Hulman 2009

Den začal jako malovaný. Docela jsme si pospali a mírně zaspali. Takže 6.5 hodin spánku, rychlá snídaně, nahustit kola a jelo se.
Další Hulman, krátký to triatlon, tentokráte ročník 2009, byl tu.
Na hulínském koupališti bylo docela dost závodníků, zapsali jsme se, dostali jsme müsli, číslo na ruku a nohu a do ruky lístky na řízek a pivo :)
Jali jsme se zevlovat po okolí a nechat se nasáknout předstartovní atmosférou.
Po startu jsme měli plno času na procvičení, plavali jsme až po sedmé rozplavbě.
Asi deset minut před tím, než jsme s bratrem startovali se spustila krásná bouřka, která se změnila na husté krupobití. Útočiště jsme našli ve vodě teplé jako kafe :)
Bratr začal ludákat, že na kolo nejede, že to raději všechno odplave. Rozhodčí se na něj ale díval dost divně.
A pak přišel start. A přestalo pršet. A celý areál se změnil, jako kdysi na Woodstocku (mám na mysli ten Woodstock, na kterém pršelo ;)
Z vody jsem lezl po osmi minutách a v depu narazil na bráchu, což mě zarazilo, ale pak se vše vysvětlilo :) O tom někdy jindy.
Vyjeli jsme tedy spolu. Povinná helma zůstala v depu. Asi špatná přeska ... ale o tom až někdy jindy. Po cestě plné vody jsme si to frčeli z Hulína a pak do Hulína za celou hodinu. Musím kolo do příštího roku dopilovat.
No a pak přišel běh. Mírné křeče v nohách jsem rozhýbával celé dvě kola. Po cestě nám místní nabízeli slivovici, děti si chtěly plácat rukou a volali "Do toho!", prostě paráda.
Až před cílem se mi podařilo zrychlit tep na 95 procent. Celkových 6.6 km za asi 29 minut. Běh musím dopilovat ...

No a nakonec řízek, kofola, zmrzlinka a domů. Příště nesmím podcenit přípravu. Jelo se mi nějak těžko ...

Sportem ku zdraví

Nejhorší je najít po desíti hodinách v práci čas na sport, koníčky ... na cokoliv. Dobře, že jde o přechodný stav.

Po době rýmečky, státnic, oslav státnic a uraženého nehtu na palci na noze mám pár dnů na to, abych se připravil na triatlon v Hulíně, kde s bratrem budeme obhajovat naše místa z loňska ... tedy něco mezi prvním a posledním místem.

A jak jsem se tak díval na mapmyrun , bude to po měsíci nic nedělání ... zajímavé.

Zvítězili jsme

Aneb jak kdysi před svou smrtí vyřknul Feidippidés: "Zvítězili jsme."
Nezvyklý budíček před sedmou (po asi 6.5 hodinách spánku), snídaně v podobě ovesné kaše (která mě možná zachránila, ale vůbec nechutnala), banánového koktejlu a jablečného džusu...
A pak směr na Staroměstské náměstí, kde již čekalo dalších pár tisíc stejných nadšenců jako my.
Nadopovali jsme se Anticrampem, energetickou pastou (zbytek do tuby s sebou na cestu), zašli na masáž, protáhli se a pak jsme roupama nevěděli co dělat, tak jsme šli na start.
Bratr si našel balónek s časem 3:30, já jsem nevěděl, co mě čeká, takže dál za čas 4:00.
Šéba nám to odstartovat (vůbec jsem ho neviděl, jen tam někdo řekl, že to bude on) a najednou se koryto lidí dalo do pohybu.
Na Mánesově mostě jsem v dáli viděl Keňoše, co už běží okolo Vltavy, ale to jsem ještě netušil, že mi na ně chybí menší očko končící Valdštějskou ulicí.
Prvních 10km jsem si pískal. Předběhnul jsem čas na balónku označující 4 hodiny a vesele postupoval dál. Nohy nebolely, inu toto běhají skoro každý den.
Průběh Staroměstským náměstím byl parádní. Korytem mezi fandícími lidmi, ještě pln sil a ambicí. Postupně dobíhám čas 3:45 a předbíhám jej.
Když jsem u Vyšehradu viděl vracejícího se bratra, zrovna pojídal na občerstvovačce lačně banán, takže mě neviděl. Po Podolském nábřeží se pak pokračovalo až na otočku za půlmaraton.
Tam už bylo hůř. Pomalinku jsem se začal propadat a počet předběhnutých byl menší, než předbíhajících.
Za Palackým mostem se běželo přes Anděl a tam někde na otočce u 28 kilometru jsem začal cítit kolena a třísla. Zatím ale neznatelně. Pojídám spokojeně müsli tyčinku a zvládám se usmívat na občerstvovačkách.
Největší krize nastává u 33 kilometru, kde mě vodiči na 3:45 předbíhají, mně těžknou nohy, pálí třísla a bolí bradavky (ano, zapomenul jsem si na ně náplast).
Druhé kolo po Libeňském mostu je peklo. Ale zatím ne absolutní.
Myslím, že to nastalo za Těšňovským tunelem. Zbýval poslední kilometr a půl do konce. Moje kolena nutila zastavit, třísla pálila. Vytáhnul jsem z kapsy lahvičku s rychlými cukry a nalil ji do sebe. (kolena ani třísla to nespravilo)
Doběh Pařížskou ulicí byl impozantní. Po obou stranách tleskající lidé, samba hudba u cíle, všeobecný ruch a veselí.
Pak už jen doběh do cíle, nechat si ukazovat cestu kam jít. Zatláčet slzy, které se derou do očí vyplavenými emocemi. Nechat si nasadit medaili, snažit se usmát na fotografa a pokračovat korytem obestoupeným fanoušky až k sedícímu bratrovy, který má nohy jeden puchýř...
Napili jsme se, šli na masáž a jeli na kolej.
Dvojitá pizza ve 4 lidech nás na tři hodiny umrtvila a krásně jsme si pospali.
Pak další dvě pizzy a Scottish párty (aneb jak byl Mellthy ve Skotsku a na blog o tom nepsal)
A pak zasloužený osmi hodinový spánek...

Update:
Kdo nevěří, ať tam běží : Foto

Maraton - příprava

Ano je to tu.
Zaregistrovali jsme se, dostali čísla, čipy, vyzkoušeli jsme Adidas atrakce, koupili si cukrovou vatu a žužu a přes Stromovku zamířili na Orlík, kde jsme udělali Pasta Party, Ice cream Party ... až nás břicha bolely a začali jsme se bát toho, jak to zítra bude.

Květen - letem světem během

A přišel květen, lásky čas. Hlavně ale přichází měsíc Pražského maratonu a odevzdání diplomky. A protože maraton je dřív, řekli jsme si s bráchou, že Svátek práce oslavíme Ječmínkovým během, konaným v Chropyni. Inu proč ne, 10km na čas nikdy neuškodí.
Za pěkných 50 korun českých na startu jsme dostali startovní čísla, památeční plaketku, nějaké ty tekutiny a kalorie a šlo se rozcvičovat. Přijeli jsme nezvykle brzo, takže se dalo pěkně protáhnout a po doběhnutí jsem mohl i chodit, narozdíl od JOsefského běhu. Taky jsem si nezapomněl běžecké boty jako na Běhu prokopským údolím. (něco mi říká, že jsem o něm ani nepsal) Bratr už má připravené nohy na maraton ( holit se umí :) a má čas na sport, čili mi utekl už při startu. Hlavně má tedy kouzelné hodinky, které ukazovali, že ke konci závodu běžel na 105% ;) Lopotil jsem se celých 5 kol a postupně se dostával dopředu. Tentokráte si na mě nikdo nesmlsnul, naopak já si vychutnával předbíhání. Přeběh přes loučku s vlhkým vzduchem střídala cestička v lesíku, takže se to dalo. Při posledním kole jsem zatleskal předbíhajícímu prvnímu běžci a těšil se, že za chvíli to bude za mnou. Nakonec to byl krásný čas 42:05 a jelo se na zahradu opékat a jezdit na motorce :) A pak vlakem na kolej, pachtit se s diplomkou. Inu diplomka. Diplomka. No nějak to dopadne. Snad dobře :)

Před bouřkou

Otevření sezóny nočního běhání po Stromovce z důvodu dlouhého sezení v práci začalo dřív než jsem myslel.

Vše šlo hladce ... snad až na extrémní lenost a hledání důvodu pro odklad :)

Chystala se bouřka, ale v době vyběhnutí jsem o tom neměl ani tucha.

Běhání v noci má svoje kouzlo. A to hlavně po filmu Ju-on, který tímto doporučuji. Vrzající větve, splašené kačeny a vítr zaručují udržení nadprůměrného tempa alespoň po dobu doběhnutí k prvním lampám.

Před kolejí začalo peklo, kdy déšť a sníh spolu tančili ve zběsilém tempu podporovány silným větrem. Takže rychle na pokoj a přesunout kolo na chodbičku.

Inu do Alp se tento víkend nejede, půjdu alespoň na 6.5m kros, který se chystá někde u Barrandova.

První jarní den

Po měsíci a půl jsem do jel domů a už včera jsme s bráchou přemýšleli, co s načatým prvním jarním dnem. Naordinovali jsme si plavání a možná i běhání.
Skončilo to tak, že v deset dopoledne jsme stáli na startu Josefského běhu, který se konal ve Zlíně. Protože jsem ještě potřeboval reklamovat mobil (stejně bylo zavřeno) a brácha potřeboval na poštu, dorazili jsme docela pozdě a rozcvičení se smrsknulo na stometrové poklusání a protáhnutí ztuhlých pérek. Na startu byl i Vabroušek, což mě překvapilo. Poprvé jsem tohoto triatlonistu viděl naživo.
Start jsem přepálil a už za dva kilometry jsem cítil jak moc. Běželo se lesíkem příjemným prostředím, svítilo sluníčko. S problémy s dýcháním jsem doběhnul na otočku a pak se přidalo píchní v boku a záda. Kopec po otočce mi dal zabrat.
Před cílem už klasicky čekal brácha. Těším se, až jednou doběhnu první :)
A z plavání nakonec sešlo. Ze studeného vzduchu se mi nějak špatně dýchá, takže volíme raději odpočinkové odpoledne s teplým čajem.
Musím něco udělat s těmi zády, protože maraton se blíží.

Pálavské sedmičky

Po dvou dnech v Praze, kdy jsem si šel tréninkově-odpočinkově zaplavat a na dva (snad poslední) pohovory, odjel jsem expresem na moravu...tentokráte jižní. Průvodčí ve vlaku mi řekl, že In-karta, pokud není aktivovaná, je dobrá tak na šňupání koksu, a já tak musel zaplatit plnou cenu, čili bez tří korun čtyři kilča.
Přijel jsem do oblasti plné vína a pěkných holek s typický příjemným přízvukem. Což tedy ve dvanáct v noci nevidím... :)
Bratr už čeká, dovezl z domu dvě kola a vybavení, jíme a jdeme spát. Ještě než usínám, říká nám Jirka, který jezdil triatlony (např. Ironman ve Francouzském Nice) že :

• poznáme Pálavu ze všech stran
• odrovnáme si nohy
• jsme magoři, že bez tréninku na kopcích se pouštíme do tohoto skoro cross country triatlonu

V noci mám debilní akčně hororový sen, ze kterého si pamatuji jen větu "Líbíte se ? Nechte si chutnat !"
Ráno zjišťujeme, že nemáme dost jídla (banány, energetické tuby,...) a tak se napcháváme věnečkama, jdeme koupit nějaký ionťák, colu a čokoládu a vyrážíme směr Nové Mlýny. Na cestu si ještě dáváme napůl s bráchou Shlehu, známou už z Hulína.
U Pasohlávek v kempu nás vítají holky pořadatelky, platíme startovné, necháváme si napsat čísla na ruce a čekáme na začátek.
Jirka, fungující jako doprovodné vozidlo, zatím odváží kola na druhou stranu nádrže, kde vylezeme z vody.
Rozcvičujeme se, plkáme s hovornými pořadatelkami, oblíkám bráchův neopren, jdeme k vodě, namáčíme se a startujeme.
Trénink v bazénu je super. Plave se v čisté vodě, jsou tam vodící čáry a stěny, od kterých se dá odrazit. Tu, v kalné vodě nic takového není. Ve startovní mele chytám pár kopanců, ale zanedlouho už jsme pěkně rozlezlí, tak je to pohoda.
Kilometr plavání mám za 22 minut, chlapík mi na břehu nabízí burčák, ale motá se mi palice z vody, tak jsem za suchara.
Kolo je v pohodě. Jirka táhne první polovinu závodu a krmí mě hláškama typu "Tak toto byla jediná rovinka v závodě, snad sis ji užil" :)
Druhá polovina je už jen na mě a náramě si ji užívám. Hlavně část v Pavlově, kde hekám a nadávám.
Když pak po 47 kilometrech slézám z kola, je to děs. Záda a stehna jsou odvařené.
Běh se mění v Indiánský běh. Do kopce, kde se leze po čtyřech, totiž nemůžu kvůli zádům vytahovat nohy. Ale po čtvrt hodině už to jakžtakž j de.
Co to budu natahovat. Bratr doběhnul třetí, já dvanáctý.
Čekali jsme na vyhlášení a škoda, že Jirka potřeboval jet domů. Mezi závodnicemi byla i španělka, která tedy měla u sebe svého bouchače, takže jsem si nemohl zopakovat vydobyté znalosti ze zahraničního pobytu...jazykové...tedy španělského jazyka znalosti. Každopádně občas něco řekla španělsky, což bylo pěkné. A jednak jsme se s holkama (pořadatelkama) rozpovídali o lezení a horách (ano, Mišáčku, měl jsi pravdu) a o středních školách vs gympl (Mellthy, neměl jsi pravdu) :)
Takže tak. Nakonec jsme rádi, že Doksy nevyšly.

BaRoKo maraton - přípravy

Ano, je to tak. První plány na tento maraton padly poté, co jsem uběhnul trasu Huelva-Punta Umbría a zpět.
BaRoKo maraton by měl být pohodový běh příjemným prostředím, kde nepůjde o to trhat rekordy, ale o to si zaběhat. Na maratonový start, myslím, je to pravé ořechové.
A aby nás nenapadlo couvnout, zaplatíme registraci s bratrem co nejdřív a máme dva měsíce na trénink. Limit 7 hodin by neměl být problém.

Hulmen 2008

Hulman je krátký triatlon pořádaný v Hulíně. Letos již pátým rokem.

Z matičky Prahy si vezu klasickou rýmu, kterou jsem myslel, že Španělsko vyléčilo již nadobro. Večer s bráchou dofukujeme kola, zjišťujeme, že není co jíst a tak po půlnoci jdeme spát, aby jsme po šesti hodinách spánku mohli plni síly a optimismu vyrazit do Hulína na místní koupaliště, kde je prezenčka a šličná slečna s tetováním na šíji nám na lýtko a rameno píše startovní čísla, pojídáme müsli, které dostáváme se startovním balíčku, dopujeme se pilulkama proti křečím a soukáme do sebe energetickou gelovou pastu a hlavně Shlehu, což je směsice taurinu, kofeinu, synefrinu, ginka, cholinu, ženšenu, maté a další :)
Připomíná mi to RPG, kde před těžkým protivníkem do sebe jakožto kouzelnice Red dragon discipline soukám lahvičky s lektvary.
Jsme ale břídilové, ostatní toho do sebe dávají víc.
Ve třetí rozplavbě jsme my. Teplota vody 19˚C , teplota vzduchu o stupínek víc.
Rozcvičit se, namočit se do studené vody. Minuta do začátku.
Po plavání se mi motá v depu hlava, ale co už. Zapomínám zbytek gelu na trávě. Ale jonťák mám.
Asi v polovině kola je postupný stoupák, kde mě předjíždí stáje a skupinky. Inu ve skupince se jede mnohem líp. Mě se daří předjet jen jednoho samotáře. Průměr 29,2km/h, max 50,9. Inu, když se z kopce spustí 80 kilo...
Sesedání z kola je zábava sama o sobě. Jednak mám prodřené třísla od plavek a jednak jsou nohy ztuhlé a mám problém se rozeběhnout. Ale na běh se těším. Přeci jen 293km běhu dovezených ze Španělska za 3 měsíce k něčemu být musí.
Po cestě potkávám bratra, tleskáme si, pohoda.
Běh už je jen taková procházka. Škoda, že to kazí ty třísla. Přichází otočka a můžu zrychlit, už vím, že je to opravdu kousek.
Cestou do cíle předbíhám devět lidí, průbeh bránou, otočka, na koberec, stopnout čas, nasoukat do sebe jonťák, je to za mnou.
Pak řízek, pivo, ležení na trávě a klasické postsportovní zvýšení libida. Raději to zaspávám.

Letošní Hulmen byl super...tedy...nevím, jaké byly ročníky předtím.

Teď naplánovat maraton, koupit New Balance a Polary a je to.

Btw. Nějaké fotky tu.