Problém mezi klávesnicí a židlí

Stupidní problém brzdící dodávku hry pro Estructuras de Datos vyřešen. Ponaučení - nedefinovat v hlavičkovém souboru. Nicméně hra stále nejede.
První písemka a první praktická prueba...jak to nazvat, když to není zkouška...test zvládnuty.
Na balkóně nalezena pod nánosy starých věcí a prachu stará rozvrzaná židle. Omyta, otřena, použita do přestěhované cimry. Konečně jako člověk, nekrčící se v posteli, ale hrbící se důstojně u stolu ;)
A bude tu květen.
Toto utíká.

Otepluje se

Otepluje se, a to docela rychle. Po deštích ani památky, slunečno, nezoblačno, prázdniny se blíží... :)
Noc strávená na pláži má něco do sebe. Plno hvězd, sangrie a ranní chládek spojený s koupáním v Atlantiku.
Ovšem k večeru následujícího dne zpět do reality. Vyprat, uklidit, nakoupit,začít dělat do školy. Přeci jen...kvůli ní jsem tu :)

Joeyho klobouk

Do včerejška jsem si myslel, že Joeyho klobouk byla jen fikce Přátel. Na nádraží mě ale překvapil kluk ze studijní skupiny, se kterou chodím na Softwarové inženýrství.

Joey. V reálu. Trochu jinak... :)

Aneb všichni jsme jen turisti.

P.S. A taky mi poprvé v životě došel spam, kterému jsem se opravdu zasmál :) A to :
Don't give up on hair growth - scientifically designed rollers will get your hair growing in no-time .
All the girls in town will love to go with you!

...

Podobné dětství, podobná dospělost ?

...

Into the wild. Pohled do zrcadla ?
Nechápal tento svět, nechtěl jej pochopit, nebo pochopil a odmítnul ? A nebo jen utíkal ?
Chtěl pochopit a nevěděl jak ?

Jsem zmatený.

Všichni utíkáme ? Před naší budoucností, jizvami z minulosti ?
Bojujeme, abychom dokázali, že si zasloužíme přízeň ? Jsme potom pokrytci ? Pokud bojujeme pro sebe, jsme sobci ? Pokud nebojujeme, jsme zbabělci ?
Pokud žijeme pro ostatní, co potom my ? Pokud žijeme pro sebe, co potom oni ?

Již se zakousnul do svého ocasu, ale podle mě musel napřed vzejít z popela. Stále se opakující začátek a konec.

Jak to nazvat

Vše měl vymyšlené, nachystané, zaplacené.
Zabalil se a vyrazil na cestu, která měla překvapit a potěšit lidi, které má rád.
Silnice ubíhala, první přestupní stanic se blížila. Spal. Tak to dělává, aby překlenul nudu a aby čas rychleji utíkal.
Probudil se. Motory nejely.
Stáli u nějaké zavřené benzinky, spora osvětlené. Všude okolo tma. Dvě hodiny ráno. Měli by už být docela daleko.
Vyšel ven, řidiči se přehrabovali v motoru. Okolo pár zvědavců, co zrovna nespalo.
Přetrhnutý hnací řemen.
Volá se náhradní autobus.
Zjišťuje, že nejsou tam kde by měli být. A že pokud se podaří cokoliv rychle udělat, bude mít dost málo času na přesun do letadla.
Začíná pršet. Řidiči vzdávají boj s náhradními díly.
Začíná průtrž, fouká vítr.
"Kde jsme a za jak dlouho bysme byli v Madridu ?"
"Nebudeme tam před devátou ráno."
Černé okolí neosvětlených prostorů ho obestoupilo. Už nebylo to, co mohlo být. Byla to jen tma, sen se rozplynul. Nevnímal vítr co cloumal střechou, ani řidiče, co mu říká, aby se šel schovat do autobusu.
"Musí ti být zima."
"Poco"
"Loco"
Vítr a déšť.
Co říkají ?
"Vzdej to!"
"Bojuj..."
"Nezvládl jsi to, přiznej si to....."
"....."
Vyšel zpod střechy. Nechal si kapky dopadat na obličej. Všude okolo tma. Na dálnici za plotem občas něco přejelo...
Naděje umírá poslední.
Vrátil se pod střechu, obvolal letecké společnosti. Lístek nejde změnit. Nový stojí moc.
Náhradní autobus přijel před třetí ráno.
Přesun lidí, kterí se ješte dokáží hádat, kdo má sedět u okýnka a kdo u uličky...řidič je musí usměrnit.
Zbývá 396 kilometrů a 3.5 hodiny.
V deset stojí na letišti. S potvrzením o zpoždění s formulářem pro stížnost.
Terminál T4, třetí patro, jeden kiosek za druhým. Nový lístek přes 350 euro, starý se řeší. U posledního kiosku srdíčko poskočí...ovšem se na dlouho, s lístkem opravdu nic neudělají. Dávají mu čísla a on volá. Ovšem nic.
A to byla ona. Zemřela jako poslední.
Hluk haly plné lidí splývá, vše ztrácí smysl. Sedí, malá holčička s velkýma hnědýma očima, která letí na blikajícím letadýlku se na něj usmívá. On raději klopí zrak.
Metrem na bus a pak nekonečným krajem olivových hájů zpět na jih. Prázdný, tak jako pocit, který v sobě již dlouhou dobu dusí.
Doufá jen, že jednoho dne pochopí tento záměr, tuto cestu a tento výsledek.

Utíká to utíká

Ještě jsem se tu nerozkoukal a už zbývají poslední dva plné týdny školy a pak pár drobných mezi volnem.
Volnem, které se snad vyplní Portugalskem, učením, mořem, programováním, volnem a připravami dvou prezentací ve španělštině. Bůh mě chraň.
No a pak měsíc zkoušek.
Randevouz velkolepého stylu třech studentů Erasmu na neutrální půdě (Paříži) snad klapne. (nevím, proč nebyl vybrán Amsterdam...ten je neutrální taky;) Včera jsem jako poslední z trojice booknul letenku Madrid-Paříž-Madrid. Díky Mellthymu ne Paříž-Madrid-Paříž....oj ten zbytkáč. Ale pravda, že tato varianta byla o dost levnější.
Tam, nad hrobem Jima Morrisona, pustíme si The End, bude následovat zmrzka u Eifela, kokteil v Moulin Rouge, hledání Amelie v Montmartru....a mnoho dalších skopičin....třeba čokoláda....a třeba dovezená Reesem. Ano ano, možná přijde i kouzelník.
Ale jak znám Reese, že ano Reesi, tak budeme kouzlit sami.
O programu v Paříži bude ale informovat Mellthy, protože já jsem jen pasivní figurka tohoto veselého setkání ;)

Dost hlodů, pryč ze školy, ať mi zas neujede bus.

Ženy a muži jsou dva různé živočisné druhy

Kdy naposledy jsem kouřil.
Co si pamatuju, tak na posedu u Kostelan s Tomem (ne mým bratrem). Který tedy kouří dodnes a s oblibou tvrdí, že já ho to naučil. Tehdy to byly LM. Můj první a poslední balíček cigaret, co jsem si koupil. Sedím tedy na balkónu, popíjím Ron Barcelo s Colou v poměru 1:2 a vychutnávám cigaretu od Eloye. Mám štěstí. Od své části rodiny jsem zdědil odpor k tabáku. A tak i teď trpím. Chuť je příšerná. Ale jinak to jde.
Amores perros.
"Co se děje?", ptá se Kiko.
"Boracherra tonta", odpovídám. "Solo, con ron".
"Mujer?",ptá se Kiko.
"Si. Como siempre."

V malém knihkupectví nedaleko Plaza Quitero Báez.
"Dobrý den, hledám nějaké knihy od C. Máte ?"
"Určitě. Tu je Alchymista, 11 minut, ..."
"Chtěl bych spíš Valkýry. Začal jsem je číst v angličtině..ale chtěl bych zkusit španělštinu."
"Podívám se, co mám ještě vzadu."
Knihovník donese stoh knížek. Jsou tu všechny, co znám. Ale Valkýry nikde.
"Valkýry nemám. A vlastně nevím, jestli jsou u nás vydané."
Prohlížím knížky, v kapse 10 euro. Všechny jsou velké, stojí okolo 15 až 18 euro.
"Asi si nevyberu."
"Mám tu ještě jednu", a vytahuje malinkou knížečku.
Záhir. Opět. Podívám se do zrcadla.
"Kolik stojí?"
"7 Euro."
"Vezmu si ji."

Jiný kraj, jiný mrav (vol. 2)

Ano, dnes je tomu dva měsíce (polovina pobytu pomalu za mnou), co jsem opustil rodnou hroudu, ..... úvod viz Vol1.

Vlastně chci jen upravit poznatky z minula. Přeci jen druhý měsíc, věci si trošku sednou a hned se dívá na svět jinak.

• odpad - třídí se. ovšem ne v našem bytě. Čili jsem zavedl tvrdou štábní kultůru, díky které jsem pouze sklidil posměch a na truc třídím sám. Důvod proč náš byt netřídí je jednoznačný. Popelnice na tříděný odpad jsou o 20 kroků dál (měřeno mnou za střízlivého stavu - zaokrouhleno dolů)
• cestování - i španělé cestují. spolubydlící vyrazil na víkend autem k moři. Cesta obsahovala přenocování v hotelu, plnou penzi a nedostatek spánku kvůli pitce :)
• dlouhé vlasy - počet osob, co mají dlouhé vlasy a nejsou to ženy či homosexuálové se rozrostl na 2. A to o člověka, co se ptal, jestli nechci hrávat fotbal.

A navíc :

• školné se tu platí. A ten, kdo přesahuje standardní dobu studia, platí o to víc :)
  

No a jinak...z bydlení se pomalu ale jistě stává rutina. Škola, autobus, čekání na autobus (jednou i hodina a půl - přístě stop jako pobres), jídlo, spánek, programování, televize, občas Erasmus party, z které musím vypadnou před jednou hodinou (čili asi 30 minut po zahájení), abych ráno vstal do školy. Což nechápou alemánci, díky čemuž jsem "ten podivný výpočetkář,co pořád jen spí".

A protože mám pocit, že tento příspěvěk nemá skoro žádnou hodnotu, zkusím odpovědět na otázky, na které se mě nejčastěji lidé ptají (řazeno od nejčastější).

"Jaké jsou ve španělsku holky?"
Jak řekl Honza, který byl málem králem...nebo to byl někdo jiný... "Všude chleba o dvou kůrkách".
Platí ale, co napsal můj oblíbený autor: "Byla to typická Andalusanka s černými vlasy, splývajícími po ramenou, a s očima, které vzdáleně připomínaly dávné maurské dobyvatele."

"Jaké je tam počasí ?"
Teď příjemné :) V létě se chystám dobrovolně umřít z teplot, co tu mají být.

"Jak se máš?"
Jde to.

"Co tam vlastně děláš?"
Snažím se studovat :)

"Jaké je tam jídlo?"
Dobré :) Ovoce mám od spolubydlícího, který jednou týdně vozí jahody ze svého pole, na rybím trhu jednou týdně koupím rybu, zbytek ovoce a zeleninu a hlavně olivy, protože ty jsou moc dobré ;)

"Co je vlastně Huelva a kde leží?"
Tak tu je odpověď...ve španělštině.

Kdo by to chtěl beze slov a s procítinější hudbou, tak tu. (Stojí to za to)
Tož tak :)

Sny

Kolikrát jsem už zažil sen, tvořený vzpomínkami, přáním a touhou.

Nevím.

Vše se zdá skutečné, přirozené, reálné. Vše takové jako obvykle. Pohyby, barvy, zvuky, vůně ... Pak nastává ale ta divná chvíle, kdy začíná být jasné, že jde o sen. Tvrdá realita.

Nechci to ukončit, ještě ne.

Ale ať už je snažení sebevětší, obraz mizí a zůstává jen prostor pro otevření očí.

Abre los ojos ...

Kdo to řekl ?

Kdo tu hlásil, že se počasí nezhorší ?
Konec víkendu se čekalo na déšť. Ten ale zákeřně sílil nad Atlantikem. Přišel včera večer...a zatím neskončil.
Dokonce jsem byl donucen koupit si za 3 eura deštník od vietnamců. Vítr ho už sačil obrátit...
Potoky vody, nebezpečně vystřikující kachličky, vlhko v autobuse a celkově unavená nálada.

Pohoda

Dnešní datum je tak pěkné, jako byl dnešek. Kdo chce, může hledat vzory mezi 4.4.2008 a 31 stupni, bezoblačné obloze, pláži, moři a dnu bez výuky.
Hrál se fotbal, povedlo se mi knockoutovat potihráče kolenem do píšťaly, moře bylo studené, ale to neznamená, že jsem si nezaplaval a celkově to byla pohoda. Vítr ke mě občas zanesl vůni hašiše kluků, co kouřili opodál a pak se ve svých kárách proháněli ulicemi a u pláže vířili písek.
No a tak dále. Počasí už se horšit nebude.
A co škola ? Jde to, žádné resty, žádné problémy....pohoda.

A fotka z Maroka :)

Je na co se těšit

Když jsem dnes v osm večer přišel ze školy, rozčarován z toho, že je 31 stupňů na sluníčku a jde už chodit v triku, byl jsem zchlazen větou Kika (volně přeloženo) : " Jaké teplo, zima je. Co bys chtěl, je jaro. Až bude léto, tak ty se z toho pos...."

První zářez

I přes prvotní znevýhodnění, když mi byla dodána knihovna grafických elementárních funkcí tak jako všem, ovšem jako jedinému nejela, protože byla určena pouze pro Windows, se mi povedlo dokopat kód tam, kam jsem chtěl.
Inu zkusil jsem prvně odevzdat textovou verzi prohlížeče obrázků, který sloužil jako cvičení pro práci se soubory, poli a tříděním. Neprošlo.
Pachtil jsem se s GTK, Qt, ale skončil jsem opět u GTK, kde se mi konečně povedlo zobrazit požadovaný pixel. Obtíže mohou být vysvětleny mou osobou, jakožto pisálkem kódu, ale ne vše, co je poprvé, může být jednoduché.
Jdu spát o trošku spokojenější než včera.
Tato zpráva není apríl :)

Pěkný první duben.