Závist

...je hnusná vlastnost.

Ale zase žene dál, pokud se nenechá člověk zaslepit a bere ji jako milník, že toho chce taky dosáhnout.

Let

Pepa odlítá na Jakartu.
Sice pořád opakuje, že ztroskotají v Africe, nebo že vousatý chlapík s kufříkem přeruší jeho let, ale já mu říkám, že plácá pičoviny.
Zaslouží si to.
Ale závidím mu. Práce je práce, po ní ale přijde večer a to by nebylo aby se nešlo do ulic fotit.

Let

Víkend

..opět.
Tentokrát ve znamení vytváření stránek pro Janču, přemýšlení, jestli chci dělat programátora v Javě, jestli chci vlastně něco dělat a co to je.

Cestování

V noci jsem cestoval.
Na jeden zřejmě turecký ostrov se mnou nikdo nechtěl jet, tak jsem lodí plul sám, pochodil jsem opuštěné kouty, mluvil s lidmi španělsky a pak zpět lodí s Jančou a mamčou, kde jsme jedli krevety.
I bratr tam myslím byl.
Pak na hory a přesně si už nepamatuji kam všude, ale i do pouště, myslím.

Ráno jsem pak vstal úplně utahaný a rozlámaný...ani se nedivím.

Víkend

...a vinobraní

...

"Ranní vstávání mi nedělá dobře. Budu ještě chvíli přemýšlet..."
Šedými tunely metra proudí davy lidí, vzduchem se line zvuk kytary a slova písně. Nikdo ho neposlouhá. Spěchají někam. I já.
Na náměstí kakakarlově linou se podchodem zvuky houslí. Jsem tam jen já a on. Venku na lavičce sedí smutná punkerka. Zemřel jí potkan, musela se opít, zkouší ho probudit. Vedle sedící punkáč jí podává lahev vína. Druhý spí. Nikdo ho nebudí.
Jde okolo Miha. Neviděl jsem ho pět let..krom metra, kde mě nepoznal. Daleko jsou doby, kdy jsme na klifech ve skotsku kouřili hašiš a přes den sbírali jahody. Čeká dítě. Až se narodí, půjdeme to snad zapít.
Než se střídající se bílé a šedé plošky spojí v jednu šedivou čáru, mizím ve tmě.

A to už je čtvrtek.

Bob

Úterý

Hodinu a deset minut jsem seděl u přepážky a čekal až vyřídím novou kartu a ve své podstatě podepíšu jen čtyři papíry.
V bageterii mě čekaly za odměnu krásné zelené oči, jemné stříbrné naušnice a pěkný úsměv. Nechal jsem jí korunu spropitného...
Bagetu jsem snědl na sluníčku na lavičce u památníku, kde stál nehybný zástup vojáků. Asi čekali na prezidenta, ale toho jsem se nadočkal.
Ve skoro plném metru si malá černovlasá holčička sednula na zem na baťůžek mezi nohy německých turistů, otevřela knížku, která mohla být vysoká jí po kolena, nalistovala záložku a začala číst. Lidé na stanicích vystupovali a nastupovali, jen holčička byla ve svém světě. Příběh o květině. Snad tak se ten její svět jmenoval. Až jí začali vadit lidé stojící nad ní, naštěstí uviděla zrovna se uvolňující místo. Přesedla, s nádherným gestem otevřela opět knihu a s pomocí záložky četla jednotlivé řádky....
Ale dnes je středa, ne úterý.

Vítěz

Asi před měsícem byly na Václavském náměstí závody vodičských psů. To co tito psi musí umět, co musí dělat a za co, to každý ví.
Tohoto vítězného psa zajímaly ceny spoluhráčů a mašle, kterou dostal za odměnu.
Minulou sobotu jsem se setkal s Bobem...a díky němu šel po dlouhé době do komory, abych si jednak pohrál s touto fotkou, ale i abych se utvrdil v tom, že fotka na papíře zůstane ještě nějakou dobu nepřekonaná.

...

Pokoj 423 zasáhla neznámá choroba teče nám z nosu, Mellthy má i něco v krku. Svačina to není.
V sobotu dopoledne jsem byl na rande s Bobem. Jako pan Klamperna seděl jsem poprvé v Kavárně Lucerna a popíjel kapučíno s karamelem. Byla mi vysvětlena funkce měření s Pentaconem.
Uvědomil jsem si, že zanedbávám komoru a že v nejbližší době do ní musím jít. Rozloučili jsme se vzájemným focením ;)
Pokoj 423 a jeden čuník šli odpoledne na brusle. Na cestě zpět jsme šli okolo cirkusu, kde se nám poskytnul smutný pohled na pohublé krávy, vypelichané pštrosy, kulhající slony podávající si choboty. Asi bych do cirkusu nešel. Nelíbí se mi to.
Řešil jsem pak pracovní problém a zabil tím vlastně půlku víkendu, pak psal deník z Turecka a nakonec si splnil, co jsem si řekl - zašel do komory.

Ještě ráno, když mi bylo divně, dal jsem si snídani do postele a přečetl si povídku o pianistovi, který hrál v nákupním centru. Lidé okolo jen nakupovali nebo jedli v restauracích, nikdo ho neposlouchal. byl tam vlastně úplně zbytečný, ale dělal to, co ho bavilo. A co miloval.

Další semestr

Jako na začátku každého semestru jsou všude fronty.
Na studijním jsem stál 40 minut pro jedno razítko, kde slečna z prvního ročníku byla rozrušená tím, že jí odpadlo cvičení od 7:30, a tři dny se připravoval na stání fronty pro lítačku. Fronta na ni dosahovala neuvěřitelné délky (na Dejvické až k proskleným dveřím, u kterých je bankovat. Kdo nezná Dejvickou - tak hodně daleko)
Naštěstí jsem dnes ráno jel na cviko na Karlák a vystál si krátkou 15 minutovou frontu a na Karláku zjistil, že cviko není.
Frontu na body do mensy nemám odvahu. Všude se to hemží prváky, kterým ještě mensovní jídlo chutná a taky...dělám si jídlo sám ;)
Jinak čas letí. Devátý semestr přede mnou. Pepa taky letí. Na Jakartu, alespoň doufám. A můj bývalý spolubydlící taky letí. Ale snad se mu povede uargumentovat děkana a zůstane.

Kultura cestování za 327 Kč a jiné

Minulou středu jsem si hrál s objektivem. Nejela mu clona. Ve čtyři odpoledne jsem se převléknul z pižama, zastrčil stále nefungující objektiv do postele a jel domů.
V metru jsem utíkal revizorům a díky jednomu černému pasažérovi, který padl za oběť vše dobře dopadlo (pro mě)
Doma klasika. Rodina, jídlo, lehárko, pohoda.
Konverzace s dívčinou před bankou o Bibli. Nedovedla pochopit, že chci v Koránu a Bibli hledat společné věci a ne rozdíly, naštěstí jsem oděšel, její pohled nevěštil nic dobrého..a tvrdila, že jsou jen rozdíly, není společných věcí.
V pátek posezení s kamarádama ze základky. Historky o tom, jak v polsku cigáni rozebrali železniční most a odvezli ho do sběru.
V sobotu jsme vystěhovávali sklep Jančiného dědy. Po cestě jsem viděl romskou rodinu tlačící na vozíkách velké traverzy. Stavili je policajti.. Vyprázdnili jsme garáž a část sklepa ... a zaplnili dvě Avie. Jedna plná železa, druhá jiného bordelu. Co když se něco bude někdy hodit...A navíc jsme nalezli poklad asi 50 kg cukru.
V neděli cesta domů. Vlak natřískaný, že od Zábřehu jsem držel a nemohl na záchod...nastoupil Ondra, se kterým jsem byl minulý rok v Rumunsku. Nevšímal si mě...říkal jsem si, asi mě nepoznal kvůli vousům. Šel jsem k němu, pozdravil. Podíval se na mě, neodpověděl. Vyčkal jsem do Pardubic, až se kupé vyprázdnilo a on nastoupil. Osud tomu chtěl a sedl si vedle mě. Začal jsem pomalinku konverzaci, abych ho nevyplašil ;) Přeci jen jsme spolu něco prožili a mrzelo by kdyby si nepamatoval. "no víš, asi si mě pleteš s mým bráchou, Ondrou..jsme dvojčata"
:D Čekal jsem všechno, ale toto ne :) Na chlup podobní, gesty a řečí stejní...zmátli mě :) Tak jsem alespoň Ondru nechal pozdravovat. Nastupili další lidi. jiní nemohli, nevlezli se ani na chodbičku. Holka se srolovaným molitanem musela sedět na záchodě. V Libni jsem to nevydržel a po lidech jsem lezl na záchod.
V metru jsem utíkal revizorům. Tu lítačku už si budu muset koupit.
Na koleji jsem začal opravovat objektiv.
V pět ráno jsem šel spát a dnes v devět jsem to dodělal. Clona funguje, je vyčištěný a zvládnul jsem to sám ;)







La vida es un carnival

Kouř