Český metrologický institut.

Mail zněl jasně. Busem z Depa hostivař na Průmyslovou, pak přes lesy a pole do ČMI.
Na průmyslové si nechávám poradit, protože už tak jdu pozdě. Zima jak sviňa.
Jdu blbě, další lidi mi radí že musím jinam. Dobrá tedy, čekám na autobus, kterým prý mám jet, ale nakonec volám spoluměřiče, který v ČMI kdysi byl. Popisuje cestu, která se nápadně podobá tomu co vidím. Nechávám autobus ujet a ubírám se cestou necestou kdesi mezi cizími baráky.
Nacházím cílovou budovu, jdu se dovnitř ohřát a najít vlastníá skupinu. Vrátný ale prý o ničem neví a posílá mě do budovy další.
Tam o ničem nikdo nikdy taky neslyšel, čili pobíhají okolo mě tři človíčci v bílých pláštích a místo důležitého měření ionizujícího záření hledají, kam vlastně patřím.
Prý do budovy, odkud jsem přišel.
Inu opět ten příjemný vrátný, který stále nic neví.
Nechávám si ale zavolat zaměstnance, co nás má mít na starost. Vítá mě slovy:" Kde je vás víc, měli jste tu být před hodinou"
Zjišťuji, že jsem tu sám, vedou mě do sklepa, kde sedím a čekám. Volá se na katedru, co jako je, že tu jsem jen já, jestli termín posunout, nebo udělat exkurzi jen pro jednoho.
Nakonec dostávám nalévárnu o měření odporů, kriogenních lázních, tekutém heliu, supravodivosti....
V životě chci toho stihnout hodně. Prý to nemám šanci stihnout. Ale vím, co dělat nechci :) Vědeckého pracovníka ;)

Budova stála na kraji města
v taxíku byla zima
na taxametru svítila lebka
potom vystoupil hrdina
a klidně pokračoval dál
navštívit oblíbený stav
extrémního šílenství

-Vypsaná fixa