le Big Mac

Intergalaktické setkání třetího druhu na neutrálně vybraném území může začít. Peewee z Německa, Mellthy z Norska, já ze Španělska, studenti Erasmu, co se pilně a stále učí a potřebují někdy vyvětrat hlavu.
Koupeny lístky do Madridu, sbaleny narychlo (jak jinak) věci a razím.
V Seville si přisedá tlustý španěl a roztahuje nohy jako levná holka, holka přede mnou si sklápí sedadlo a já se tak kroutím jak jen můžu, abych nečichal pot vedle mě a neotláčel si kolena. V telce pustili film Turbolence, což už z názvu nabádá ke Kossům a flamencu a spánku až do Madridu.
Madrid, větrno a můj účes stále drží. Půl šesté, svačím chiabatu, dopíjím Colu, a valím už dosti známou cestu na letiště. Příjemná slečna za pultem pochopí mou lámanou španělstinu a anglicky mi vysvětlí, na co se jí ptám. Inu, špatný terminál. Busem jinam, odbavit, čekat na let, nalodit se a doufat, že na chvíli usnu. Bohužel. Do Paříže letí i banda dětí do Euro Disneylandu, piští, kopou mi do sedadla, sranda. Tak se dívám z okýnka na mraky, co jsou po celou cestu.
Paříž, slunečno a můj účes stále drží. Mellthy psal, že mám jet vlakem (pekelně drahým) na metro a na smluvené zastávce dáme scuka. Vlak je dražší, než Mellthy psal. Mozek čecha zapracoval, našel jsem jakýsi bus a tím odjel. Bus byl jen za 1,5 Eur.
Asi po půl hodině jízdy, kdy na obzoru za kopci a lukami je stále ve stejné vzdálenosti vidět Petřínská rozhledna, píšu Mellthymu, že jako někam jedu, ale nevím kam. Přichází mi úsměvná SMS, že jedu vlastně do pr... a to na úplně jinou stranu za Paříž. Na konečné ale vlezu do vlaku a za 4,5Eur jedu do města. Čili jsem vlastně ušetřil.
Vystupuji z metra a otevírá se přede mnou svět netušený. Bulváry, kavárničky, hromada aut, kol, mopedů, směsice ras, jazyků, proudy lidí.
Hledám obelisk, pod kterým mě čeká Německo-norský pár. Jdeme do parku, jíme fuet a popíjíme Sangríi a hlavně dostávám super lososový salát. To abych neumřel hlady. Jdeme po Václaváku až k Prašné bráně a odtud je to už kousek k Petřínské rozhledně. Tam, v parčíku dopíjíme sangríi, kupujeme víno od marockého prodavače alkoholu a vychutnáváme čokoládu z portugalska za blikající show rozhledny. První noc spíme u Jeana-Piera, couchsurfera, zdravotního bratra, co má zrovna noční. Rozděláváme spaní, já si dávám kebab s hranolkama a colou a spokojeně usínám.
Ráno nás Jean budí voňavou snídaní, velmi dobrým kafem a úsměvem na rtech. Nabízí nám prohlídku Montmartru. Kdo by odolal, což ?
Následuje přesun na další místo spaní. K erasmákům, čili stvořením stejným jako my ;) Když jsem uviděl ten byt, podlomily se mi kolena, utřel jsem slzu štěstí a okamžitě začal všechno fotit. Pravda...celý pobyt jsem byl unešený z maličkostí...ale ten byt.... Jak bych to popsal.
Paříž má svůj styl. Něco jako citrónově žlutý toaletní papír. Je to určitá dávka něčeho, co mi třeba v Huelvě chybí a co v Praze asi není. Nebo možná je, jen jsem si na všechno už zvyknul. Jsou to maličkosti, které ve výsledku dávají dokonalý celek. Například balkónek s krásným zábradlím a kvetináči plné rostlin naproti našemu (tam kde jsme spali) balkónku se super zábradlím a mezi ulice, kde na rohu je tichá kavárnička, kde si sličná slečna čte noviny a vychutnává ranní kávu. To vše za zpěvu ptáků z blízkého parku v Montmartru. Dá se to z toho pochopit, co mám na mysli ? :)
Ale tak dobrá, vybalíme se, oblečeme se a jdeme skrz krásné uličky se zastávkou v restauraci do Notre Dam, kde je zrovna mše a ženský zpěv a vůně kadidla se nesou prostorem.
Pokračujeme do Louveru (nenašli jsme vhodný český ekvivalent), začíná pršet, tak sedíme v podloubí, posloucháme pouliční hráče na příčné flétny, dáváme si opět portugalskou čokoládu. Před Louverem si koupu nohy v bazénku a po té zjišťujeme, že prohlídka všech věcí uvnitř je minimálně na den. Tak jdeme raději opět k rozhledně a doufáme, že se podíváme nahoru. Ovšem pěšky se dá jít jen do šesti hodin, což už težko stíháme. A platit a hlavně stát frontu na výtah nechceme. Dojídáme tedy čokoládu, užíváme si prodavačů svítících rozhleden a jdeme pomalu deštěm do bytu. Na večeři opět boží kebab s hranolkama.
Další den onen slíbený Montmartr, zeleninářství pana Collignona z Amelie, sezení v trávě a pohled na krásnou Paříž. Inu. Pohoda.
Večer pak posezení v baru Le Sully, hraní aktivit, pití piva a rumu a následný přesun "domů".
Na snídani dalšího rána boží sýry a víno co jsem koupil v uličkách, čerstvá bageta, oblíct a valíme. Mellthy a Píví na jedno letiště. Loučení (rychlé, jak jinak) v metru. Já valím za Jimmym na hřbitov, projít si Belleville, který mi připomíná orient. Samý muslim či indie obchod, trh na ulici, plno lidí. A pak drahým vlakem na CDG. Letěli jsme pomšrně dlouho, kvůli větru. Házel s náma, jako s hračkou. Z Madridu do Huelvy, kde jsem byl o půl sešté ráno.....
Nezapomněl jsem na nic ?
Určitě jo.

This is the end
My only friend, the end