Čajování na festivalu

Ve čtvrtek jsem dostal od Aleše odkaz na festival čaje Tea-art fest, který se konal na Vyšehradě.
Jakožto piják čaje jsem byl nadšen. Program sliboval zastoupení bezpočtu čajoven, doprovodný program lákal, touha vidět různé přípravy nejrozmanitějších čajů mě nenechala klidného.
Pak jsem si všimnul, že na stránce je i přihlašovací formulář, pro čajovny či jednotlivce. Můj sen, vařit lidem čaj, byl na dosah ruky :) Stačilo se jen přihlásit.
Až po odeslání formuláře jsem si tak nějak uvědomil, že mé skromné komorní vybavení bude možná k smíchu. Pokusy o slepení vázy na vodní dýmku nevyšly a v pátek měli z provozních důvodů u Aladina zavřeno. Nakoupili jsme ale čajové pečivo, plynovou bombu na vaření a v sobotu ráno, kdy jsem měl naspáno něco okolo dvou hodin díky loučení se se svobodou Lukáše, jsme vyrazili na Vyšehrad.
Když jsem s mírnou kocovinou a prázdným žaludkem viděl tu spoustu prezentujících čajoven, rostl ve mě strach to mé skromné nádobíčko vůbec vytahovat. Měl jsem zvláštní pocit, že mezi všechny krásně a slavnostně oblečené a připravené čajové mistry jaksi nepatřím.
Vařit jsem měl Touareg. A ten jsem v Maroku pil v horách i poušti. S pastevci i v restauraci. A nikde si moc nebrali servítky s tím, jak "to" vypadá. Hlavní bylo, že čaj voněl mátou a na stole je dost pamlsků.
Zůstali jsme tedy, rozdělali ešuš, plyn a čekali na vodu. Okolo desáté jsme začali vařit.
První nálevy byly nervózní, rozklepanou rukou. Postupně to ale začalo být lepší.
"Dveře" se u nás netrhly. Na naši deku stále proudili návštěvníci a já jen vařil čaj, nabízel sladkosti, vyprávěl nebo poslouchal příběhy. Pro některé byl Touareg silný, pro některé slabý, jednou se jej podařilo naservírovat bez cukru.
Asi ve tři došla čerstvá máta. Tu jsem dostal od hodného beduína, který prezentoval Touareg po svém.
Okolo čtvrté došel čaj. Sjeli jsme tedy do čajovny, Touareg dokoupili a jeli zase vařit. Překvapili mě lidé, čekající u deky na to, až přijedeme. Překvapili mě lidé, kteří se několikrát vrátili, aby si dali další nálev. ( nebo vývar :)
Když začalo sluníčko zacházet a návštěvníků ubývalo, zjistil jsem, že vlastně celý den jen vařím a skoro nic jsem neviděl.
Prošel jsem si tedy deky těch, kteří vařili, vedly workshopy, něco málo jsem pofotil a pak, až sluníčko zapadlo, uvařil jsem poslední čaj a vychutnal si ho na dece.
Po sbalení věcí se šlo na závěrečnou akci, kde byla stejně jako celý den na celém festivalu super atmosféra. A na závěr závěrečné akce bylo vyhlášení výsledků hlasování o nejlepšího hostitele, kterého mohli hlasováním návštěvníci zvolit.
To, že skončíme na druhém místě, jsem nečekal. Možná proto jsem při projevu nevěděl, co říct.
Ovšem nebýt nečekaně příjemného závěru dne, i tak by bylo vše, jak jsem si představoval a vysnil. Celý den jsem vařil čaj a bylo mi dobře :)

ALEA IACTA EST

Ano, kostky jsou vrženy. Počítal jsem s tím, že mi chybí tři týdny do státnic. Ale jsou pouhé dva.

Po hodinovém přemýšlení, jestli obětovat dovolenou a tak i reálnou šanci jet do Iránu, nebo si hrát na nevím koho a zkusit to i s plným úvazkem a jednou zkouškou jakožto hříchem z mládí.

Plán se stanovil na první týden. A to získat zápočet na zkoušku, provést dvě měření diplomky, mezitím chodit na sedm hodin do práce, spát sedm hodin, neběhat a po práci se šest hodin učit. Taky vydatně jíst, dobře spát, pít čaj a kávu a možná si pomáhat placebem typu ginko biloba.

Po prvním týdnu se uvidí, jestli je týden volna zapotřebí.

Předsedmnáctilistopadový pochod na sv.Hostýn

Bylo to tehdá v září, kdy na návštěvě rodného města v jedné z hospod seděl jsem já, Tom a Jana a Boss.
Řeč od tématu černochů, studentů, zaměstnavatelů a dovolených sklouzla k povídání o pouti do Říma, Santiaga de Composteli, na svatý Hostýn. Tom přidal historku o tom, že jezdí do Billy autem...a nápad byl tu.
Proč nejít na Hostýn pěšky a dokázat tak, že Tom není jen obyčejný flákač, co chlastá a kouří ?
Strhnula se vlna šílenství, každý chtěl jít s náma, objednal se autobus, vylepily plakáty, natisknuli trička....nakonec jsme jeli v pěti. Zdravé jádro 9.A ze začátku tohoto povídání + Vlasťa. Mira řekl větu, kterou nemám odvahu tu popsat...a nakonec nejel. Ale bylo to něco o věku, zimě, lidské hlouposti a dámském přirození.
Můj hektický příjezd..odjezd z matičky Prahy...kdy jsem se nevlezl do busu a spravil si pak chuť pizzou z Grossetu a s Tokajem a sýry u Angeliny a Antonia...byl nakonec v pohodě. K ránu po nočním přesunu...nasednul jsem do autobusu, kde byl zbytek výpravy.
V Holešova se nakoupil poslední proviant a právník Vlasťa se dožadoval igelitky zdarma pod pohrůžkou obvinění z klamavé reklamy nejmenovaného nákupního svatostánku.
Vyšli jsme směr Žopy, bylo krásné počasí, dostali se do lesa a vlastně tam až do příchodu na Hostýn zůstali.
Potkali jsme mloka, srnky, trudomyslnost zaháněli sprostými vtipy.
Na Rusavě jsme si dali něco dobrého na zub, otravování místním senilou, jak by řekl Vlastik, který se ve svém povídání zamotával tak, že po čase skončil na začátku a nepamatoval si, že celou smyčku přehrává již poněkolikáté.
Na cestě z Rusavy zmizel z tváře Toma úsměv. Přisly kopečky. Za to se ale objevil na rtech nám. Není nic lepšího než škodolibá sranda ze strádání kamaráda, že ano.
Na Skalným jsem objevil Vlasťovu fóbii z lezení po stěnách skal....ale o tom až jindy.
Odtud jsme to vzali na zříceninu Obřany, kde jsme zažili krásné odpolední sluníčko. To už se k nám blížil z Hostýna můj bratr, který na nás natrefil zrovna při vykládání nechtěných erotických zážitků z Turecka...
Nu a pak Hostýn. Tam jsem už nemohl. Měl jsem hlad...kynuté knedlíky mi zvedly náladu.
Náladu nám taky spravila servírka, která nám řekla čas odjezdu autobusu.
Po té, co jsme zjistili, že v zimě nic takového nejede, ji chtěla část výpravy obětovat pro dobro bohů, čemuž jsme samozřejmě zabránili.
Šlo se tedy pěšky a protože byla tma, tak okolo kopce po cestě. To nás dorazilo. Otlaky na nohách bolely, morálka upadala, ale nakonec jsme dorazili do Bystřice, koupili lístky a přijel vlak.
Jak říkám, perfektně naplánováno. Někdy v létě to musím zopakovat...

Přišel jsem, viděl jsem, slyšel jsem. Tarju.

Nacvakaná hala Incheba plná kouře čekala na svou královnu. S více než hodinovým zpožděním začala předkapela potit krev nevděčnému publiku.
Pak se natáhnul přes jeviště bílý závoj a všichni napjatě čekali, až se objeví ona.
Koncert to byl suprový. Tarja svým hlasem pronikala hluboko, měnila kostýmy a lahodila tak oku. Tu měla šaty s límcem a dlouhými rukávci, pak kožený kabátek, bílé roucho či co....prostě toho měla na sobě za ten večer dost. A to, co předváděla pohybově...klobouk dolů. Když si představím, že zpívá v opeře a na vánočních koncertech, příjemně mě překvapilo, když divoce rozhazovala své dlouhé černé vlasy a burcovala dav.
Sice...kritickým okem...koncert byl "nudnější" než Iggyho řádění - nerozjelo se žádné pořádné pogo...ale o tom to asi ani být nemělo. Čili jsem spokojený.
Viděl jsem královnu. Můžu jít v klidu spát.

Kolaudace

Konečně se povedlo najít čas pro kolaudační posezení v novém bydlení na Bubenči (další se plánuje na únor či březen).
Posezení to bylo komorní. Pouze jeden Havana Club, pár doušků Legendaria na ochutnání a dvě vína od vinařství Binder ;)
Celkové hodnocení akce nechám na zúčastněných, ale už jen přeskakování z balkónu na balkón, test výtahu s děvčaty a zlomený otvírák na víno vypovídá za vše...
Ale večer šohaj, ráno šohaj. Vstávání do práce je sice o něco málo horší, ale člověk se alespoň těší na hovězí vývar k obědu.

Z kola ven

Pondělky salsa, úterky stěna, běhání ve Stromovce po ránu (podzim se svou ranní mlhou a popadaným žlutým listím je kouzelný), sezení v práci, fotokomora, společenské akce, vinobraní...
Mělo by tu být ještě diplomka....ale to bych zatím lhal.

Ale pokroky jsou znát. Python v práci zaběhnutý, na stěně když se povede vylezu 4 (možná 4+), ale třesu se jako ratlík, a hlavně, kdyby mi někdo řekl, že budu po ránu běhat, myslel bych si, že si dělá srandu. A salsa je za odměnu :)

Jinak si jedu takto autobusem ze Strahova na Dejvice a nasednou španěláci. Nechávám se unášet jejich mluvou, kdyžtu jeden z grupy se na mě podívá a povídá: "Nechodil jsi náhodou v Huelvě na Softwarové inženýrství ?"

Svět je malý.

Carramba, hned bych sbalil svých pár švestek a odjel na jih...tedy vlastně spíš na Nový Zéland. Ale to už je jiný příběh.

A práce začala

Bude tomu tak.
Notebook, káva, houpací křeslo, python.
Naspal jsem toho málo za poslední dny. Ne kvůli práci. Ale všechno se do sebe tak krásně naskládalo, zapadalo, vycházelo vstříc, že by byla škoda, neuvyžít a nežít.

4 minuty slávy

Jednou budu říkat: "Vnoučátka moje, toto byl ten legendární skok."

Ano ... měl jsem rozpuštěné vlasy :)

Punkové 20. září, aneb Fixa, Zámek a Iggy Pop

Prolog
Bylo tomu tak - beznaděj z toho, že nejsou lístky brzo přešla, protože brácha přemýšlí a :
Týpek v kožené bundě před halou T-Mobile Arény : "Ty vole já skoro nesehnal lístky, na netu psali, že nejsou."
Brácha : "Stačilo udělat skript, co mi kontroluje stránky, jestli jsou lístky k dostání a pak mi poslat zpávu na Jabber."

Část první
Bratr s kamarády dorazili překvapivě načas. Protože jsem ale čekal v zimě, musel jsem si dát pivo a rum, abych jim nezmrzl. V hale si dávám další pivo, brácha rum a jdeme na led, protože Fixa se už chystá.
Být předkapelou musí být děs. Lidi stojí, zírají, nehýbou se...
Brácha: "Ta Praha je totálně mrtvá"
Tak jsme šli do míst, kde bude kotel a začali skákat. Skákat při předkapele je nevděčná věc, ale pár lidí se přidalo.



Část druhá
Po Fixe nastoupil Zámek a to už se rozjelo pogo na plné kule. Hlavně hráli texty ze života, třeba

Možná na mně čeká láska jenomže ne sama
čekání si v noci krátí s jinejma chlapama....

Zámci rozvášňují dav a získávají si kontrolu nad jeho jednáním, dělají spartakiádní rozcvičku a na ledu začíná být konečně teplo.

Pravdu nehledej ve výkladních skříních
Pravdu nemají nevinní ani vinní
Pravdu nehledej v týhle skurvený době
Pravdu nehledej než jenom sám v sobě

Ale vše v pohodě. Při Traktoru je klasický největší pogo. A to už sundávám mikinu, protože jsem propocený jako sviň.

Část třetí
Iggy más svůj tým. Ten chystá aparaturu, naladí nástroje, vytře zem , nachystá pití.
Pak to přichází, nabíhá The Stooges a za nima polonahý Iggy a rozjíždí to tak, jak bych do šedesátiletého dědy neřekl. Pogovat se skoro nedá, protože se do předních míst nahrnulo plno lidí, ale alespoň se hůř padá.
Iggy se snaží skáčit do diváků, je držen ochrankou, shazuje repreáky na pódiu, vříská na lidi a ti mu to žerou. Zvedač mikráku má plné ruce práce, protože Iggy často stojan s mikrofonem hází na zem. Hudba snad ani neutichá, navazuje se ve zběsilém tempu.
Dostáváme se s bráchou skoro ke hrazení a přichází čas, kdy Iggy nechá vybrat pár jedinců, aby pogovali s ním na pódiu. Zkraťme to - vytáhli i mě. A tak, mezi Iggym a publikem blbneme asi v deseti lidech, Iggy mezi náma pobíhá, vřískáme do mikrofonu a já si nakonec skočím do davu.
Proč to všechno...jak bych si asi vychutnával zmrzlinu, kdyby mě někdo řekl, že je nejspíš moje poslední ? :)
Pak se klasicky valí hraje se Search and Destroy, holka se síťovaným tričkem, černou podprsenkou, obojkem okolo krku a super tetováním rozhazuje dlouhé blond vlasy v tempu neskutečném, Iggy se kroutí na jevišti a leze mu z gatí zadek a já mám co dělat, abych ustál tlak lidí zezadu a snahu o pogo všech okolo.
Naštěstí Iggy hází petky s vodou do davu, takže v pohodě.
Neskutečný zážitek končí v pravý čas. Jsme totálně propocení a unavení. Dokopaní a dodření. Spokojení :)

Epilog Táhnu se přes Stromovku s proviantem, co mi brácha dovezl, burcuju Melltyho, aby zašel na pivo, ale ten má příjemnější povinnosti, čili si dávám sprchu a jdu do baru, kde se holka kroutí u tyče. Popíjím pivo, dívám se na řady lahví nad barem občas se otočím k tyči. Kluci pod holkou jí strkají bankovky za kalhotky a ona je po chvíli ochotně odhazuje. Ještě jednu Havanu a jdu spát.
Byl to super večer.

Tah po zajímavých místech Prahy před pohovorem

Stačilo, aby Kwět zavolal, já se vzpamatoval ze smíchu k popukání získaný na vrátnici a vše začalo.
Na fráze typu ... Do desíti, zítra mám pohovor. Do půlnoci, zítra mám pohovor. ... nikdo nebral ohled a nemělo smysl protestovat. Kwěta jsem neviděl tak rok. A Waldu...to už nepamatuju.
Waldou jsem byl ohodnocen jako alternativní metrosexuál, mé chabé pokusy o hodnocení oblečení v C&A lehce odpálkoval tím, že pokud jsem socka, tak proč ne, ale jestli chci mít styl, tak jedině Marks & Spencer.
Po Waldově poradě o ... už ani nevím o čem hošani schůzovali, ale měli tam v galerii pěkné foto knížky a plastiky penisů ... se jelo ... netuším původně kam, ale vím, že jsem vzdal větu s pohovorem.
Rozjeli jsme pseudosklepáckou debatu o tom, jak dlouhý je půl den a zjistilo se, že i čtyřprocentní muži vnímají jinak polovinu dne. Taky jak na co prý.
První zastávka byl Gay klub Valentino, kde sice měli Cuba Libre, ale hráli divnou hudbu, na kterou na parketu pařil jen polonahý teploušek.
Walda zavelel, že jdeme pryč, protože je to prý ubohý Gay klub a jeli jsme do jeho klubu Friends.
Ano ve Friends to žilo, pěkní kluci, sem tam lesbička, dobrá hudba a hlavně - rum Legendario. Připomněl jsem si chuť Španělska a pak jsme do sebe lili Metaxu s colou. Inu proč ne.
Před zavíračkou mi nejspíš jediná heteračka na parketu začala valit do hlavy, že mě zná z Hvězdy. Což, pokud je pravda, má dobrého pamatováka, protože já tam byl dvakrát. A to asi v prváku nebo druháku. Každopádně měla na ňadru vytetovanou květinu a byla k tomu docela dlouhá story o předelávání a motivech na tetování. Nakonec mi ale celé tetování na prsu ukálaza. Bylo pěkné.
Pak cesta taxíkem k Waldovu domu a pěšky až na Bubeneč přes pekárnu, kde jsem koupil deset pivních rohlíků a po cestě žmoulal.
Něco k šesté jsem zalezl do pelechu, stihnul jsem se oholit a umýt vlasy, přeci jen za tři hodiny vstávám na pohovor.
Ten nakonec dopadnul tak, jak jsem ani nečekal. S červenýma očima jsem na něj přišel o 10 minut později, naštěstí ten, kdo tam měl být tam nebyl, místo něj - známý ze střední. A hned to byl pohovor o něčem jiném. Dopadnul dobře.
Nastoupím v říjnu :)

Vysočina

Nejde o salám, nýbrž o oblast, kde jsme Mellthík, Martík, Peewee, Iví, Ebí a já strávili nějaké ty společné chvilky.
Nedivím se Miloši ani Jiříkovi, že si tuto lokalitu oblíbili. Že se Standa nevyprdnul na Floridu...
Kopce, lesy, skály, potoky, sluníčko...
Večer krb, víno, Havana a Cola, menší to nenápadná a utajená oslava.
Spaní pod širákem, sem tam meteorit a sen o Karlu Gottovi, kterého jsem musel zachránit v nějakém mega městě. Kájo, proč už si nedáš pokoj...
S těžkým srdcem jsme my hoši, co spolu budeme bydlet na Orlíku (+Peewee), odjeli z tohoto líbezného kraje, kde mít finance, přemýšlím o usedlosti, a vydali jsme se směr Praha. To, že jedna třetina výpravy vystoupila po cestě, druhá třetina skončila v Praze a třetí pokračovala na sever Čech není nutné rozvádět. Prostě jsme zase někde jinde a Vysočina se promění v to, v co se proměnila kdysi Paříž :)
Tož tak.

Malá republika

Ještě že republika je malinká a dá se projet tak rychle.
Putování na moravu jevilo se jako zbytečné, když triatlon v době velkého deště byl jednohlasně zrušen. Stačilo nám s bráchou poslouchat bubnující kapky do okenního parapetu a znovu se oddat sladkému oddechování.
Potom přišlo obnovení Vist na mé Amálce. A to je kapitola sama pro sebe. Jako třeba neklikat na tlačítko Cancel po dokončení načtení všech DVD v domění, že se tak zkrátí čekací interval na restart...nebo nenechat disk opravit Partition magicem.
No a protože to by bylo kdyby nebylo, přihodil jsem ještě OpenSUSE na zkoušení a Gentoo smutně kouká zatím ze šuplíku.
Náhodné setkání s osazenstvem 9.A v kavárně Na scéně, některé jsem neviděl 10 let.
A potom alou do přírody, do Seninky. Busem do Vsetína, potom stopem, až tam, kde mamon ztratil svoji sílu, tam kde žijí lidé "bez budoucnosti" a bez kariéry. Tam, kde jsou zelené kopce, lesy s krásnými buky, ve dne světlo a teplo, v noci chladno a tma. A hlavně tam, kde čekal Mellthík se svou ženou a my se tak viděli po třech měsících.
Celý pobyt bych doporučil lidem, co mají problémy s příjmem potravy, protože horský vzduch tělu jen prospívá a přichází nejrůznější chutě...a snědli jsme, co se dalo (kotě to přežilo). Ale ten ovčí sýr byl super.
A pak zase domů a z domova "domů", večerním vláčkem. Poslední den, kdy jedu se slevou...a taky mi končí lítačka, čili přejezd do matičky Prahy byl naplánován velmi vhodně.
V metru potkávám Honzíka, kterého překvapuji, když po něm chci vidět jízdenku. (chvíli mu trvá, když přemýšlí, proč revizor ukazuje místo odznaku prázdnou dlaň) Sedáme na posledního zahrádkového tupláka, kterého nám v Huse nalejou, sumírujeme poslední půlrok, co jsme se neviděli...pohoda.
Pak kolej, a konečně Matrix, který mi při aktuálním stavu mysli připadal jako zcela jasný a logický. A Trinity má krásný zadek v tom koženém oblečku ;)

Tož tak.

Bez vybavení do hor nelez

Výšlap na Berninu (4049mnm), kdy předpověď vše předpověděla, začal slibně.
Ve dvě v noci jsem šel spát, po čtvrté ráno jsem posnídal a vlakem se vydal do Budějic, kde by chtěl prý bydlet každý. Do kupé si přisedly dvě němky, sice pěkné, ale hlučné. Naštěstí usnuly a tak jsem i já mohl na hodinku zavřít oko.
V Budějkách mě čeká Mišáček a jeho Pežotek, nakupujeme a jedeme směr Rakousko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, až do Bernina-Diavolezza, kde je pěkné parkoviště a lanovka, kterou turisté jedou tam, kam my po nasazení věcí, vycházíme.
Počasí super, krávy krásné, hory nádherné. U chaty Diavolezza fotíme ledovec, vzbuzujeme tak všeobecný údiv, že jsme ráno vyrazili z Čech, teď jsme tu a jdeme spát na ledovec.
Za soumraku se na něj dostáváme, nasazujeme čelovky a mačky a šup na něj, přes trhliny, až někam doprostřed, kde stavíme Ferdu (rozumněj stan Ferrino) a po jedenácté jdeme spát.
Ze zimních spacáků se ráno nechce ven, ale balíme za svítání a vyrážíme.
Finišujeme ledovec, začíná krásný den.
Na hřebínku pod nasednutím na lano, mi padá foťák, který pohotový polák chytá a já tak neztrácím drahocené vybavení někde kilometr pod náma v trhlinách ledovce :)
Nahoru to jde dobře, pofukuje, svítí sluníčko, na vršku před sněhem odpočíváme. Všichni, co znají předpověď počasí a věří jí, sestupují. My jdeme nahoru ...
Dostáváme se do mraků, začíná vanout silný vítr. Na chatu Marco Roso přicházíme po deseti hodinách (od ledovce). Promrzlí, unavení, s bolavou hlavou od dehydratace. Kupujeme 0,5l čaje za 5€, dostáváme ubytování za 18€. Venku začíná pršet a v našem stavu, za toho větru stavět stan...to by se nám nemuselo vyplatit.
V noci Mišáček pojídá Ibalgin, já bolest hlavy zaspávám.
Budík na tři ráno s vidinou Berniny za svítání Mišáček ruší okolo druhé ráno, protože počasí se horší.
Ráno mě vyhazuje chatař, který mě načapal, jak si v umývárně vařím těstoviny...
Tak se oblékáme a jdeme dolů. Na Berninu se podíváme jindy.
Do půl hodiny po odejití z chaty jsem promočený. Fouká silný vítr, prší, sněží, viditelnost 10m. Bunda mi promoká, fleeska CN nasává vodu, která stéká po rukách do rukavic. Naštěstí jdeme po směru větru.
Na slaňování přichází ta pravá krize. Vítr, déšť, mokré skály, v mačkách. Slaňujeme, mám problény se pouštět do bílé tmy tam dole. Promrzlé nemohoucí prsty v rukavicích jsou chuťovka.
Na ledovec slézám mokrý a promrzlý. Mišáčkova bunda toho moc nepustila, zato rukavice kroutí stejně jako já.
Přestalo ale pršet a fouká jen málo. Je relativně teplo :)
Díváme se do dír, přeskakujeme je, z nejhoršího jsme venku.
Závěrečný krpál k chatě Diavolezza, kde lanovkou přijetivší turisti vybíhají do zimy, klepou se a fotí si ceduli s fotkou ledovce "když je tu pěkně".
"Heidy - pojď už dovnitř na teplé kakao a štrůdl."
Zapíjíme Horalku studenou "nepitnou" vodou z chatu Rossa a jdeme.
U auta jsme za chvíli. Procházíme kolem stáda nádherných krav a já dostávám chuť na pořádný steak. Jedna kráva se dokonce nechává pohladit. Má krásné oči. Středně propečený steak a hranolkama. K tomu černé pivo. Já bych jedl.
V noci jede Mišáček jako drak. Říká něco o tom, jak jsou švýcaři na silnicích hodní. A jak mají vysoké pokuty.
Jeho slova byla vyslyšena. A v Budějkách nás bere patrola s houkáčky a majáčky.
"Dobrý den, pane řidiči, vystupte si, prosím."
Vylézá bosý Mišáček a podává mu velký techničák. Policajt jen protočí panenky. (Ano, Mišáčkovi smrdí nohy)
Ve tři jsme u Mišáčka doma. Párky, vana, sušení promočených věcí.
A pak společná noc v manželské posteli ;) Ale to už je jiný příběh :D

M@čky © MČ

The roof is on fire

Inu brat přijel, špek jsem zapálil, Dveře pustil, do Konce se točil, kroasanty pekl a pak jen zazněl požární poplach, co pobudil celou kolej.

Everest

Díky Mišáčkovi jsem se dozvěděl, že první doložený "přemožitel" Everestu, novozélandský horolezec sir Edmund Hillary, dnes zemřel.
Přečetl jsem si článek a na chvíli se zasnil. Jaké to asi je, stát někde, kam se již tolik lidí vydalo, ale nikdo nedošel. Jaké to je být někde jako první, pokořit cestu, které se všichni báli a ti, co se nebáli ji nedošli....


"Ještě několik unavených kroků a pak už nad námi bylo pouze nebe. Žádné převisy, žádná poslední věž. Stáli jme společně na vrcholu. Bylo na něm dostatek místa tak pro šest lidí. Dobyli jsme Everest. Úcta, úžas, pokora, pýcha, nadšení - to jistě měly být zmatené pocity prvních mužů stojících na nejvyšším bodu Země, když se to nepodařilo tolika jiným před nimi. Ale já jsem cítil především úlevu a byl jsem překvapen. Únavu proto, že skončila ta strašná dřina a protože jsme dosáhli nedosažitelného. A překvapen jsme byl tím, že se to podařilo mně, starému Edovi Hillarymu, včelaři, bývalé hvězdičce na základní okresní škole v Tuakau, pozdější nicce na aucklandském gymnáziu a pak ztracenému případu na univerzitě. Ten teď stál jako první na Everestu. Prostě jsem tomu nevěřil. Sundal jsem si kyslíkovou masku, abych mohl udělat několik fotografií. Nestačilo vyjít nahoru, museli jsme se vrátit s důkazem. O patnáct minut později jsme zahájili sestup."

-sir Edmund Hillary

Český metrologický institut.

Mail zněl jasně. Busem z Depa hostivař na Průmyslovou, pak přes lesy a pole do ČMI.
Na průmyslové si nechávám poradit, protože už tak jdu pozdě. Zima jak sviňa.
Jdu blbě, další lidi mi radí že musím jinam. Dobrá tedy, čekám na autobus, kterým prý mám jet, ale nakonec volám spoluměřiče, který v ČMI kdysi byl. Popisuje cestu, která se nápadně podobá tomu co vidím. Nechávám autobus ujet a ubírám se cestou necestou kdesi mezi cizími baráky.
Nacházím cílovou budovu, jdu se dovnitř ohřát a najít vlastníá skupinu. Vrátný ale prý o ničem neví a posílá mě do budovy další.
Tam o ničem nikdo nikdy taky neslyšel, čili pobíhají okolo mě tři človíčci v bílých pláštích a místo důležitého měření ionizujícího záření hledají, kam vlastně patřím.
Prý do budovy, odkud jsem přišel.
Inu opět ten příjemný vrátný, který stále nic neví.
Nechávám si ale zavolat zaměstnance, co nás má mít na starost. Vítá mě slovy:" Kde je vás víc, měli jste tu být před hodinou"
Zjišťuji, že jsem tu sám, vedou mě do sklepa, kde sedím a čekám. Volá se na katedru, co jako je, že tu jsem jen já, jestli termín posunout, nebo udělat exkurzi jen pro jednoho.
Nakonec dostávám nalévárnu o měření odporů, kriogenních lázních, tekutém heliu, supravodivosti....
V životě chci toho stihnout hodně. Prý to nemám šanci stihnout. Ale vím, co dělat nechci :) Vědeckého pracovníka ;)

Budova stála na kraji města
v taxíku byla zima
na taxametru svítila lebka
potom vystoupil hrdina
a klidně pokračoval dál
navštívit oblíbený stav
extrémního šílenství

-Vypsaná fixa

KoKo (Kolejní Konec)

O tom, že se stěhuju z koleje na privát napíšu víc, až bude vše dokonáno.
Každopádně dnešní den stojí za to.

Totiž dneškem jsem ukončil své pěti a půl leté působení na Bubenečské koleji.
Nejdříve pokoj 111 a Pepou, co mi poprvé pustil E-E a legendárním Kwětem, který mi toho ukázal mnohem víc.
Následovalo stěhování do pokoje 329, Pepu vystřídal severokorejec Dragon, který vaří rýži v rychlovarné konvici pět hodin. Dragon po politickém nedorozumnění, že Kim Čong Il je(není) prase, nás opouští a následuje ho i Květ, který utíká zpět do prvního patra.
Přichází na pokoj Kačer a Pejsy, a za dlouhých zimních večerů můžu vykládat, co se všechno dělo i nedělo. Každopádně je po dvou letech opuštím a stěhuji se do čtvrtého patra (co nejblíž k temné komoře).
A začínám bydlet s Mellthym a Reesem. A to už by ani dlouhé zimní večery nestačily. Snad jen s Reesem jsme nespali. Jinak byla sranda.
No a poslední půlrok byl ve znamení změn. Reese dobrovolně opouští vody ČVUTu, končí na Bubenči a já bydlím s Mellthym sám. bohužel naše vzájemná vytíženost nám nedovoluje vychutnat si poslední doušky společného pobytu (ikdyž v té době ještě nevíme, co se bude dít)
A pak to přišlo. Stěhování nad Kulaťák. Nový spolubydla Libor, kterého nám seslalo samo FeloLedvinkoPrestižkoMatematickoGrafyKreslícíKalkulačko nebe.
A nakonec ani společná noc plná divokých hrátek ve třech nebyla. Protože Mellthy pracoval, já stěhoval a Libor si kreslil grafy na kalkulačce. Každopádně 14 dní před tím jsme docela slušně prokalili (na naše zakrslopočítačové poměry)

Vše skončilo podáním ruky vedení koleje, předání zbytku peněz za kauci a vykročením (snad pravou) za novým dobrodružstvím.

Historie se opakuje

Máme nového bydlu.
Prváka, feláka, prumkaře, linuxáka, kyberáka.
Něco mi to připomíná.

Když už jsme u těch kolejí

Zapomněl jsem, jak jsem vlastně do Broumovských skal cestoval...
Klasicky ráno nestíhám. Málo spaní přes týden, pálí oči. Nesnídám, utíkám.
Jak na sviňu nemám peníze. V pohodě, zaplatím kartou.
Na nádraží fronty jako sviň. V pohodě, vyberu a zaplatím ve vlaku.
Bankomat nefunguje.
A jsem tam kde jsem :)
Běžím tedy na vlak, naskakuju a rozjíždíme se. Sedám do kupéčka a čekám na průvodčího. Toto bude moje první cesta načerno. Za Libní ho vidím. Čekám, až přijde na tři kupéčka ode mě. Zvedám se a procházím kolem něj pomalu na záchod.
Jsem tam dýl, než je potřeba. Čekám i před záchodem. Už by tam neměl být, vyrážím.
Ale co nevidím. Ukecaný průvodčí stojí pořád u toho samého kupéčka (asi 15 minut!)
Nu dobrá, stahuju se a dělám že nic. Čekám. Jsem ve vagně číslo 13 - tak to by mohlo vyjít.
Asi za 10 minut to zkouším znovu. Popošel o jedno kupé ! Ale tentokrát mě už uviděl. Tak raději pokračuji do svého kupé a sedám si. Dokočuje kupé, přijíždíme do Kolína. Odchází na perón.
Vlak stojí.
5 minut.
10 minut.
15 minut.
Průvočí chodí po vlaku a říká, že budeme mít hodinu zpoždění kvůli nehodě na trati.
Utíkám si koupit lístek, ať mám čisté svědomí.
Za hodinu jsme nejeli.
Až za druhou. To už mě bylo líto, že jsem si koupil jízdenku.
Po cestě jsme ještě sekyru nabrali, takže do české třebové příjíždím o 160minut později, než bych měl.

Poprvé

Vše je jednou poprvé. Zní to logicky. A vlastně - logické to je. Aby něco trvalo, musí to začít. A pak - skončit.

Kdysi jsem poprvé kouřil trávu. A taky si koupil svůj první tubáček. Za 100 korun. Od člověka, se kterým jsem také první hulil. Pohodář. Chvíli byl tu a hned zas onde. Svodobný, jak jen člověk může být. Práce po různě po Evropě. Vždy, když jsem ho potkal, s ním byla sranda.
Už není. Skočil pod vlak. O svíčku víc. Měj se krásně.

Holka, se kterou jsem se poprvé v životě v mých patnácti letech líbal se 7.7. vdává. Člověk ani nevěří, jak ten čas letí.
Něco končí a něco začíná :) Hodně stěstí ;)

A taky nám všem, ať jakékoliv konce jsou odrazem pro lepší začátky.