Mládí v prdeli, do důchodu daleko

Když jsem sjížděl ze Strahova busem číslo 217, revizor přistoupil a chtěl vidět jízdenku. Vytáhnul jsem svůj měsíční lístek, revizor jej zkotrolovat a řekl, že je neplatný.
Inu Student/Junior na něm stálo. Student jsem. Junior již ne. To se pánovi s odznakem nelíbilo. Prý po šestadvacítce mám smůlu. Zkoušeli jsme se domluvit, žel bohu, je mi kolik mi je. Junior již nejsem.
Člověku je bez peněz poněkud lehčeji. Cesta stála 700,-.
Zašel jsem do banky, převedl peníze na účet vysoké školy, vzal potvrzení a šel na studijní oddělení pro zápis do posledního semestru.
Člověku je bez peněz poněkud lehčeji. Semestr stál 17200,-.
Inu do důchodu daleko. A junior již nejsem.

Dragon je inženýr

Napsal mi Dragon, jeden z mých bývalých spolubydlících, že jede domů, že už jako je inženýr. Tedy jede, letí. Do Severní Koreje je cesta vlakem dlouhá a teď, když je na Sibiři zima,je to docela zážitek.
Dragon tu tedy byl něco okolo pěti let, poznal kapitalismus, svobodu internetu, jídlo v obchodech sedm dní v týdnu. Bránil se poznání "pravdy" o válce Severní proti Jižní Koreji...ikdyž kde je vlastně pravda. Při výpadcích elektřiny na koleji Bubeneč si připomněl vypínání proudu v hlavním městě svého rodného státu, prý z důvodů šetření energie.
Nenaučili jsme ho s Kwětem říkat, že Kim Čong Il je prase a při každé návštěvě šťáry z ambasády pečlivě sundával naše nahotinky na plakátech ze zdi.
Jak se asi tak Dragon bude mít. V komunistické Severní Koreji, kde svoboda je asi to samé jako ... nic mě nenapadá, prostě podle mě není.
Nezapomenu na jeho hlášky o rychlovarných konvicích na rýži nebo klasickou: "Hmm, pěkný pes - dobrý pes."
Náhodou jsme si dnes našel, co je to kult osobnosti, protože přesnou definici jsem postrádal.
A právě o Kim Ir Senovi - otci Kim Čong Ila tam byla zmínka. Nevím, zda-li je to pravda, ale podle všeho byl v Severní Koreji založen nový kalendář, který datuje události od jeho narození.
Jaké to je, během letu do Pchjongjang ztratit 8 hodin a 1912 let k tomu.

Kosi

Když v sedm ráno na větvi stromu poblíž zastávky Koleje Strahov pěl černočerný kos svou ranní ódu na radost, zastavil jsem se a poslouchal.
Stejně jako vrabce a vlašťovky, můžu kosy poslouchat do aleluja. Díky nim mě přejde ranní naštvání z brzkého vstávání. Už od střední školy, kdy jsem vstával v pět, abych přijel na nultou hodinu včas. V Dejvicích k ránu, kdy jsem se vracel z tahu, v Huelvě po příjezdu, kdy jsem ospalými očky nevěřícně pozoroval Marokánce spící pod dekami v parku, kde kvetli okrasné pomerančovníky.
Nasadil jsem si sluchátka a pustil Manu Chao, v práci naladil Latino FM a den začal být příjemný.

Únor...připravím si úbor

Kdy naposledy jsem měl v lednu naběháno a naplaváno jako letos ? Nikdy. Sice o nějakých extra výkonech nemůže být řeč, ale i tak příprava na letošní sezónu začala, ať chci nebo ne. Inspirací budiž video IronMan z roku 2007 a 2008 (jedná se o pěkně sestříhaný průběh havajského závodu) a 76-ti letá babička, která tichooceánského železňáka běžela 20x.
Chřipková epiemie sice útočí, ale Stromovce se úspěsně vyhýbá. Jen škoda, že jsem z mínusových teplot chytl rýmečku, o které víme, že pro nás muže je smrtelná.

Už to bude skoro rok, co jsem odjel na Erasma na jih Evropy. Toto uteklo. Manu chao mi připomíná, jaké to bylo přijít ze školy, nakoupit v Carrefouru a jet na pláž číst si (učit se) a večer ze sebe dostat sůl, natřít se krémem, zajít třeba na kafe a okolo jedné se spokojeně vrátit.

A Obrazovka smrti mi připomněla, že jsem ve Vistách nějak moc dlouho...