Když už jsme u těch kolejí

Zapomněl jsem, jak jsem vlastně do Broumovských skal cestoval...
Klasicky ráno nestíhám. Málo spaní přes týden, pálí oči. Nesnídám, utíkám.
Jak na sviňu nemám peníze. V pohodě, zaplatím kartou.
Na nádraží fronty jako sviň. V pohodě, vyberu a zaplatím ve vlaku.
Bankomat nefunguje.
A jsem tam kde jsem :)
Běžím tedy na vlak, naskakuju a rozjíždíme se. Sedám do kupéčka a čekám na průvodčího. Toto bude moje první cesta načerno. Za Libní ho vidím. Čekám, až přijde na tři kupéčka ode mě. Zvedám se a procházím kolem něj pomalu na záchod.
Jsem tam dýl, než je potřeba. Čekám i před záchodem. Už by tam neměl být, vyrážím.
Ale co nevidím. Ukecaný průvodčí stojí pořád u toho samého kupéčka (asi 15 minut!)
Nu dobrá, stahuju se a dělám že nic. Čekám. Jsem ve vagně číslo 13 - tak to by mohlo vyjít.
Asi za 10 minut to zkouším znovu. Popošel o jedno kupé ! Ale tentokrát mě už uviděl. Tak raději pokračuji do svého kupé a sedám si. Dokočuje kupé, přijíždíme do Kolína. Odchází na perón.
Vlak stojí.
5 minut.
10 minut.
15 minut.
Průvočí chodí po vlaku a říká, že budeme mít hodinu zpoždění kvůli nehodě na trati.
Utíkám si koupit lístek, ať mám čisté svědomí.
Za hodinu jsme nejeli.
Až za druhou. To už mě bylo líto, že jsem si koupil jízdenku.
Po cestě jsme ještě sekyru nabrali, takže do české třebové příjíždím o 160minut později, než bych měl.