Přečetl jsem si článek a na chvíli se zasnil. Jaké to asi je, stát někde, kam se již tolik lidí vydalo, ale nikdo nedošel. Jaké to je být někde jako první, pokořit cestu, které se všichni báli a ti, co se nebáli ji nedošli....
"Ještě několik unavených kroků a pak už nad námi bylo pouze nebe. Žádné převisy, žádná poslední věž. Stáli jme společně na vrcholu. Bylo na něm dostatek místa tak pro šest lidí. Dobyli jsme Everest. Úcta, úžas, pokora, pýcha, nadšení - to jistě měly být zmatené pocity prvních mužů stojících na nejvyšším bodu Země, když se to nepodařilo tolika jiným před nimi. Ale já jsem cítil především úlevu a byl jsem překvapen. Únavu proto, že skončila ta strašná dřina a protože jsme dosáhli nedosažitelného. A překvapen jsme byl tím, že se to podařilo mně, starému Edovi Hillarymu, včelaři, bývalé hvězdičce na základní okresní škole v Tuakau, pozdější nicce na aucklandském gymnáziu a pak ztracenému případu na univerzitě. Ten teď stál jako první na Everestu. Prostě jsem tomu nevěřil. Sundal jsem si kyslíkovou masku, abych mohl udělat několik fotografií. Nestačilo vyjít nahoru, museli jsme se vrátit s důkazem. O patnáct minut později jsme zahájili sestup."
-sir Edmund Hillary
Žádné komentáře:
Okomentovat