Jak to nazvat

Vše měl vymyšlené, nachystané, zaplacené.
Zabalil se a vyrazil na cestu, která měla překvapit a potěšit lidi, které má rád.
Silnice ubíhala, první přestupní stanic se blížila. Spal. Tak to dělává, aby překlenul nudu a aby čas rychleji utíkal.
Probudil se. Motory nejely.
Stáli u nějaké zavřené benzinky, spora osvětlené. Všude okolo tma. Dvě hodiny ráno. Měli by už být docela daleko.
Vyšel ven, řidiči se přehrabovali v motoru. Okolo pár zvědavců, co zrovna nespalo.
Přetrhnutý hnací řemen.
Volá se náhradní autobus.
Zjišťuje, že nejsou tam kde by měli být. A že pokud se podaří cokoliv rychle udělat, bude mít dost málo času na přesun do letadla.
Začíná pršet. Řidiči vzdávají boj s náhradními díly.
Začíná průtrž, fouká vítr.
"Kde jsme a za jak dlouho bysme byli v Madridu ?"
"Nebudeme tam před devátou ráno."
Černé okolí neosvětlených prostorů ho obestoupilo. Už nebylo to, co mohlo být. Byla to jen tma, sen se rozplynul. Nevnímal vítr co cloumal střechou, ani řidiče, co mu říká, aby se šel schovat do autobusu.
"Musí ti být zima."
"Poco"
"Loco"
Vítr a déšť.
Co říkají ?
"Vzdej to!"
"Bojuj..."
"Nezvládl jsi to, přiznej si to....."
"....."
Vyšel zpod střechy. Nechal si kapky dopadat na obličej. Všude okolo tma. Na dálnici za plotem občas něco přejelo...
Naděje umírá poslední.
Vrátil se pod střechu, obvolal letecké společnosti. Lístek nejde změnit. Nový stojí moc.
Náhradní autobus přijel před třetí ráno.
Přesun lidí, kterí se ješte dokáží hádat, kdo má sedět u okýnka a kdo u uličky...řidič je musí usměrnit.
Zbývá 396 kilometrů a 3.5 hodiny.
V deset stojí na letišti. S potvrzením o zpoždění s formulářem pro stížnost.
Terminál T4, třetí patro, jeden kiosek za druhým. Nový lístek přes 350 euro, starý se řeší. U posledního kiosku srdíčko poskočí...ovšem se na dlouho, s lístkem opravdu nic neudělají. Dávají mu čísla a on volá. Ovšem nic.
A to byla ona. Zemřela jako poslední.
Hluk haly plné lidí splývá, vše ztrácí smysl. Sedí, malá holčička s velkýma hnědýma očima, která letí na blikajícím letadýlku se na něj usmívá. On raději klopí zrak.
Metrem na bus a pak nekonečným krajem olivových hájů zpět na jih. Prázdný, tak jako pocit, který v sobě již dlouhou dobu dusí.
Doufá jen, že jednoho dne pochopí tento záměr, tuto cestu a tento výsledek.

V malém knihkupectví nedaleko Plaza Quitero Báez.
"Dobrý den, hledám nějaké knihy od C. Máte ?"
"Určitě. Tu je Alchymista, 11 minut, ..."
"Chtěl bych spíš Valkýry. Začal jsem je číst v angličtině..ale chtěl bych zkusit španělštinu."
"Podívám se, co mám ještě vzadu."
Knihovník donese stoh knížek. Jsou tu všechny, co znám. Ale Valkýry nikde.
"Valkýry nemám. A vlastně nevím, jestli jsou u nás vydané."
Prohlížím knížky, v kapse 10 euro. Všechny jsou velké, stojí okolo 15 až 18 euro.
"Asi si nevyberu."
"Mám tu ještě jednu", a vytahuje malinkou knížečku.
Záhir. Opět. Podívám se do zrcadla.
"Kolik stojí?"
"7 Euro."
"Vezmu si ji."

Kruh

Dravec vznasejici se nad krajinou, ceka na svou chvilku, vyuziva prudu vzduchu. Krouzi dokola, nic jej to nestoji, ale nemuze to delat vecne.
Pak nahle pritahne kridla a stremhlav leti ke svemu cili.

Znamení

V kolejní komoře jsem si potřeboval vyvolat poslední svitky, než odjedu do Španěl.
Inu v komoře bylo přesně 20°C. Říkám si, super.
Potřeboval jsem 121 ml vývojky, čehož jsem se docela bál (v PETce byl zbytek). Nalil jsem ji do odměrného válce.....bylo tam 121 ml.

Pak dýmka s mellthym, noční převoz kola z Bubenče domů, South Park a spát.