Stardust

Na Hvězdný prach jsem se těšil.
Dva světy oddělující zeď, překročená za účelem splnění slibu, aby hlavní hrdina ohromil dívku, o které si myslel, že je ta pravá. Z mladické nerozvážnosti a zamilované mysli se slíbí cokoliv.
Jeho nalezení spadlé Hvězdy, jejich společná pouť za Zeď, unikání čarodějnicím jdoucím po srdci Hvězdy a bratrům dědicům trůnu, kteří chtějí získat talisman, co Hvězda nosí :)
Očekávané zamilování se Tristana a Yvaine pomalu přichází a Hvězda tak začíná čím dál víc svítit.
Až neskutečně krásně podaný příběh o cestě dvou lidí a lásky za podpory nepřeplácaných triků, dobrého spádu děje a velmi dobrých kostýmů a výpravy dávají možnost nechat se unést kusem fantazie pryč z reálného světa.

Jsme lidé, protože hledíme na hvězdy, nebo na ně hledíme, protože jsme lidé ?

Vysočina

Nejde o salám, nýbrž o oblast, kde jsme Mellthík, Martík, Peewee, Iví, Ebí a já strávili nějaké ty společné chvilky.
Nedivím se Miloši ani Jiříkovi, že si tuto lokalitu oblíbili. Že se Standa nevyprdnul na Floridu...
Kopce, lesy, skály, potoky, sluníčko...
Večer krb, víno, Havana a Cola, menší to nenápadná a utajená oslava.
Spaní pod širákem, sem tam meteorit a sen o Karlu Gottovi, kterého jsem musel zachránit v nějakém mega městě. Kájo, proč už si nedáš pokoj...
S těžkým srdcem jsme my hoši, co spolu budeme bydlet na Orlíku (+Peewee), odjeli z tohoto líbezného kraje, kde mít finance, přemýšlím o usedlosti, a vydali jsme se směr Praha. To, že jedna třetina výpravy vystoupila po cestě, druhá třetina skončila v Praze a třetí pokračovala na sever Čech není nutné rozvádět. Prostě jsme zase někde jinde a Vysočina se promění v to, v co se proměnila kdysi Paříž :)
Tož tak.

Pálavské sedmičky

Po dvou dnech v Praze, kdy jsem si šel tréninkově-odpočinkově zaplavat a na dva (snad poslední) pohovory, odjel jsem expresem na moravu...tentokráte jižní. Průvodčí ve vlaku mi řekl, že In-karta, pokud není aktivovaná, je dobrá tak na šňupání koksu, a já tak musel zaplatit plnou cenu, čili bez tří korun čtyři kilča.
Přijel jsem do oblasti plné vína a pěkných holek s typický příjemným přízvukem. Což tedy ve dvanáct v noci nevidím... :)
Bratr už čeká, dovezl z domu dvě kola a vybavení, jíme a jdeme spát. Ještě než usínám, říká nám Jirka, který jezdil triatlony (např. Ironman ve Francouzském Nice) že :

• poznáme Pálavu ze všech stran
• odrovnáme si nohy
• jsme magoři, že bez tréninku na kopcích se pouštíme do tohoto skoro cross country triatlonu

V noci mám debilní akčně hororový sen, ze kterého si pamatuji jen větu "Líbíte se ? Nechte si chutnat !"
Ráno zjišťujeme, že nemáme dost jídla (banány, energetické tuby,...) a tak se napcháváme věnečkama, jdeme koupit nějaký ionťák, colu a čokoládu a vyrážíme směr Nové Mlýny. Na cestu si ještě dáváme napůl s bráchou Shlehu, známou už z Hulína.
U Pasohlávek v kempu nás vítají holky pořadatelky, platíme startovné, necháváme si napsat čísla na ruce a čekáme na začátek.
Jirka, fungující jako doprovodné vozidlo, zatím odváží kola na druhou stranu nádrže, kde vylezeme z vody.
Rozcvičujeme se, plkáme s hovornými pořadatelkami, oblíkám bráchův neopren, jdeme k vodě, namáčíme se a startujeme.
Trénink v bazénu je super. Plave se v čisté vodě, jsou tam vodící čáry a stěny, od kterých se dá odrazit. Tu, v kalné vodě nic takového není. Ve startovní mele chytám pár kopanců, ale zanedlouho už jsme pěkně rozlezlí, tak je to pohoda.
Kilometr plavání mám za 22 minut, chlapík mi na břehu nabízí burčák, ale motá se mi palice z vody, tak jsem za suchara.
Kolo je v pohodě. Jirka táhne první polovinu závodu a krmí mě hláškama typu "Tak toto byla jediná rovinka v závodě, snad sis ji užil" :)
Druhá polovina je už jen na mě a náramě si ji užívám. Hlavně část v Pavlově, kde hekám a nadávám.
Když pak po 47 kilometrech slézám z kola, je to děs. Záda a stehna jsou odvařené.
Běh se mění v Indiánský běh. Do kopce, kde se leze po čtyřech, totiž nemůžu kvůli zádům vytahovat nohy. Ale po čtvrt hodině už to jakžtakž j de.
Co to budu natahovat. Bratr doběhnul třetí, já dvanáctý.
Čekali jsme na vyhlášení a škoda, že Jirka potřeboval jet domů. Mezi závodnicemi byla i španělka, která tedy měla u sebe svého bouchače, takže jsem si nemohl zopakovat vydobyté znalosti ze zahraničního pobytu...jazykové...tedy španělského jazyka znalosti. Každopádně občas něco řekla španělsky, což bylo pěkné. A jednak jsme se s holkama (pořadatelkama) rozpovídali o lezení a horách (ano, Mišáčku, měl jsi pravdu) a o středních školách vs gympl (Mellthy, neměl jsi pravdu) :)
Takže tak. Nakonec jsme rádi, že Doksy nevyšly.

.

Carry me Caravan take me away
Take me to Portugal, take me to Spain
Andalusia with fields full of grain
I have to see you again and again

The Doors

Malá republika

Ještě že republika je malinká a dá se projet tak rychle.
Putování na moravu jevilo se jako zbytečné, když triatlon v době velkého deště byl jednohlasně zrušen. Stačilo nám s bráchou poslouchat bubnující kapky do okenního parapetu a znovu se oddat sladkému oddechování.
Potom přišlo obnovení Vist na mé Amálce. A to je kapitola sama pro sebe. Jako třeba neklikat na tlačítko Cancel po dokončení načtení všech DVD v domění, že se tak zkrátí čekací interval na restart...nebo nenechat disk opravit Partition magicem.
No a protože to by bylo kdyby nebylo, přihodil jsem ještě OpenSUSE na zkoušení a Gentoo smutně kouká zatím ze šuplíku.
Náhodné setkání s osazenstvem 9.A v kavárně Na scéně, některé jsem neviděl 10 let.
A potom alou do přírody, do Seninky. Busem do Vsetína, potom stopem, až tam, kde mamon ztratil svoji sílu, tam kde žijí lidé "bez budoucnosti" a bez kariéry. Tam, kde jsou zelené kopce, lesy s krásnými buky, ve dne světlo a teplo, v noci chladno a tma. A hlavně tam, kde čekal Mellthík se svou ženou a my se tak viděli po třech měsících.
Celý pobyt bych doporučil lidem, co mají problémy s příjmem potravy, protože horský vzduch tělu jen prospívá a přichází nejrůznější chutě...a snědli jsme, co se dalo (kotě to přežilo). Ale ten ovčí sýr byl super.
A pak zase domů a z domova "domů", večerním vláčkem. Poslední den, kdy jedu se slevou...a taky mi končí lítačka, čili přejezd do matičky Prahy byl naplánován velmi vhodně.
V metru potkávám Honzíka, kterého překvapuji, když po něm chci vidět jízdenku. (chvíli mu trvá, když přemýšlí, proč revizor ukazuje místo odznaku prázdnou dlaň) Sedáme na posledního zahrádkového tupláka, kterého nám v Huse nalejou, sumírujeme poslední půlrok, co jsme se neviděli...pohoda.
Pak kolej, a konečně Matrix, který mi při aktuálním stavu mysli připadal jako zcela jasný a logický. A Trinity má krásný zadek v tom koženém oblečku ;)

Tož tak.

Andalucía

Trochu mě začíná mrzet, že Erasmus skončil tak rychle...

Bez vybavení do hor nelez

Výšlap na Berninu (4049mnm), kdy předpověď vše předpověděla, začal slibně.
Ve dvě v noci jsem šel spát, po čtvrté ráno jsem posnídal a vlakem se vydal do Budějic, kde by chtěl prý bydlet každý. Do kupé si přisedly dvě němky, sice pěkné, ale hlučné. Naštěstí usnuly a tak jsem i já mohl na hodinku zavřít oko.
V Budějkách mě čeká Mišáček a jeho Pežotek, nakupujeme a jedeme směr Rakousko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, až do Bernina-Diavolezza, kde je pěkné parkoviště a lanovka, kterou turisté jedou tam, kam my po nasazení věcí, vycházíme.
Počasí super, krávy krásné, hory nádherné. U chaty Diavolezza fotíme ledovec, vzbuzujeme tak všeobecný údiv, že jsme ráno vyrazili z Čech, teď jsme tu a jdeme spát na ledovec.
Za soumraku se na něj dostáváme, nasazujeme čelovky a mačky a šup na něj, přes trhliny, až někam doprostřed, kde stavíme Ferdu (rozumněj stan Ferrino) a po jedenácté jdeme spát.
Ze zimních spacáků se ráno nechce ven, ale balíme za svítání a vyrážíme.
Finišujeme ledovec, začíná krásný den.
Na hřebínku pod nasednutím na lano, mi padá foťák, který pohotový polák chytá a já tak neztrácím drahocené vybavení někde kilometr pod náma v trhlinách ledovce :)
Nahoru to jde dobře, pofukuje, svítí sluníčko, na vršku před sněhem odpočíváme. Všichni, co znají předpověď počasí a věří jí, sestupují. My jdeme nahoru ...
Dostáváme se do mraků, začíná vanout silný vítr. Na chatu Marco Roso přicházíme po deseti hodinách (od ledovce). Promrzlí, unavení, s bolavou hlavou od dehydratace. Kupujeme 0,5l čaje za 5€, dostáváme ubytování za 18€. Venku začíná pršet a v našem stavu, za toho větru stavět stan...to by se nám nemuselo vyplatit.
V noci Mišáček pojídá Ibalgin, já bolest hlavy zaspávám.
Budík na tři ráno s vidinou Berniny za svítání Mišáček ruší okolo druhé ráno, protože počasí se horší.
Ráno mě vyhazuje chatař, který mě načapal, jak si v umývárně vařím těstoviny...
Tak se oblékáme a jdeme dolů. Na Berninu se podíváme jindy.
Do půl hodiny po odejití z chaty jsem promočený. Fouká silný vítr, prší, sněží, viditelnost 10m. Bunda mi promoká, fleeska CN nasává vodu, která stéká po rukách do rukavic. Naštěstí jdeme po směru větru.
Na slaňování přichází ta pravá krize. Vítr, déšť, mokré skály, v mačkách. Slaňujeme, mám problény se pouštět do bílé tmy tam dole. Promrzlé nemohoucí prsty v rukavicích jsou chuťovka.
Na ledovec slézám mokrý a promrzlý. Mišáčkova bunda toho moc nepustila, zato rukavice kroutí stejně jako já.
Přestalo ale pršet a fouká jen málo. Je relativně teplo :)
Díváme se do dír, přeskakujeme je, z nejhoršího jsme venku.
Závěrečný krpál k chatě Diavolezza, kde lanovkou přijetivší turisti vybíhají do zimy, klepou se a fotí si ceduli s fotkou ledovce "když je tu pěkně".
"Heidy - pojď už dovnitř na teplé kakao a štrůdl."
Zapíjíme Horalku studenou "nepitnou" vodou z chatu Rossa a jdeme.
U auta jsme za chvíli. Procházíme kolem stáda nádherných krav a já dostávám chuť na pořádný steak. Jedna kráva se dokonce nechává pohladit. Má krásné oči. Středně propečený steak a hranolkama. K tomu černé pivo. Já bych jedl.
V noci jede Mišáček jako drak. Říká něco o tom, jak jsou švýcaři na silnicích hodní. A jak mají vysoké pokuty.
Jeho slova byla vyslyšena. A v Budějkách nás bere patrola s houkáčky a majáčky.
"Dobrý den, pane řidiči, vystupte si, prosím."
Vylézá bosý Mišáček a podává mu velký techničák. Policajt jen protočí panenky. (Ano, Mišáčkovi smrdí nohy)
Ve tři jsme u Mišáčka doma. Párky, vana, sušení promočených věcí.
A pak společná noc v manželské posteli ;) Ale to už je jiný příběh :D

M@čky © MČ

Šílení Do divočiny 10 000 př. n. l. v Barvě kouzel

Nu co říci, tréninkový režim, procpaný pohovory jsem doplnil o nějaké ty filmy.
Vše začalo slibně - návštěvou Bubenče, získání něčeho pro zasmání a následného promítání filmu Šílení.
Opravdu povedený kousek. Švankmajerovi se vyřádili, Tříska je klasa a celý film ve mě zanechal pocit, že je ten pravý, který jsem měl vidět. O tom, kdo je skutečně blázen by se dalo polemizovat. Šílení v šíleném světě okolo mě, byl plný neuvěřitelných scén, náhlých změn a já nevěděl, kdo vlastně má pravdu.
Následovalo poobědové session s 10 000 bc, což shrnu do pár vět. Klasický hrdinský pokus, kde linka příběhu je tak zřejmá, že si v průběhu člověk říká, jestli se na film má vůbec dívat. Ano i koncové zmrtvýchvstání bylo tak předvídatelné jako zítřejší ráno. Ale kdo má rád slátaniny se šavlozubými tygry, mamuty a pyramidami, proč ne.
Přišla středa, kdy se šlo do kina a to na Into the wild, což, ruku na srdce, je film pro mě. Viděl jsem ho po čtvrté, poprvé s českými titulky. Příběh, řekl bych, až romantický, někteří by jej nazvali jako bláznivý či zbytečný, v doprovodu hudby Eddieho Veddera o tom, jaké to je, zbavit se všeho a utéct. Že je to jednoduché a zvládne to každý ? Inu nevím. Že je to zbytečné a člověk by se měl snažit udělat něco pro společnost ? Inu nevím. Film nemůžu hodnotit. Už jen kvůli tomu, že mít na to koule, zkusím to samé.
A dnes přišlo překvapení v podobě Barvě kouzel.
Pratchetta jsem zkoušel začít číst, ale představa Zeměplochy putující ve vesmíru mi nezaručovala stabilitu světa. Asi jsem byl zaslepen poučkami z přednášek fyziky. Ovšem po filmu jsem si řekl, že to zkusím ještě jednou, protože příběh takový je plný krásných slovních hříček, humoru, narážek a parodií a prostě všeho, co jej činí zajímavým. Doporučuji. Nejvíc mě rozesmál skřítek ve fotoaparátu Dvoukvítka.
Vím, že některé věci bych neměl zkoušet zkoumat, ale když si vysvětlím, že obyvatele Zeměplochy drží na povrchu gravitace tvořená hmotou slonů a želvy, zbývá mi pár nejasností ohledně slunce a vody, o které nevím, kde se bere, když padá přes Okraj. Ale nechávám to tak..nechci se v tom rýpat.
Barvu kouzel mohu jen doporučit :)
A to je tak asi pro dnes všechno...

Jirka X Doležal a cepín

Po přípravách, nákupech a půjčování potřebného vybavení pro výšlap na Berninu (ano, Tery, na Blank se taky letos nedostanu) prošel jsem skrz Wuchterlovu, sjednal pojištění, o dům dál koupil třtinový cukr a v Hudy dokoupil kloboučky na hůlky, expresku a vosk na boty.
Jdu si takhle do pasáže s elektrem pro poslední položku - baterky do čelovky - když tu proti mě jde JXD a nedůvěřivě si prohlíží nový nádherný velký a zahnutý ;) černý cepín.
Pozdravím, pozdraví, zeptá se, co stojí ta sranda a pak s hrůzou zjišťuje, že se mu nový cepín na hrabání trilobitů nevyplatí. Inu možná nějaké kladívko, radím.
A pak kolej. Nabalit stan, připravit krosnu...nakoupit jídlo.

Pathfinder

Pathfinder - u nás promítán pod názvem Cesta bojovníka, vypadal po první scéně s běloušem arabem jako zajímavý film.
Ovšem ani barevný nádech, hromada kostí a potoky krve, nedokázaly pomoct tomu, aby film nesklouznul do patosu "hrdinského eposu" moderní doby.
Klasická osa nalezení chlapce, vychování jej v cizí zemi, připomínání mu, že není odtud, příjezd cizinců, co drancují zemi a boj chlapce proti "vlastním". Napínavý děj, jako kamašáky mojí babičky, kdy jakýkoliv pohyb je už dopředu znám, láska, která by neměla být naplněna a přece to jde, boj, umírání bližních, až trapné hrdinské věty a rituální sebezničení ve jménu všeobecného blaha.
Naštěstí přišla závěrečná scéna s běloušem v pravou chvíli. Samozřejmě, že ti zlí umřeli (díky chytrosti hrdiny a kolektivní pomoci ostatních) a ti hlavní přežili, aby mohli mít potomky a povídat jim příběhy o tom, co se stalo. Jinak bysme tento výtvor neměli šanci vidět.
Což by možná nebyla taková škoda.

A čo budeme robiť teraz ?

Po objetí rodiny, běhu v poli a tréninku na "olympijský" triatlon (pokud se neutopím), řízení auta bez posilovače a řidičáku na fesťák, kde závěrečná kapela z Argentiny připomněla, jak jsou mulatky krásné, nastal čas přemýšlet nad tím, co se zbytkem času než, snad, nastoupím do práce na úvazek, od kterého mě většina lidí odrazuje.

Ozval se Mišáček, že jako hory by nebyly špatný nápad. (Ano, Kubíku, Norsko počká...možná ;)
"Jsou tam ale trhliny a nebezpečí pádu do nich...není to lehký kopec" nechal se slyšet Mišáček.
"A to ti někdo poradil, mě vzít tam ?" a v duchu se už "těším" na Touching the void.
"Nikdo, ale půjdeš první."

Inu tak.

Čili po New Balance, přijde cepín. Španělka a monitor počkají na první výplatu... :)

Kdo si počká ten se dočká.

Control

Kdo má rád filmy o hudebních kapelách a říká mu něco jméno Joy Division, snímek Control bude to pravé na čtvrteční večer :)
Příběh o krušných začátcích a životě post-punkové kapely z města Salford, tvořící nový hudební styl vycházející z energie punku, pohled do anglické scény sedmdesátých a osmdesátých let. O epilepsii zpěváka a jeho problémech v manželství. O jeho tvorbě, depresích a předčasném ukončení života.