Gruzie

Vše se událo tak rychle, že jsem neměl času ani popsat co se děje a co se bude dít.
Hlavní vinu přisuzuji práci :)

Inu, když jsme nejeli do Iránu, rozhodli jsme se pro Gruzii. Změna odletu kvůli práci, zkrácení dovolené kvůli práci ... prostě vítej ve skutečném světě, Véno.

Nasrat, říká Véna.

A jak to dopadlo se dovíme brzo. Jen do spustím novou verzi Modrých stránek, které budou Šedé a vypíšu svůj deník na nové šedé strany ...

Ale jinak - bylo to super. Teplo, mráz, pohostinní lidé, bordelistán, super stop, super jídlo, spaní pod hvězdami, koupání v řekách a potocích ... co chtít víc.

Předsedmnáctilistopadový pochod na sv.Hostýn

Bylo to tehdá v září, kdy na návštěvě rodného města v jedné z hospod seděl jsem já, Tom a Jana a Boss.
Řeč od tématu černochů, studentů, zaměstnavatelů a dovolených sklouzla k povídání o pouti do Říma, Santiaga de Composteli, na svatý Hostýn. Tom přidal historku o tom, že jezdí do Billy autem...a nápad byl tu.
Proč nejít na Hostýn pěšky a dokázat tak, že Tom není jen obyčejný flákač, co chlastá a kouří ?
Strhnula se vlna šílenství, každý chtěl jít s náma, objednal se autobus, vylepily plakáty, natisknuli trička....nakonec jsme jeli v pěti. Zdravé jádro 9.A ze začátku tohoto povídání + Vlasťa. Mira řekl větu, kterou nemám odvahu tu popsat...a nakonec nejel. Ale bylo to něco o věku, zimě, lidské hlouposti a dámském přirození.
Můj hektický příjezd..odjezd z matičky Prahy...kdy jsem se nevlezl do busu a spravil si pak chuť pizzou z Grossetu a s Tokajem a sýry u Angeliny a Antonia...byl nakonec v pohodě. K ránu po nočním přesunu...nasednul jsem do autobusu, kde byl zbytek výpravy.
V Holešova se nakoupil poslední proviant a právník Vlasťa se dožadoval igelitky zdarma pod pohrůžkou obvinění z klamavé reklamy nejmenovaného nákupního svatostánku.
Vyšli jsme směr Žopy, bylo krásné počasí, dostali se do lesa a vlastně tam až do příchodu na Hostýn zůstali.
Potkali jsme mloka, srnky, trudomyslnost zaháněli sprostými vtipy.
Na Rusavě jsme si dali něco dobrého na zub, otravování místním senilou, jak by řekl Vlastik, který se ve svém povídání zamotával tak, že po čase skončil na začátku a nepamatoval si, že celou smyčku přehrává již poněkolikáté.
Na cestě z Rusavy zmizel z tváře Toma úsměv. Přisly kopečky. Za to se ale objevil na rtech nám. Není nic lepšího než škodolibá sranda ze strádání kamaráda, že ano.
Na Skalným jsem objevil Vlasťovu fóbii z lezení po stěnách skal....ale o tom až jindy.
Odtud jsme to vzali na zříceninu Obřany, kde jsme zažili krásné odpolední sluníčko. To už se k nám blížil z Hostýna můj bratr, který na nás natrefil zrovna při vykládání nechtěných erotických zážitků z Turecka...
Nu a pak Hostýn. Tam jsem už nemohl. Měl jsem hlad...kynuté knedlíky mi zvedly náladu.
Náladu nám taky spravila servírka, která nám řekla čas odjezdu autobusu.
Po té, co jsme zjistili, že v zimě nic takového nejede, ji chtěla část výpravy obětovat pro dobro bohů, čemuž jsme samozřejmě zabránili.
Šlo se tedy pěšky a protože byla tma, tak okolo kopce po cestě. To nás dorazilo. Otlaky na nohách bolely, morálka upadala, ale nakonec jsme dorazili do Bystřice, koupili lístky a přijel vlak.
Jak říkám, perfektně naplánováno. Někdy v létě to musím zopakovat...

Vzpomínky na Afriku

Půl roku mi trvalo, než se mi povedlo vyrenderovat video z Maroka. Může za to buď Cinelerra, nebo klasika spojení židle klávesnice (pravda, po několika pokusích jsem to vzdal a řekl si, že počkám...). O to ale teď nejde. Jde o brzké svítání na poušti, skoro rozseknutí nohy nad třemi tisíci, spaní s maročany na nádraží, kouření s amíkem pod palmou v oáze uprostřed ničeho...a o vanu na konci.
Když si vzpomenu, co mě čekalo v Tangeru, kde jsem předtím viděl jen pár lodí a prodejce se sklem na kopci nad městem.... :)

Bez vybavení do hor nelez

Výšlap na Berninu (4049mnm), kdy předpověď vše předpověděla, začal slibně.
Ve dvě v noci jsem šel spát, po čtvrté ráno jsem posnídal a vlakem se vydal do Budějic, kde by chtěl prý bydlet každý. Do kupé si přisedly dvě němky, sice pěkné, ale hlučné. Naštěstí usnuly a tak jsem i já mohl na hodinku zavřít oko.
V Budějkách mě čeká Mišáček a jeho Pežotek, nakupujeme a jedeme směr Rakousko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, až do Bernina-Diavolezza, kde je pěkné parkoviště a lanovka, kterou turisté jedou tam, kam my po nasazení věcí, vycházíme.
Počasí super, krávy krásné, hory nádherné. U chaty Diavolezza fotíme ledovec, vzbuzujeme tak všeobecný údiv, že jsme ráno vyrazili z Čech, teď jsme tu a jdeme spát na ledovec.
Za soumraku se na něj dostáváme, nasazujeme čelovky a mačky a šup na něj, přes trhliny, až někam doprostřed, kde stavíme Ferdu (rozumněj stan Ferrino) a po jedenácté jdeme spát.
Ze zimních spacáků se ráno nechce ven, ale balíme za svítání a vyrážíme.
Finišujeme ledovec, začíná krásný den.
Na hřebínku pod nasednutím na lano, mi padá foťák, který pohotový polák chytá a já tak neztrácím drahocené vybavení někde kilometr pod náma v trhlinách ledovce :)
Nahoru to jde dobře, pofukuje, svítí sluníčko, na vršku před sněhem odpočíváme. Všichni, co znají předpověď počasí a věří jí, sestupují. My jdeme nahoru ...
Dostáváme se do mraků, začíná vanout silný vítr. Na chatu Marco Roso přicházíme po deseti hodinách (od ledovce). Promrzlí, unavení, s bolavou hlavou od dehydratace. Kupujeme 0,5l čaje za 5€, dostáváme ubytování za 18€. Venku začíná pršet a v našem stavu, za toho větru stavět stan...to by se nám nemuselo vyplatit.
V noci Mišáček pojídá Ibalgin, já bolest hlavy zaspávám.
Budík na tři ráno s vidinou Berniny za svítání Mišáček ruší okolo druhé ráno, protože počasí se horší.
Ráno mě vyhazuje chatař, který mě načapal, jak si v umývárně vařím těstoviny...
Tak se oblékáme a jdeme dolů. Na Berninu se podíváme jindy.
Do půl hodiny po odejití z chaty jsem promočený. Fouká silný vítr, prší, sněží, viditelnost 10m. Bunda mi promoká, fleeska CN nasává vodu, která stéká po rukách do rukavic. Naštěstí jdeme po směru větru.
Na slaňování přichází ta pravá krize. Vítr, déšť, mokré skály, v mačkách. Slaňujeme, mám problény se pouštět do bílé tmy tam dole. Promrzlé nemohoucí prsty v rukavicích jsou chuťovka.
Na ledovec slézám mokrý a promrzlý. Mišáčkova bunda toho moc nepustila, zato rukavice kroutí stejně jako já.
Přestalo ale pršet a fouká jen málo. Je relativně teplo :)
Díváme se do dír, přeskakujeme je, z nejhoršího jsme venku.
Závěrečný krpál k chatě Diavolezza, kde lanovkou přijetivší turisti vybíhají do zimy, klepou se a fotí si ceduli s fotkou ledovce "když je tu pěkně".
"Heidy - pojď už dovnitř na teplé kakao a štrůdl."
Zapíjíme Horalku studenou "nepitnou" vodou z chatu Rossa a jdeme.
U auta jsme za chvíli. Procházíme kolem stáda nádherných krav a já dostávám chuť na pořádný steak. Jedna kráva se dokonce nechává pohladit. Má krásné oči. Středně propečený steak a hranolkama. K tomu černé pivo. Já bych jedl.
V noci jede Mišáček jako drak. Říká něco o tom, jak jsou švýcaři na silnicích hodní. A jak mají vysoké pokuty.
Jeho slova byla vyslyšena. A v Budějkách nás bere patrola s houkáčky a majáčky.
"Dobrý den, pane řidiči, vystupte si, prosím."
Vylézá bosý Mišáček a podává mu velký techničák. Policajt jen protočí panenky. (Ano, Mišáčkovi smrdí nohy)
Ve tři jsme u Mišáčka doma. Párky, vana, sušení promočených věcí.
A pak společná noc v manželské posteli ;) Ale to už je jiný příběh :D

M@čky © MČ

Zpáteční lístek

"Madrid prosím. Zítra ráno v devět."
"Zpáteční nebo jen do Madridu?"
"Jen tam" konečně "....tedy vlastně zpáteční"
"Tak zpáteční?"
"Ne jednosměrný. Ale zpáteční."


Inu tak to je. Pět měsíců uteklo jako voda.
A 12 dnů s rodinou v Andaluzii ještě rychleji.

Co napsat. Asi nic. Mlčet. Usmívat se a nemluvit.
Tak to má být.

Costa de la luz

Nu čili ze Sevilli, kde jsem ve 40tkách připravil rodinu na to, že jsou opravdu na jihu, se jelo nočním busem do Granady. Auto nám nechtěli půjčit, protože Visa Electron. A protože Visa byla bez peněz. Našli jsme tedy internet, převedli peníze a bylo. V Granadě jsme spali chvilku na nádraží a za svítání se přesunuli do hostelu Nevada, který jsme našli na hostelworld.com (jeden z nejlevnějších). Hostel byl skoro v historickém centru, takže pohoda.
Alhambra byla super, všechno bylo super, jen další pokus o půjčení auta super nebyl, domníváme se, že peníze ještě nejsou převedeny. Čili čekáme další den, procházíme si zbytek Granady.
Měníme pak plán a jedeme do Antequery, kde spíme dvě noci v hostelu (taky nejlevnějším) a děláme si výlet do Rondy, což je super městečko :)
Pak pokračujeme do Malagy, kde si dáváme poslední pokus na půjčení auta a kde to opět nevychází. Volám tedy do banky, co se děje a mladík na druhé straně říká, že jako neví, ale mělo by být vše super. Takže super. Jdu tedy do půjčovny, nutím zaměstnance ručně namačkat moje číclo karty a ejhle. Máme Pežotka a už si to šineme k moři a pak někde do středozemí k San Enrique, kde spíme mimo cestu (konečně zdarma a s hvězdama)
Na další den k Tarifě, kde v kempu přespíme noc a ráno po odubytování čekáme na mamku, než se dosprchuje, sedíme v autě před kafetérkou a chytáme wifi. Už jen 4 dny ... Portugalsko už nestíháme, ale co už.

Ze študáka turistou

Z města K vyjíždí dvě osoby průměrnou rychlostí 80km/h, na místě B přesednou a pojedou stejnou rychlostí až do místa P.
V místě P přesednou a budou se pohybovat až do města M průměrnou rychlostí 800km/h.
Tam se dopravním prostředkem průměrnou rychlostí 50km/h dostanou k prostředku, který je rychlostí 90km/h dostane až do města S.
Mezitím z místa H nasedne jeden člověk a pojede do města S taktéž rychlostí 90km/h.

A roadtrip po Andalusii může začít.

Doplněno : Protože v místě P byla ten ten bouřka jako sviň, do města M dorazili o nějakou tu hodinu později. Tudíž se přesunuli rychlostí ne 50, ale 90 km/h.

le Big Mac

Intergalaktické setkání třetího druhu na neutrálně vybraném území může začít. Peewee z Německa, Mellthy z Norska, já ze Španělska, studenti Erasmu, co se pilně a stále učí a potřebují někdy vyvětrat hlavu.
Koupeny lístky do Madridu, sbaleny narychlo (jak jinak) věci a razím.
V Seville si přisedá tlustý španěl a roztahuje nohy jako levná holka, holka přede mnou si sklápí sedadlo a já se tak kroutím jak jen můžu, abych nečichal pot vedle mě a neotláčel si kolena. V telce pustili film Turbolence, což už z názvu nabádá ke Kossům a flamencu a spánku až do Madridu.
Madrid, větrno a můj účes stále drží. Půl šesté, svačím chiabatu, dopíjím Colu, a valím už dosti známou cestu na letiště. Příjemná slečna za pultem pochopí mou lámanou španělstinu a anglicky mi vysvětlí, na co se jí ptám. Inu, špatný terminál. Busem jinam, odbavit, čekat na let, nalodit se a doufat, že na chvíli usnu. Bohužel. Do Paříže letí i banda dětí do Euro Disneylandu, piští, kopou mi do sedadla, sranda. Tak se dívám z okýnka na mraky, co jsou po celou cestu.
Paříž, slunečno a můj účes stále drží. Mellthy psal, že mám jet vlakem (pekelně drahým) na metro a na smluvené zastávce dáme scuka. Vlak je dražší, než Mellthy psal. Mozek čecha zapracoval, našel jsem jakýsi bus a tím odjel. Bus byl jen za 1,5 Eur.
Asi po půl hodině jízdy, kdy na obzoru za kopci a lukami je stále ve stejné vzdálenosti vidět Petřínská rozhledna, píšu Mellthymu, že jako někam jedu, ale nevím kam. Přichází mi úsměvná SMS, že jedu vlastně do pr... a to na úplně jinou stranu za Paříž. Na konečné ale vlezu do vlaku a za 4,5Eur jedu do města. Čili jsem vlastně ušetřil.
Vystupuji z metra a otevírá se přede mnou svět netušený. Bulváry, kavárničky, hromada aut, kol, mopedů, směsice ras, jazyků, proudy lidí.
Hledám obelisk, pod kterým mě čeká Německo-norský pár. Jdeme do parku, jíme fuet a popíjíme Sangríi a hlavně dostávám super lososový salát. To abych neumřel hlady. Jdeme po Václaváku až k Prašné bráně a odtud je to už kousek k Petřínské rozhledně. Tam, v parčíku dopíjíme sangríi, kupujeme víno od marockého prodavače alkoholu a vychutnáváme čokoládu z portugalska za blikající show rozhledny. První noc spíme u Jeana-Piera, couchsurfera, zdravotního bratra, co má zrovna noční. Rozděláváme spaní, já si dávám kebab s hranolkama a colou a spokojeně usínám.
Ráno nás Jean budí voňavou snídaní, velmi dobrým kafem a úsměvem na rtech. Nabízí nám prohlídku Montmartru. Kdo by odolal, což ?
Následuje přesun na další místo spaní. K erasmákům, čili stvořením stejným jako my ;) Když jsem uviděl ten byt, podlomily se mi kolena, utřel jsem slzu štěstí a okamžitě začal všechno fotit. Pravda...celý pobyt jsem byl unešený z maličkostí...ale ten byt.... Jak bych to popsal.
Paříž má svůj styl. Něco jako citrónově žlutý toaletní papír. Je to určitá dávka něčeho, co mi třeba v Huelvě chybí a co v Praze asi není. Nebo možná je, jen jsem si na všechno už zvyknul. Jsou to maličkosti, které ve výsledku dávají dokonalý celek. Například balkónek s krásným zábradlím a kvetináči plné rostlin naproti našemu (tam kde jsme spali) balkónku se super zábradlím a mezi ulice, kde na rohu je tichá kavárnička, kde si sličná slečna čte noviny a vychutnává ranní kávu. To vše za zpěvu ptáků z blízkého parku v Montmartru. Dá se to z toho pochopit, co mám na mysli ? :)
Ale tak dobrá, vybalíme se, oblečeme se a jdeme skrz krásné uličky se zastávkou v restauraci do Notre Dam, kde je zrovna mše a ženský zpěv a vůně kadidla se nesou prostorem.
Pokračujeme do Louveru (nenašli jsme vhodný český ekvivalent), začíná pršet, tak sedíme v podloubí, posloucháme pouliční hráče na příčné flétny, dáváme si opět portugalskou čokoládu. Před Louverem si koupu nohy v bazénku a po té zjišťujeme, že prohlídka všech věcí uvnitř je minimálně na den. Tak jdeme raději opět k rozhledně a doufáme, že se podíváme nahoru. Ovšem pěšky se dá jít jen do šesti hodin, což už težko stíháme. A platit a hlavně stát frontu na výtah nechceme. Dojídáme tedy čokoládu, užíváme si prodavačů svítících rozhleden a jdeme pomalu deštěm do bytu. Na večeři opět boží kebab s hranolkama.
Další den onen slíbený Montmartr, zeleninářství pana Collignona z Amelie, sezení v trávě a pohled na krásnou Paříž. Inu. Pohoda.
Večer pak posezení v baru Le Sully, hraní aktivit, pití piva a rumu a následný přesun "domů".
Na snídani dalšího rána boží sýry a víno co jsem koupil v uličkách, čerstvá bageta, oblíct a valíme. Mellthy a Píví na jedno letiště. Loučení (rychlé, jak jinak) v metru. Já valím za Jimmym na hřbitov, projít si Belleville, který mi připomíná orient. Samý muslim či indie obchod, trh na ulici, plno lidí. A pak drahým vlakem na CDG. Letěli jsme pomšrně dlouho, kvůli větru. Házel s náma, jako s hračkou. Z Madridu do Huelvy, kde jsem byl o půl sešté ráno.....
Nezapomněl jsem na nic ?
Určitě jo.

This is the end
My only friend, the end

le Big Mac - prelude

Myšlenky se už začínají z Paříže formovat...jen není čas.
Zatím jen ukázka z filmu, který mě dostal a odehrával se tam, kde jsme bydleli.

Voulez vous coucher avec moi ce soir

Paříž.
Město umělců, lásky a kdovíčeho.
Nevěřil jsem, že by mě mohlo město nadchnout. Raději "utéct" do hor.
Ale Paříž.....
Nechte mě vstřebat. Toto město je....s kouzlem ;)

Předkoncesemestrová cestovní horečka pokračuje

Ale tranquilo, času dosti.
Z Portugalska, kde mají dobré portské, studené moře a plno anglických turistů se jede do Francie, kde už teď čeká Mellthy se zásilkou něčeho na "zub" z bezcelní zóny. I já Legendario nekoupím v Mercadoně, ale v Duty Free, když už letím, tak ať to stojí za to. A taky trochu té čokolády, koupené v Portugalsku. No a hlavně chorizo a fuet. Bez nich už žádný trip. Leda s lovečákem, ale ten je tady vzácná komodita.
Lístek do Madridu koupen tak, abych přijel o velkou hodinu před odletem (5 hodin). Nejsem pověrčivý...někdy..., ale pocit, že uletí letadlo, už nechci zažít. Letadlo není vlak, naskočit nenechají.
Čili tak.
Kdo si myslí, že Erasmus je jen o sexu, alkoholu a ničem jiném, plete se. Je to o cestování a alkoholu a něčem jiném ;) Aneb jaké si to uděláš, takové to máš.
Mišák mi řekl, že se tu flákám. Neví ale, co neví ani ostatní - a to, že do školy se taky dělá, jen to tak nevypadá.
Za chvíli začnu stříhat metr. Inu dva měsíce, jsou dva měsíce.

Na konci týdne, pokud nebudu v Paříži hledat CyberCafé, au revoir

Cesta na poušť a zpátky

Rozhodování v Ouarzazat bylo ovlivněno Myšáčkem a jeho podrobným hledáním dun v okolí Zagory.
Nebuď Zagorka a jeď do Zagory vyplynulo nakonec a já jel.
Jede tam taxík a bus. Bus stojí 45 DH a taxi 50 DH. Tak zněly informace jednoho z místních radilů. Inu, to pojedu taxíkem. Ovšem ouha, taxi po mě chce 100 DH. Jdu tedy na bus, ale ten už je plný a dnes víc nic nepojede. Tak s težkým srdcem směňuji dalších 15 Euro. Kupuji kanystr vody a chleba...co víc chtít na poušti.
Čekáme na dalšího do pětice na taxi a vyrážíme. Řidič se snaží, co může. Ale zapadají slunce nezadrží. 160 km zvládáme za víc než tři hodiny a do Zagory přijíždíme přesně po západu slunce. Na obzoru jde vidět, jak se zvedajícím se větrem prichází písek.
Jdu městem směrem na jih a pak se stáčím na jihozápad. V tu dobu jsou ulice plné prachu a viditelnost klesá. A dýchatelnost je horší a horší.
Za město vycházím až za tmy. Cestu mi osvětluje měsíc. Scházím z cesty, jdu kamením za ticha noci. Přestalo foukat. Kamení pod nohama mizí a půda měkne. Jsem v písku. Přede mnou nic, na obzoru hory, nade mnou měsíc skoro v úplňku. Nejsem sice tam, kde jsem...to počká. Poušť zůstává pořád stejná. To jen duny se mění s větrem.
Usínám bez jídla jen s vodou. Stanování v písku má určité obtíže. Stačí, aby zafoukal vítr a písek je hned ve stanu. Spím tedy se šátkem přes hlavu, abych mohl dýchat. Noc je chvílemi větrná.
Na druhý den se stáčím na sever.
V Ouarzazat potkávám Amíka a Němce, jak spolu hrají fresbee (prostě házejí létajícím talířem). Jsem pozvám na hru, na čokoládu, co Amík koupil, ležíme pod palmou u oázy, díváme se na mraky a čekáme na bus.
Z Ouarzazat do Tangeru za 13 hodin. Na cestě do Marakeše prší a je mlha. Serpentiny nejdou vidět. Jen mlhové tyče ... občas ... raději spím a dělám, že nic nevidím. Chlápek naproti opět zvrací. Napadá mě, že to možná nebude cestou....
Před Tangerem nás staví policie a bere nám řidiče. Kontrola zjistila, že jen bez přestávky celou cestu ... nemalý obnos do kapsy strážníka napravil situaci. Ještě před celým autobusem pokárá řidiče a dává nám zelenou.
V Tangeru přicházím do přístavu 15 minut před odplutím. Odmítám taxík i hašiš. Drahé. Moc. Inu Tanger.
V Tarifě dvě hodiny do odjezdu do Sevilly. Potkávám Mexikánce a Mexikánky erasmáky. Dávají mi na ochutnání lízátko z Mexika....Mám pocit, že mi huba upadne. Je to mangové lízátko obalené v chilli. U nich to prý jedí malé děti.
V Seville je díky Velkému Pátku hlava na hlavě a kolabs v dopravě. S energetickým dědulou, co nadává na Semana Santa jedu taxikem na nádraží a za 30 minut valím do Huelvy.
Tam kvůli Velkému Pátku hlava na hlavě. Plno zavřených ulic, plno slavnostně oblečených lidí a mezi nima smraďoch s krosnou, vidící na jedno oko.....vypadla mi čočka v Tarifě.
Pak vana, jídlo....a spánek :) Po dlouhé době hranolky a cola...no jak toto dopadne....

Pres hory do pouste

Noc jsem prosedel a prospal na busovem nadrazi. Dokonce jsem nasel tu drzost a odvahu pozadat spolusedici Marocany o pohlidani veci, kdyz jsem potreboval.
Ve tri rano snidane v kiosku jako s Muhamadem, pak zjisteni, ze bus do Er-Rachidia je plny a pojedu jen do Quarzazatu.
Cesta byla dobra. Sedl jsem si k chlapikovi, ktery si odsedl. Tyto skatule hejbejte se nabudou na vyznamu o par radku nize.
Pristlo stoupani pres Atlas a chlapik si bezel pro igelitove sacky k ridici. To se tu davaji svacinky ? Ne, to prichazeji serpentiny.
Mel jsem jedine skromne a sobecke prani - jen at nezacne zvracet.
Bohuzel.
Chlapik se nadavoval a mne pri pohledu na ten sraz pode mnou taky nebylo dvakrat nejlip. Zacal omdlevat a maval pytlikem sem a tam. Ridic pustil klimatizaci. Dalsi lidi si utikaji pro pytliky. To je tu takova sranda kazdou jizdu ? :)
Mam jedine prani. Aby si kazdy drzel poradne svuj pytlik. Jinak to bude v pytli.
Po preklenuti Atlasu prichazi kamenita poust. Jen nic. Na obzoru za nama se tyci zasnezene vrcholky a pred nami jen plan, kameny a pisek.
Chlapik se davi az do Quarzazatu. Tam zjistuju, ze bus do Er-Rachidia mi ujel, ze bus do Tangeru stoji 270 dirhamu a ze ja mam uz jen 290.
Cili klasika dilema. Smenit a jet do pouste a nebo se spokojit s tim, co bylo.....a ze toho bylo :)
Uvidim....kazdopadne do nedele jsem v Huelve....snad.
Dnes tedy spani bud v Zagore, ale spis nekde za mestem u reky. Zitra prochazka pousti okolo a vecerni nasednuti na bus na sever.

Marakesh

Inu dobre. Z Tangeru do Marakese. Byl jsem tu ve tri v noci. Silena noc v buse, kde prehravali porad dokola zaznam z koncertu nejspis mistniho Gotaka. Koncert mel jeden maly nedostatek. A to absolutni absenci zenskeho pohlavi...coz by nevadilo. Horsi bylo, ze chlapci se nejspis domluvili, kdo je pro tento vecer devce a podle toho se tak i chovali...ti ostatni tancili okolo....jeste ze jsem sedel vedle jakesik babicky a ne naddrzeneho hrebce jako pred dvema lety....
Nic do Asni nejelo, az v sest. Inu travil jsem cas v butiku, popijel koktejl z jablek, prisednul si Muhamad, rekl mi, co kde, kdy, jak a za kolik. Nechal jsem si koupit caj a matu, abych si v horach uvaril Tuareg...nebo Touareg ?
V sest taxikem za mesto, kde me vzali do Dolmuse a jelo se do Asni. Usinal jsem....nespal jsem moooc dlouho. Ale usnout me nenechali ;) Kdyz se do tranzitu narve tolik lidi, kolik se narvalo, navic po zkusenostech z turecka kazdeho hned podezrivam ze osahava...asi se toho jen tak nezbavim.
V Asni kontakt s marokancem, co umi cesky (?) co me pozval na caj (ano, Piviku, pozval me :) a chtel prodat cetky od brachy, co je koupil od Berberu z hor. Darky tak i tak nejake chci, tak jsem sel do toho. Srazil jsem to na polovinu ceny. Bracha narikal, ze se mnou neni zadny kseft. To proto, chlapce, ze nejsem Nemec (nebo nemec?)
Rekl jsem si, pujdu za vesnici a prospim se....slapal jsem az do peti odpoledne. Pak jsem skocil do potoka, vypral veci, nekomu lehnul do pole a usnul.
Rano Touareg a sup nahoru. Po nejake dobe me zastavuje nakladak, bere me na korbu a tahne me kosti az do sedlam ktere nevim jak se jmenuje...najdu. Odtud jde videt Toubkal. Laickym okem vidim masu snehu a kameni a nevidim cestu. Schazim cestou na Imlil ale cim jsem bliz, tim je jasnejsi, ze na horu nepolezu. Mozna jsem blazen....ale Toubkal az nekdy jindy.
Poznatek cislo 1 : na skale se stan spatne stavi. Alespon nefoukal vitr.
Rano prochazim opet sedlem, jehoz jmeno neznam a mam namireno do jineho.....taky jmeno neznam, jen vim, ze je vysoko pres 3200m ... myslim.
Inu pres vesnicku, kde si kupuji caj a pres udoli, kde mi jesterky a hadi delaji spolecnost, prechazim prusmyk, kde je kosa jak svin. Po kolena snehu. Schazim a protoze jsem toho moc nepojedl a nenapil....uz toho moc nedavam. Schazim na prvni mozne misto a stavim stan. NEberu si ponauceni z poznatku cislo 1.
V noci fouka vitr jak svin. Mam strach, ze mi sebere vnejsi plast. Zastavuji vse kameny a usinam s prosbou na rtech.
Rano je pekne. Fouka, ale uz ne tak jak v noci. Balim saky paky a sestupuju. Ve vesnicce si davam caj a Marokanec mi dela omeletu s chlebem.....o....mana nebeska. Davam mu 30 dirhamu a vypada spokojene.
Slez az do Setti Fathma. Nad horami se stanuji mraky, obcas zaprsi. Perfektne nacasovano.
Ve Fathme hledaji nemci dalsiho do taxiku, tak jedu s nimi....a tak jsem opet v Marakesi. Den pred planem.
Ovsem musim cekat do rana na bus do Ar-Rachidia...tedy pokud chci videt Saharu. Chci ?
Abych se priznal, nejradej bych se okoupal a natahnul. Ale kdyz uz jsem tu......
Zasel jsem do mediny, koupil si v zaplivane ulicce cmoudici cosi...chutna to dobre...nasel net a budu cekat na bus....ale to uz jsem psal.

Tanger, Maroko, Afrika a silena klavesnice

Vcera jsem dopoledne nechal nabrousit nuz a dokoupil posledni zbyvajici veci. Udelal si hranolky, splachnul je colou, rozloucil se a odjel. Povedlo se mi zapomenout spaci a nahradni tricko, tak nezavidim tomu, kdo vedle me bude sedet pri zpatecni ceste.
Cesta do Tarify probehla jako po masle, klasicky jsem celou cestu prospal. Tedy skoro celou-prijezd a prvni uzreni more jsem si nemohl nechat ujit.
V Tarife jsem koupil mydlo, co jsem taky zapomnel, pivo a zasel na plaz mimo mesto. Tam jsem se za pomoci piva a dohledu zariciho mesice s obrovskym halo rozhodoval, jestli spat na plazi, nebo na rozborenem cosi, k cemu se muselo lest pres plot a zed.
Vyhrala to plaz, kde jsem se poprve intimne seznamil s piskem, ktery je za chvili opravdu uplne vsude.
V noci dul poradny vitr a tak jsem po pulnoci behal v trenkach okolo stanu a privazoval plast k plotu, jehoz drevene kuly poslouzily jako masivni koliky.
Rano voda a cokolada k snidani, nasazovani cocek a prvni pisek v ocich.
Pak na trajekt do Tangeru. Podobnost cesty se Santiagem z Alchymisty je ciste nahodna.
Na palube je plno Amiku, Marocanu, trocha Spanelu a ja.
Vitr od noci neutihnul a tomu odpovidaji i vlny, ktere nas deli od Afriky.
V Maroku klasika Asie :) Barvy, vune, zapachy, bordel. Zahqlene holky, drzici se kluci za ruce.
Snidam skopovy kebab a doplnuju kalorie Colou.
Kupuju listek do Marakese. 680km za 130 dirhamu, to jde. 1 euro = 13 dirhamu => 1 dirham = 2 koruny...zhruba.
Mam do pul pate cas, jdu se tedy projit. Nachazim PC obchudek s internetem. Usedam pred blikajici moniturek a dlouho premyslim, jak cokoliv napsat - hledam pismenka. Zlata QWERTY, tu je AZERTY nebo ضصثقفغ podle toho co si prepnu ;) Clovek by neveril, ze prohozeni a,z a m nadela tolik problemu :) Navic zjistuji, ze je tu o hodinu min, cili casu fura.
Nejaky kluk tu v obchode spravuje turecky zachod ... ja jen, ze jsem psal o tom zapachu...
Dalsi misto tedy Marakesh, odtud na Toubkal. Pokud na nem nebude po kolena snehu. A pak nekam opet za piskem. Nekam tam, kde konci cesta na mape.

Maroko - přípravy

Maroko je blíž, než doposud. Příští týden španělsko slaví Semana Santa a tak je ve škole volno. Rozhodl jsem se tedy, že těch sedm dní projezdím v Maroku.
Mělo to jeden háček. Všechno vybavení jsem si nechal doma.
Problém ale vyřešil obchůdek s outdoorem a Ferrino Lightent2 za bezkonkurenční cenu ;) Do cesty mi kdoví kdo to byl nahrál marokánce, který studuje na Erasmu a ten mi popsal vše, co jsem potřeboval a chtěl vědět a i něco navíc.
Dnes jsem koupil mapu, zajdu si naostřit nůž, koupím opalovací krém a vodu na čočky, protože brýle nemám a zítra se můžu zajímat o odjezd. Nejvíc mě štve, kolik stojí trajekt přes Gibraltar....ale co už.

Statistiky

Kdyz pan primator Bem prijel z Everestu, mel na tiskovce prednes o statistikach z jeho cesty, to se mi moc libilo, tak se opicim.

Cili:

• cesta i s dopravou tam a zpet trvala 21 dni
• shodil jsem 6 kilo
  
• projeli jsme 6 zemi, pokud pocitame Ceskou republiku i Turecko ;)
• celkem cesta merila neco okolo 5000 km (pocitano pomoci meritka na google maps)
• nas nejnizsi bod byl u Cerneho more (Rize ma 6 mnm, takze pocitam , ze Cerne more ma 0 ;)
• nas nejvyssi bod byl Mt. Kackar (Zirve) 3937 mnm
• prepravovali jsme se autobusem, minibusem, dolmusem, osobnimi auty, nakladnimi auty, lodi, metrem, tramvaji a vlakem
• potkali jsme a dali se do reci s: francouzi, belgicany, izraelci, cechy, italy
  
• vypili jsme nespocetne moc litru caje
• vycvakal jsem 10 filmu a 2.5 svitku
• znicil jsem moje sestilete sandale, budiz jim zeme lehka
• popsal jsem 12 listu deniku
  
• celkova cena nepresahla 10 tis. Kc

;)

Na co se zapomnelo

Zapomnel jsem popsat, jak jsme byli pozvani na kurdskou svatbu. Ono neni ani nic moc co psat. Jen ze dva zapoceni turisti byli mezi asi 150 svatebcanama prijati, jako by to byli ztraceni synove.
Jedlo se, tancilo se ve zbesilem tempu kurdske hudby. Az do pulnoci.
Pak, zpoceni, unaveni jsme spali v hotelove jidelne....

Pulnocni expres

Vlakem jsme dorazili do Istambulu.
To ze Turci jsou prasata, vime. Veskere odpadky vyhazuji at uz z jedouciho auta, tak i vlaku. Zakaz koureni nikoho nevzrusuje, tak jako plna cara na silnici.
Ale krasne se nam jelo. Horni dve palandy byly nase, tam probihala oslava ctvrtstoleti. Asi nam ty hromady bramburku, Cola Turka, olno oliv a syra spravily vnitrnosti, takze alespon u me prujem zustal v Asii.
V noci po prijezdu jsme se krkolomnou cestou dopravili do hostelu a tam po druhe hodine nocni, okoupani s opranymi vecmi ulehli, do postele.
Dnes pred sedmou jsem vstal, nechal Jancu spat a prosel jsem se probouzejicim se Istanbulem. Krasa.
Jeste vetsi krasa ale bude, jestli se nam povede dnes odjet do Sofie.

Konec je tu.

:)

Sracky

Tak kde jsme to skoncili.....
Ano v Sivereku u snidane.
Tak po snidani v Sivereku prisel hned obed, kdyz nam usmudlany klucina donesl na stribrnem podnose caj a z garaze opodal se na nas smali opravari traktoru. Jeden z nich nas pozval na obed. Nechapal, ze jsme po snidani a uz moc hlad nemame. Asi nechapal, ze i ve dvanact se muze snidat. A tak jsme nakonec sli.
Ze spinave garaze plne lidi se v minute stala zraci mistnost, donesli stolek, zidlicky, cisnik z blizke restaurace jidlo, ayran, kolu a zacalo se.
Janca brecela stestim (vymlouva se na to, ze snedla moc palivou papriku) a ja zazival vrchol blaha s pecenym masem, plackami (kurdskym chlebem) a hlavne kolou.
Chlapici nam pak rekli, ze je desne vedro na to abychom stopovali. Tak berou svou rozhrkanou karu, ve ktere je asi 60 stupnu (moje filmy trpi) a vezou nas az k prevoznikovi na rece Eufrat. Proste jen tak ze srandy si zajeli neco pres 30km...pohoda po obede.
V Eufratu se koupu (kdyz uz z Tigrisu jsem nic nemel), fotim rybky, pijeme çaj a pak prevozem na druhou stranu a dolmusem a stopem az pod Nemrut k Arsamei.
Tam nas vita velmi pratelska kurdska rodina, majitel nam rika, ze tam muzeme byt jak dlouho chceme a byt tam jako doma. Coz je mi podezrele, tak se s nim vecer bavim o penezich a on rika :"Kdyz neco das, das. Kdyz ne, tak ne."
Vecerime s nimi, je sranda a hlavne dostavame sra... prujem.
Spime na strese a ja se rano budim s teplotou a jeste vetsi sra.... prujmem. Aby to Janci nebylo blbe, tak me nasleduje a tak jsme dva posranci. Cely den spime, jime jen chleba a vodu, Janca do me cpe prasky a babicka co tu bydli me leci po svem. Donutila me snist hrst caje a zapit silnym cajovym vyluhem.
Kazdopadne na dalsi den je nam lip, tak se vydavame na Nemrut, kde chteji za to, ze si s sebou vezmu stativ 175 lir (neco pres 1800) . Ano asi vsem amaterskym fotografum vstanuly vlasy hruzou jako me (a to je mam docela dlouhe), rekl jsem vratnemu, ze je blazen, dal mu muj stativ at mi jej pohlida a sli jsme se podivat na hlavy (v pisku).
Zaplatit ty nekrestanske penize a pak videt to co jsem videl, tak zurivosti vymaham po vratnem dvoj..co dvoj-trojnasobek toho co po mne chtel.
Jako pamatky pekne moc pekne, ale plotek okolo v takove blizkosti, ze pekne fotky mohly byt porizeny jen pri prekroceni zakona a prelezeni ohradky. Co uz.
Po navratu nas cekala vecere, pred kterou jsme ale upozornovali, ze mame jeste problemy a tak moc jist nebudeme. Vse OK, az u vraceni poloprazdnych taliru se na nas kuchar divne dival.
A protoze navsteva a ryba smrdi uz po trech dnech, radeji jsme rano jeli. S poznanim ze i prilisna pohostinnost je na skodu. Pri louceni se majitel ptal na penize. Rekl jsem mu, ze jsme se nejak domluvili a ze mu muzu dat jen malo, aby nam zbylo na cestu domu. Ze pry ok, ale moc nadsene nevypadal.
A ted jsme tu ve meste Kahta. Asi nakoupime darky a pak pojedeme vlakem do Istanbulu.
Je tu zacatek konce :)