Pálavské sedmičky

Po dvou dnech v Praze, kdy jsem si šel tréninkově-odpočinkově zaplavat a na dva (snad poslední) pohovory, odjel jsem expresem na moravu...tentokráte jižní. Průvodčí ve vlaku mi řekl, že In-karta, pokud není aktivovaná, je dobrá tak na šňupání koksu, a já tak musel zaplatit plnou cenu, čili bez tří korun čtyři kilča.
Přijel jsem do oblasti plné vína a pěkných holek s typický příjemným přízvukem. Což tedy ve dvanáct v noci nevidím... :)
Bratr už čeká, dovezl z domu dvě kola a vybavení, jíme a jdeme spát. Ještě než usínám, říká nám Jirka, který jezdil triatlony (např. Ironman ve Francouzském Nice) že :

• poznáme Pálavu ze všech stran
• odrovnáme si nohy
• jsme magoři, že bez tréninku na kopcích se pouštíme do tohoto skoro cross country triatlonu

V noci mám debilní akčně hororový sen, ze kterého si pamatuji jen větu "Líbíte se ? Nechte si chutnat !"
Ráno zjišťujeme, že nemáme dost jídla (banány, energetické tuby,...) a tak se napcháváme věnečkama, jdeme koupit nějaký ionťák, colu a čokoládu a vyrážíme směr Nové Mlýny. Na cestu si ještě dáváme napůl s bráchou Shlehu, známou už z Hulína.
U Pasohlávek v kempu nás vítají holky pořadatelky, platíme startovné, necháváme si napsat čísla na ruce a čekáme na začátek.
Jirka, fungující jako doprovodné vozidlo, zatím odváží kola na druhou stranu nádrže, kde vylezeme z vody.
Rozcvičujeme se, plkáme s hovornými pořadatelkami, oblíkám bráchův neopren, jdeme k vodě, namáčíme se a startujeme.
Trénink v bazénu je super. Plave se v čisté vodě, jsou tam vodící čáry a stěny, od kterých se dá odrazit. Tu, v kalné vodě nic takového není. Ve startovní mele chytám pár kopanců, ale zanedlouho už jsme pěkně rozlezlí, tak je to pohoda.
Kilometr plavání mám za 22 minut, chlapík mi na břehu nabízí burčák, ale motá se mi palice z vody, tak jsem za suchara.
Kolo je v pohodě. Jirka táhne první polovinu závodu a krmí mě hláškama typu "Tak toto byla jediná rovinka v závodě, snad sis ji užil" :)
Druhá polovina je už jen na mě a náramě si ji užívám. Hlavně část v Pavlově, kde hekám a nadávám.
Když pak po 47 kilometrech slézám z kola, je to děs. Záda a stehna jsou odvařené.
Běh se mění v Indiánský běh. Do kopce, kde se leze po čtyřech, totiž nemůžu kvůli zádům vytahovat nohy. Ale po čtvrt hodině už to jakžtakž j de.
Co to budu natahovat. Bratr doběhnul třetí, já dvanáctý.
Čekali jsme na vyhlášení a škoda, že Jirka potřeboval jet domů. Mezi závodnicemi byla i španělka, která tedy měla u sebe svého bouchače, takže jsem si nemohl zopakovat vydobyté znalosti ze zahraničního pobytu...jazykové...tedy španělského jazyka znalosti. Každopádně občas něco řekla španělsky, což bylo pěkné. A jednak jsme se s holkama (pořadatelkama) rozpovídali o lezení a horách (ano, Mišáčku, měl jsi pravdu) a o středních školách vs gympl (Mellthy, neměl jsi pravdu) :)
Takže tak. Nakonec jsme rádi, že Doksy nevyšly.