Předsedmnáctilistopadový pochod na sv.Hostýn

Bylo to tehdá v září, kdy na návštěvě rodného města v jedné z hospod seděl jsem já, Tom a Jana a Boss.
Řeč od tématu černochů, studentů, zaměstnavatelů a dovolených sklouzla k povídání o pouti do Říma, Santiaga de Composteli, na svatý Hostýn. Tom přidal historku o tom, že jezdí do Billy autem...a nápad byl tu.
Proč nejít na Hostýn pěšky a dokázat tak, že Tom není jen obyčejný flákač, co chlastá a kouří ?
Strhnula se vlna šílenství, každý chtěl jít s náma, objednal se autobus, vylepily plakáty, natisknuli trička....nakonec jsme jeli v pěti. Zdravé jádro 9.A ze začátku tohoto povídání + Vlasťa. Mira řekl větu, kterou nemám odvahu tu popsat...a nakonec nejel. Ale bylo to něco o věku, zimě, lidské hlouposti a dámském přirození.
Můj hektický příjezd..odjezd z matičky Prahy...kdy jsem se nevlezl do busu a spravil si pak chuť pizzou z Grossetu a s Tokajem a sýry u Angeliny a Antonia...byl nakonec v pohodě. K ránu po nočním přesunu...nasednul jsem do autobusu, kde byl zbytek výpravy.
V Holešova se nakoupil poslední proviant a právník Vlasťa se dožadoval igelitky zdarma pod pohrůžkou obvinění z klamavé reklamy nejmenovaného nákupního svatostánku.
Vyšli jsme směr Žopy, bylo krásné počasí, dostali se do lesa a vlastně tam až do příchodu na Hostýn zůstali.
Potkali jsme mloka, srnky, trudomyslnost zaháněli sprostými vtipy.
Na Rusavě jsme si dali něco dobrého na zub, otravování místním senilou, jak by řekl Vlastik, který se ve svém povídání zamotával tak, že po čase skončil na začátku a nepamatoval si, že celou smyčku přehrává již poněkolikáté.
Na cestě z Rusavy zmizel z tváře Toma úsměv. Přisly kopečky. Za to se ale objevil na rtech nám. Není nic lepšího než škodolibá sranda ze strádání kamaráda, že ano.
Na Skalným jsem objevil Vlasťovu fóbii z lezení po stěnách skal....ale o tom až jindy.
Odtud jsme to vzali na zříceninu Obřany, kde jsme zažili krásné odpolední sluníčko. To už se k nám blížil z Hostýna můj bratr, který na nás natrefil zrovna při vykládání nechtěných erotických zážitků z Turecka...
Nu a pak Hostýn. Tam jsem už nemohl. Měl jsem hlad...kynuté knedlíky mi zvedly náladu.
Náladu nám taky spravila servírka, která nám řekla čas odjezdu autobusu.
Po té, co jsme zjistili, že v zimě nic takového nejede, ji chtěla část výpravy obětovat pro dobro bohů, čemuž jsme samozřejmě zabránili.
Šlo se tedy pěšky a protože byla tma, tak okolo kopce po cestě. To nás dorazilo. Otlaky na nohách bolely, morálka upadala, ale nakonec jsme dorazili do Bystřice, koupili lístky a přijel vlak.
Jak říkám, perfektně naplánováno. Někdy v létě to musím zopakovat...