? Prostě zamrzly a svítí na mě stále stejný čas. SU 19:07:47. Ano zastavili se sedmý den v týdnu v sedm hodin večer a sedm minut k tomu. To jsem zrovna lezl do bazénu, abych stěží uplaval 777metrů (ale nakonec to byl jeden kilometr). Pokračoval bych tím, že v práci jsem přišel o iluzi ideální práce. Ideální práce v tom, že člověk pracuje a přitom si užije života a odjede na tři týdny nebo měsíc tam, kam potřebuje. Nebyl jsem pochopen. Můj manažer měl argument "já měl dovolenou po dvou letech a ještě jsem si bral notebook", můj argument , že za to bere manažerský plat a že ne všichni lidé chtějí sedět dva roky v práci jsem si raději nechal pro sebe a začal přemýšlet. Proč to děláme ? Když jsem si v noci (podle mobilu v 0:00 1.11.2008 - hodinky přeci nejedou ;) uvolnil na balkónku s Pavlem, Srbem, hlavu - všechno na co jsem přišel jsem sepsal a odeslal na ty ostrovy u Austrálie...jak ony se jmenují.... :) Dnes ráno (musím to zdůraznit v 11:11 1.11.2008) přišla odpověď. A to taková, že mi vzala dech a navrátila veškeré mé iluze na správné místo. Tož tak.
Zdůraznil bych, že je 1.11.2008 a Mellthyho a mě čeká něco, na co už dlouho čekáme. Je dobře že svítí sluníčko a je hezky :) Více jindy a jinde...
Bylo to tehdá v září, kdy na návštěvě rodného města v jedné z hospod seděl jsem já, Tom a Jana a Boss.
