Zaklínač

Tehdy řekla věštkyně zaklínači: "Toto je moje rada: obuj boty železné a do ruky vezmi berlu taktéž železnou. Běž v železných botách na sám konec světa, cestu před sebou železnou holí ohledávej a vlastními slzami skrápěj.Jdi ohněm i vodou, nezastavuj se, zpátky se neohlížej. Až prošlapeš železné podrážky, až odřeš železnou hůl, až větram a žárem vyschnou tvé oči tak, že již nebudou schopny ani slzu uronit pak dospěješ na konec světa. Tam snad nalezneš to, co hledáš, to co miluješ. Kdož ví."
Zaklínač tedy šel. Šel ohněm i vodou, za sebe se neohlížel. Než nevzal si železné boty ani berlu. Vzal jen svůj zaklínačský meč. Neposlechl slova věštkyně.
A dobře učinil, poněvadž to byla mizerná věštkyně.

Ano ano, zamiloval jsem se do Sapkowskeho Zaklínače. Krásně propracovaný příběh, úplatky, podvody, války, nádherné čarodějky, milování...

Stardust

Na Hvězdný prach jsem se těšil.
Dva světy oddělující zeď, překročená za účelem splnění slibu, aby hlavní hrdina ohromil dívku, o které si myslel, že je ta pravá. Z mladické nerozvážnosti a zamilované mysli se slíbí cokoliv.
Jeho nalezení spadlé Hvězdy, jejich společná pouť za Zeď, unikání čarodějnicím jdoucím po srdci Hvězdy a bratrům dědicům trůnu, kteří chtějí získat talisman, co Hvězda nosí :)
Očekávané zamilování se Tristana a Yvaine pomalu přichází a Hvězda tak začíná čím dál víc svítit.
Až neskutečně krásně podaný příběh o cestě dvou lidí a lásky za podpory nepřeplácaných triků, dobrého spádu děje a velmi dobrých kostýmů a výpravy dávají možnost nechat se unést kusem fantazie pryč z reálného světa.

Jsme lidé, protože hledíme na hvězdy, nebo na ně hledíme, protože jsme lidé ?

Šílení Do divočiny 10 000 př. n. l. v Barvě kouzel

Nu co říci, tréninkový režim, procpaný pohovory jsem doplnil o nějaké ty filmy.
Vše začalo slibně - návštěvou Bubenče, získání něčeho pro zasmání a následného promítání filmu Šílení.
Opravdu povedený kousek. Švankmajerovi se vyřádili, Tříska je klasa a celý film ve mě zanechal pocit, že je ten pravý, který jsem měl vidět. O tom, kdo je skutečně blázen by se dalo polemizovat. Šílení v šíleném světě okolo mě, byl plný neuvěřitelných scén, náhlých změn a já nevěděl, kdo vlastně má pravdu.
Následovalo poobědové session s 10 000 bc, což shrnu do pár vět. Klasický hrdinský pokus, kde linka příběhu je tak zřejmá, že si v průběhu člověk říká, jestli se na film má vůbec dívat. Ano i koncové zmrtvýchvstání bylo tak předvídatelné jako zítřejší ráno. Ale kdo má rád slátaniny se šavlozubými tygry, mamuty a pyramidami, proč ne.
Přišla středa, kdy se šlo do kina a to na Into the wild, což, ruku na srdce, je film pro mě. Viděl jsem ho po čtvrté, poprvé s českými titulky. Příběh, řekl bych, až romantický, někteří by jej nazvali jako bláznivý či zbytečný, v doprovodu hudby Eddieho Veddera o tom, jaké to je, zbavit se všeho a utéct. Že je to jednoduché a zvládne to každý ? Inu nevím. Že je to zbytečné a člověk by se měl snažit udělat něco pro společnost ? Inu nevím. Film nemůžu hodnotit. Už jen kvůli tomu, že mít na to koule, zkusím to samé.
A dnes přišlo překvapení v podobě Barvě kouzel.
Pratchetta jsem zkoušel začít číst, ale představa Zeměplochy putující ve vesmíru mi nezaručovala stabilitu světa. Asi jsem byl zaslepen poučkami z přednášek fyziky. Ovšem po filmu jsem si řekl, že to zkusím ještě jednou, protože příběh takový je plný krásných slovních hříček, humoru, narážek a parodií a prostě všeho, co jej činí zajímavým. Doporučuji. Nejvíc mě rozesmál skřítek ve fotoaparátu Dvoukvítka.
Vím, že některé věci bych neměl zkoušet zkoumat, ale když si vysvětlím, že obyvatele Zeměplochy drží na povrchu gravitace tvořená hmotou slonů a želvy, zbývá mi pár nejasností ohledně slunce a vody, o které nevím, kde se bere, když padá přes Okraj. Ale nechávám to tak..nechci se v tom rýpat.
Barvu kouzel mohu jen doporučit :)
A to je tak asi pro dnes všechno...

Pathfinder

Pathfinder - u nás promítán pod názvem Cesta bojovníka, vypadal po první scéně s běloušem arabem jako zajímavý film.
Ovšem ani barevný nádech, hromada kostí a potoky krve, nedokázaly pomoct tomu, aby film nesklouznul do patosu "hrdinského eposu" moderní doby.
Klasická osa nalezení chlapce, vychování jej v cizí zemi, připomínání mu, že není odtud, příjezd cizinců, co drancují zemi a boj chlapce proti "vlastním". Napínavý děj, jako kamašáky mojí babičky, kdy jakýkoliv pohyb je už dopředu znám, láska, která by neměla být naplněna a přece to jde, boj, umírání bližních, až trapné hrdinské věty a rituální sebezničení ve jménu všeobecného blaha.
Naštěstí přišla závěrečná scéna s běloušem v pravou chvíli. Samozřejmě, že ti zlí umřeli (díky chytrosti hrdiny a kolektivní pomoci ostatních) a ti hlavní přežili, aby mohli mít potomky a povídat jim příběhy o tom, co se stalo. Jinak bysme tento výtvor neměli šanci vidět.
Což by možná nebyla taková škoda.

Control

Kdo má rád filmy o hudebních kapelách a říká mu něco jméno Joy Division, snímek Control bude to pravé na čtvrteční večer :)
Příběh o krušných začátcích a životě post-punkové kapely z města Salford, tvořící nový hudební styl vycházející z energie punku, pohled do anglické scény sedmdesátých a osmdesátých let. O epilepsii zpěváka a jeho problémech v manželství. O jeho tvorbě, depresích a předčasném ukončení života.

Angelina a Brat

Konečně se mi povedlo podívat se na celý film bez přerušení s touto hereckou dvojicí.
Mr. & Mrs. Smith, musím říct, stojí za to. Tedy pokud je zrovna chuť na film "pro odlehčení".
Protože mám ještě v živé paměti, jak jsme z Bubenečské koleje hleděli do oken vily, kde nějaký ten čas bydleli, a nic neviděli - zajímalo mě, jak jim to spolu sluší :)
Ve filmu se střílí, tančí, miluje, je tam vše co v takové "srandě" má být. Angelina se svými smyslnými rty a krásným tělem v duelu s Bratem k sežrání vystřílí nejeden náboj, než se osvobodí od honičky na jejich maličkosti ze strany jejich zaměstnavatelů. Nájemní vrazi konkurenčních firem v jednom manželství, to nedělá dobrotu :)
Dialogy jsou plné známých vět ze vztahů a zasazeny do situací zní dvojsmyslně, úsměvně a rozesmějí nudaře jako jsem já :)
Dávka humoru, která není na škodu.

"Jak dlouho jste spolu?"
"Pět let."
"Šest."
"Dobrá, tak tedy pět nebo šest let."

Důchodce Harrison

V letním kině jsem byl ani nepamatuju. Naposled si tedy pamatuji, když jsme se přes zídku dívali na nějaký erotický film, na který nás nechtěli pustit.
Nu a jakožto fanda Indyho Jonese jsem přijal pozvání na setkání pod korunami stromů, kde se promítal poslední díl.
Osobně myslím, že lidé by měli vědět, kdy se rozloučit, že ano, Kájo. A vlastně vše, co se mi na filmu líbilo byla motorka Indyho juniora. Ano, to byl můj typ. Pár výplat, řidičák a budu si o sobě myslet, že jsem Indy junior.
Jinak byl poslední (snad) díl směsicí tolika věcí, že já, jakožto průměrný divák jsem měl co dělat, abych věděl co se děje. Vše do sebe moc zapadalo, všechny stopy se objevovaly moc rychle. Film rychle jel a rychle skončil a zanechal pocit pachutě na horním patře úst, že Indy je nenávratně pryč.