Zpáteční lístek

"Madrid prosím. Zítra ráno v devět."
"Zpáteční nebo jen do Madridu?"
"Jen tam" konečně "....tedy vlastně zpáteční"
"Tak zpáteční?"
"Ne jednosměrný. Ale zpáteční."


Inu tak to je. Pět měsíců uteklo jako voda.
A 12 dnů s rodinou v Andaluzii ještě rychleji.

Co napsat. Asi nic. Mlčet. Usmívat se a nemluvit.
Tak to má být.

Poslední

Kolikrát člověk zažije nebo udělá něco naposledy, aniž by si to uvědomil.
Kolikrát se loučí a líbá se svým děvčetem v autobusu na cestě na letiště a neví, že je to naposledy.
Kolikrát si pohledem na věc připomíná věci dávno minulé a neví, že ji za chvíli ztratí.
Kolikrát se baví s člověkem, kterého už nikdy nepotká.

A kolikrát něco dělá opravdu naposledy a ví o tom.

Tak tedy poslední večerní káva na balkóně bytu 3G, na ulici San Sebastian 21.

Tož tak

Trocha angličtiny.....pokud jsem špatně odezřel ze rtů, tož se omlůvám.

I've read somewhere how important it is in the life not necessarily to be strong, but to feel strong. To measure yourself at least once to find yourself at least once in the most ancient human conditions...

What if I were smiling and running into your arms ?
Would you see then, what I see now ?

Sny

Kolikrát jsem už zažil sen, tvořený vzpomínkami, přáním a touhou.

Nevím.

Vše se zdá skutečné, přirozené, reálné. Vše takové jako obvykle. Pohyby, barvy, zvuky, vůně ... Pak nastává ale ta divná chvíle, kdy začíná být jasné, že jde o sen. Tvrdá realita.

Nechci to ukončit, ještě ne.

Ale ať už je snažení sebevětší, obraz mizí a zůstává jen prostor pro otevření očí.

Abre los ojos ...

Everest

Díky Mišáčkovi jsem se dozvěděl, že první doložený "přemožitel" Everestu, novozélandský horolezec sir Edmund Hillary, dnes zemřel.
Přečetl jsem si článek a na chvíli se zasnil. Jaké to asi je, stát někde, kam se již tolik lidí vydalo, ale nikdo nedošel. Jaké to je být někde jako první, pokořit cestu, které se všichni báli a ti, co se nebáli ji nedošli....


"Ještě několik unavených kroků a pak už nad námi bylo pouze nebe. Žádné převisy, žádná poslední věž. Stáli jme společně na vrcholu. Bylo na něm dostatek místa tak pro šest lidí. Dobyli jsme Everest. Úcta, úžas, pokora, pýcha, nadšení - to jistě měly být zmatené pocity prvních mužů stojících na nejvyšším bodu Země, když se to nepodařilo tolika jiným před nimi. Ale já jsem cítil především úlevu a byl jsem překvapen. Únavu proto, že skončila ta strašná dřina a protože jsme dosáhli nedosažitelného. A překvapen jsme byl tím, že se to podařilo mně, starému Edovi Hillarymu, včelaři, bývalé hvězdičce na základní okresní škole v Tuakau, pozdější nicce na aucklandském gymnáziu a pak ztracenému případu na univerzitě. Ten teď stál jako první na Everestu. Prostě jsem tomu nevěřil. Sundal jsem si kyslíkovou masku, abych mohl udělat několik fotografií. Nestačilo vyjít nahoru, museli jsme se vrátit s důkazem. O patnáct minut později jsme zahájili sestup."

-sir Edmund Hillary