Ryby uplavaly

Po té, co jsem zjistil, ze roční rybářská povolenka stojí přes 2000,- kč a týdenní přes 3000,- (nespletl jsem se, je to opravdu takto nelogicky a drahé jako čart), budu raději okolo vody jen chodit a fotit.
V Dejvicích mě už čeká bašta od Tetenalu, abych si mohl diáky crossovat v komoře sám a na netu jsem četl návod, jak si umýchat svoji vývojku na černobílé filmy (tak jako to dělá třeba Ansel Adams). Ještě že na podzim budu mít toliko času trávit jej při červeném světle.

Statistiky

Kdyz pan primator Bem prijel z Everestu, mel na tiskovce prednes o statistikach z jeho cesty, to se mi moc libilo, tak se opicim.

Cili:

• cesta i s dopravou tam a zpet trvala 21 dni
• shodil jsem 6 kilo
  
• projeli jsme 6 zemi, pokud pocitame Ceskou republiku i Turecko ;)
• celkem cesta merila neco okolo 5000 km (pocitano pomoci meritka na google maps)
• nas nejnizsi bod byl u Cerneho more (Rize ma 6 mnm, takze pocitam , ze Cerne more ma 0 ;)
• nas nejvyssi bod byl Mt. Kackar (Zirve) 3937 mnm
• prepravovali jsme se autobusem, minibusem, dolmusem, osobnimi auty, nakladnimi auty, lodi, metrem, tramvaji a vlakem
• potkali jsme a dali se do reci s: francouzi, belgicany, izraelci, cechy, italy
  
• vypili jsme nespocetne moc litru caje
• vycvakal jsem 10 filmu a 2.5 svitku
• znicil jsem moje sestilete sandale, budiz jim zeme lehka
• popsal jsem 12 listu deniku
  
• celkova cena nepresahla 10 tis. Kc

;)

Na co se zapomnelo

Zapomnel jsem popsat, jak jsme byli pozvani na kurdskou svatbu. Ono neni ani nic moc co psat. Jen ze dva zapoceni turisti byli mezi asi 150 svatebcanama prijati, jako by to byli ztraceni synove.
Jedlo se, tancilo se ve zbesilem tempu kurdske hudby. Az do pulnoci.
Pak, zpoceni, unaveni jsme spali v hotelove jidelne....

Pulnocni expres

Vlakem jsme dorazili do Istambulu.
To ze Turci jsou prasata, vime. Veskere odpadky vyhazuji at uz z jedouciho auta, tak i vlaku. Zakaz koureni nikoho nevzrusuje, tak jako plna cara na silnici.
Ale krasne se nam jelo. Horni dve palandy byly nase, tam probihala oslava ctvrtstoleti. Asi nam ty hromady bramburku, Cola Turka, olno oliv a syra spravily vnitrnosti, takze alespon u me prujem zustal v Asii.
V noci po prijezdu jsme se krkolomnou cestou dopravili do hostelu a tam po druhe hodine nocni, okoupani s opranymi vecmi ulehli, do postele.
Dnes pred sedmou jsem vstal, nechal Jancu spat a prosel jsem se probouzejicim se Istanbulem. Krasa.
Jeste vetsi krasa ale bude, jestli se nam povede dnes odjet do Sofie.

Konec je tu.

:)

Sracky

Tak kde jsme to skoncili.....
Ano v Sivereku u snidane.
Tak po snidani v Sivereku prisel hned obed, kdyz nam usmudlany klucina donesl na stribrnem podnose caj a z garaze opodal se na nas smali opravari traktoru. Jeden z nich nas pozval na obed. Nechapal, ze jsme po snidani a uz moc hlad nemame. Asi nechapal, ze i ve dvanact se muze snidat. A tak jsme nakonec sli.
Ze spinave garaze plne lidi se v minute stala zraci mistnost, donesli stolek, zidlicky, cisnik z blizke restaurace jidlo, ayran, kolu a zacalo se.
Janca brecela stestim (vymlouva se na to, ze snedla moc palivou papriku) a ja zazival vrchol blaha s pecenym masem, plackami (kurdskym chlebem) a hlavne kolou.
Chlapici nam pak rekli, ze je desne vedro na to abychom stopovali. Tak berou svou rozhrkanou karu, ve ktere je asi 60 stupnu (moje filmy trpi) a vezou nas az k prevoznikovi na rece Eufrat. Proste jen tak ze srandy si zajeli neco pres 30km...pohoda po obede.
V Eufratu se koupu (kdyz uz z Tigrisu jsem nic nemel), fotim rybky, pijeme çaj a pak prevozem na druhou stranu a dolmusem a stopem az pod Nemrut k Arsamei.
Tam nas vita velmi pratelska kurdska rodina, majitel nam rika, ze tam muzeme byt jak dlouho chceme a byt tam jako doma. Coz je mi podezrele, tak se s nim vecer bavim o penezich a on rika :"Kdyz neco das, das. Kdyz ne, tak ne."
Vecerime s nimi, je sranda a hlavne dostavame sra... prujem.
Spime na strese a ja se rano budim s teplotou a jeste vetsi sra.... prujmem. Aby to Janci nebylo blbe, tak me nasleduje a tak jsme dva posranci. Cely den spime, jime jen chleba a vodu, Janca do me cpe prasky a babicka co tu bydli me leci po svem. Donutila me snist hrst caje a zapit silnym cajovym vyluhem.
Kazdopadne na dalsi den je nam lip, tak se vydavame na Nemrut, kde chteji za to, ze si s sebou vezmu stativ 175 lir (neco pres 1800) . Ano asi vsem amaterskym fotografum vstanuly vlasy hruzou jako me (a to je mam docela dlouhe), rekl jsem vratnemu, ze je blazen, dal mu muj stativ at mi jej pohlida a sli jsme se podivat na hlavy (v pisku).
Zaplatit ty nekrestanske penize a pak videt to co jsem videl, tak zurivosti vymaham po vratnem dvoj..co dvoj-trojnasobek toho co po mne chtel.
Jako pamatky pekne moc pekne, ale plotek okolo v takove blizkosti, ze pekne fotky mohly byt porizeny jen pri prekroceni zakona a prelezeni ohradky. Co uz.
Po navratu nas cekala vecere, pred kterou jsme ale upozornovali, ze mame jeste problemy a tak moc jist nebudeme. Vse OK, az u vraceni poloprazdnych taliru se na nas kuchar divne dival.
A protoze navsteva a ryba smrdi uz po trech dnech, radeji jsme rano jeli. S poznanim ze i prilisna pohostinnost je na skodu. Pri louceni se majitel ptal na penize. Rekl jsem mu, ze jsme se nejak domluvili a ze mu muzu dat jen malo, aby nam zbylo na cestu domu. Ze pry ok, ale moc nadsene nevypadal.
A ted jsme tu ve meste Kahta. Asi nakoupime darky a pak pojedeme vlakem do Istanbulu.
Je tu zacatek konce :)

Dalsi krucky

Z Tatvanu jsme se stopem dostali do vysneneho Diyarbakiru. Po ceste na nas kurdsky dedula zkousel trik se zaplacenim stopu, ale moc mu nevysel. Toho dne bylo o jednoho nastvaneho cloveka vic.
Diyarbakir nebyl vubec takovy, jaky jsem si predstavoval. Docela spinava pulmilionova dira. Ale hradby mely pekne, to se musi uznat (ovsem jsou nejspis pouzivany jako verejne zachodky).
Kdyz jsme prochazeli chudsi ctvrti smerem k centru, dojeli nas policiste na skutrech s tim, ze je nekdo zavolal, ze dva turiste se pohybuji po problemove oblasti a tak nas hledali, aby nam rekli, ze si mame davat bacha na vsechny veci, odehnali od nas zebrajici deti (jancu uz pomalu stvali) a odjeli.
Hledali jsme take obchod s lepidlem, protoze se mi me sestilete sandaly totalne rozpadly. Nasli jsme barvy-laky, borecek rozbalil obrovske lepidlo (rikal jsem mu, ze potrebuji male), zul me, slepil boty a kdyz jsem mu chtel dat penize, tak rekl, ze je to ok.
Romanticky plan spat na hradbach jsem zavrhnul po tom, co jsem videl, kdo v jejich okoli zije, takze smer otogar a odjet za mesto.
Potkavame lidi, co nas zvou na caj, domlouvaji policajta, aby s nama sel parkem k dalsim policajtum s kulometama a ti nam stopli dolmus na otogar a predtim nas jeste pozvali na jidlo (lahmacun-moc dobra placka s masovou smesi uvnitr zatocena jako palacinka..a taky dost ostra)
Na otogaru jede vse az zitra.
Zkousim premlouvat ochranku, abychom mohli spat na miste nadrazi, kde se nejmin chodi. Moc se jim to nelibi, muzou mit problem, ale hledame spolecne misto, az skoncime u nich v kanclu, pijeme çaj a rozjizdi se dalsi seznamovacka. Foceni, jidlo, çaj, snaha domluvit se, domlouvani autobusu. Porad nam rikali, ze stop je nebezpecny...normalne bych jim neveril, ale po tom, co jsem videl, muzou mit pravdu.
Takze do jedne hodiny si povidame, jsme pozvani na veceri (kurdsky chleba, meloun, syr a çaj).
Pak se v celem arealu zhasina a my jdeme spat.
Pred sedmou budicek, securitaci nam rikaji, ze z mesta jede dolmuş a ze pokud nechceme platit 20 lir za bus (nechceme) muzou nam pomoct domluvit neco tam.
Cili jedeme jeste jednou do centra, hosi nam domlouvaji odvoz 96 km za mesto za 2.5 liry pro kazdeho (40 kc) coz je dobre.
Pak se loucime, domlouvame dovolenou v cesku pro turky a valime smer Siverek, kde ted konecne posnidame a budeme pokracovat na Nemrut.

Stop rychly jako prujem

No, jak zacit, asi tak, ze dochazeji penize (na reesovu lednıcku ası nezbyde, bude ji muset zacvaknout mellthy)

V Karsu, kde jsme byli za poznanim Ani a potkali jsme Benoita, ktery za nas cvaknul dolmuş do Ani a kde nam vedouci hotelu rikal, ze vypadovka je daleko a stop nejde, ze je to nemozne, tak tam jsme na vypadovce byli za 15 minut a asi za 5 sekund stopli nakladak, co nas vzal tryskem k jezeru Van (asi 300 km).

Mezi mraky se objevil vrcholek Araratu a ja mel husi kuzi po celem tele a snad jen osazenstvo pokoje 423 by se shodlo na tom, ze jsem mel i tvrde bradavky. To vse vzrusenim, jak je ta hora nadherana, obrovska, super. Po ocku jsem mrknul na Janinku a rekl jsem "Jdeme?" a ona na to "Tak na to zapomen" a tak jsem uz mlcel :)

Blizko Armenskych (nebo Iranskych hranic) nas stavi Jandarma (vojenska policie). Chteji prohledat prepravni prostor kamionu. Sviti na nas reflektory a dva tezke kulomety z obrannych vezi miri na kabinu.

Nastesti je vse v poradku, svetla zhasinaji, vojaci odchazeji od kulometu a my odjizdime dal.

Kazdopadne ve Vanu jsme se okoupali (jako v mydlove vode) a v çok güzel (prekl. moc krasnem) parku jsme prespali. Ovsem Turci jsou prasata, takze v krasnem parku jsme meli co delat, abysme nasli neposrane misto bez skla a na rovne plose. Ale na konec i to malo se povedlo.

Pak tedy stop az do centra Vanu, tedy na mistni pristaviste, kde jsme zaplatili 5 tur. lir za prevoz do Tatvanu (5 hodin plavby). Nevideli jsme blizkou pribuznou Nessi z Loch Ness, ale zato jsme se spratelili (pokoj 423 se blbe nesmeje, slo jen o spolecenskou konverzaci) s namorniky, kteri nas pak hostili cajem a veceri. Takze slovy cecha: tahle cesta se vyplatila. Pak jsme prespali v pristavisti Tatvanu a ted jsme tu v jeho centru.

Pro Mellthyho : ted jedeme do mesta Dyiarbakhır a potom na horu Nemrut, kde jsou v kameni zapichane hlavy jako na Rapa Nui.

A protoze nemame digitalek, tak jsme se vyfotili internetovou kamerkou, jak pijeme çaj (nejsme umyti a najezeni, tak berte ohled ;)

Tak zatim :)

P.S. Od zvlastniho zpravodaje : V Turecku blizko Armenskych hranic byly povodne. Par hlinenych vesnic jiz neni a vsude jsou nanosy blata. Pomahaji dobrovolnici, armada ma jine starosti. Situace je stabilizovana.

Tyden v horach

Tak po tydnu jsme slezli do civilizace. Pravda, podle planu jsme tam meli byt 4 dny, ale to jsem nevedel, co nas ceka.
Na mape je vsechno krasne blizko sebe. Po blizsim zkoumani ale zjitime, ze se jde pres udoli 1000m nahoru a pak zase 1000m dolu a tak porad dokola :)
Kazdopadne Kackar (Zirve) padl. Nejvyssi vrchol se nam ukazal v cele sve krase. Nad Cernym morem bylo more mraku, kam jen oko dohledlo. Nad nama azuro, az jsem z toho dostal uzeh a Janca si odnesla spaleny krk.
Ferda (Ferrino) byl taky odpanen. A to asi dvacetiminutovou bouri plnou krup.
A to je tak asi vse. Po vcerejsim pochodu okolo 30km nas boli nohy az skoda mluvit a po dnesnich 25km na korbe nakladniho auta jsme zapraseni a vytrepani....ale neuslapani.

Co dodat. Je tu plno Izraelcu, more çaje a hodnych lidi. Teda az na toho dedulu, co nas dnes vyhazoval ze sve zahradky, kde jsme mu postavili stan :)

Tak zatim. Güle güle.

Istanbul, hlavni nadrazi

..vystupovat. Opet :)

Tentokrat tu neni takove horko jako vloni. Kazdopadne den a pul v buse neni zrovna koser. Ale co uz.

V hostelu na stejnem miste jako minule, v cajovne darovana fotografie z lonska, prvni absolvovani cele motlitby v mesite.

A rychle spat. Zitra nas ceka asi dalsi denni jizda. A to do Trabzonu, odkud je to do Rize jakoby kamenem dohodil a odkud nase cesta vlastne zacina.

Jedem :)

Pracovní horečku vystřídala horečka cestovní. Nepamatuju, že bych měl před odjezdem takové problémy :)
Pak dvouhodinový spánek, ve kterém mě otravovala bezzubá turkyně na zapraseném tureckém záchodě....toto začíná.

Takže jedeme :)

"Jez, když je čas k jídlu, jdi, když je čas vydat se na cestu."
P.Coelho

Andělé pomoci, andělé zkázy

V dnešní Mladé frontě jsem se dočetl, jak Američané pomáhají arabským zemím. Má odstartovat zbrojení Saudské arábie a dalších zemí (převážně sunitských) aby tak mohli čelit případnému útoku z Iránu a Sýrie (šijítských zemí). Těm naopak pomáhá Rusko.
Čili co tu máme. Dvě strany, které se nemusí. Dvě strany, které toho zneužívají a poštvávají je proti sobě a díky tomu profitují z prodaných zbraní. Nádhera. A pak, že studená válka skončila.
A navíc historie se opakuje...

Btw. Lístek do Istanbulu koupen ;) V pátek tradá směr divoký Kurdistán.

Když už jsme u těch kolejí

Zapomněl jsem, jak jsem vlastně do Broumovských skal cestoval...
Klasicky ráno nestíhám. Málo spaní přes týden, pálí oči. Nesnídám, utíkám.
Jak na sviňu nemám peníze. V pohodě, zaplatím kartou.
Na nádraží fronty jako sviň. V pohodě, vyberu a zaplatím ve vlaku.
Bankomat nefunguje.
A jsem tam kde jsem :)
Běžím tedy na vlak, naskakuju a rozjíždíme se. Sedám do kupéčka a čekám na průvodčího. Toto bude moje první cesta načerno. Za Libní ho vidím. Čekám, až přijde na tři kupéčka ode mě. Zvedám se a procházím kolem něj pomalu na záchod.
Jsem tam dýl, než je potřeba. Čekám i před záchodem. Už by tam neměl být, vyrážím.
Ale co nevidím. Ukecaný průvodčí stojí pořád u toho samého kupéčka (asi 15 minut!)
Nu dobrá, stahuju se a dělám že nic. Čekám. Jsem ve vagně číslo 13 - tak to by mohlo vyjít.
Asi za 10 minut to zkouším znovu. Popošel o jedno kupé ! Ale tentokrát mě už uviděl. Tak raději pokračuji do svého kupé a sedám si. Dokočuje kupé, přijíždíme do Kolína. Odchází na perón.
Vlak stojí.
5 minut.
10 minut.
15 minut.
Průvočí chodí po vlaku a říká, že budeme mít hodinu zpoždění kvůli nehodě na trati.
Utíkám si koupit lístek, ať mám čisté svědomí.
Za hodinu jsme nejeli.
Až za druhou. To už mě bylo líto, že jsem si koupil jízdenku.
Po cestě jsme ještě sekyru nabrali, takže do české třebové příjíždím o 160minut později, než bych měl.

Koleje

Víkend v Broumovských skalách, kde pod širákem usínal jsem s hvězdama nad hlavou, pivo s rodiči pil, na houpačce se houpal, vzal si věci do Turecka a zase odjel.
Zase na kolej, kde se tak špatně usíná a ještě hůř spí.
Koleje. Ale ona ta výhybka jednou přijde.

Koho bolí hlava ?

Mě ne :) A měla by? Po pěti hodinách, pěti pivech a nějaké té hornídolní pálence z východního slovenska....
Tak honem do prace ;)

Víkend

Konečně po delší době víkend jak má být.
Koně, práce manuální střídaná s pokusy v PHP, hraní si se psy. Chutné jídlo, vlahé večery, klidné spaní.
Prostě venkov :)

A jaxmese měli

...v obrazech ... a slovech .... a z mišákových úst a očí

Ps. cvaknuto Mišákem

Polibek nebo zatracení

Název není z mojí hlavy, ale titulek knížky o dobývání hor.
Moje první zkušenost mi dala pořádně do čumáku a já jsem za to opravdu vděčný.
Grossvenediger jakožto nižší hora než Glockner nám naprášila kožichy. Počasí dělá hodně. A pokud nejde vidět, fouká silný vítr, co zanáší stopy mezi trhlinami v ledovci, je návrat jedním ze způsobů přežití. Noc v horské chatě nás stála 18 euro.
Jeli jsme tedy na GrossGlockner, zkusit štěstí jinde.
Pod Glocknerem na parkovišti stavíme stany a začíná pršet. Proprší celou noc, déšť se mění na sníh. Ráno jsou všechy vršky okolo krásně pocukrované. Při výstupu do první chaty začíná jestě víc sněžit a foukat silný vítr.
Stavíme stan, jeden člen spí v chatě. Já s Mišákem ve Vertigu. Pořádně to třepe, fouká okolo stovky, teplota okolo -8˚C, ve stanu krásných příjemných 6˚C.
Ráno na další chatu. Přes ledovec a feratu. Je hnusně. Čaj za 3,40 Eur. Čekáme asi hodinu a zkoušíme postoupit. Přes ledovec k jistícím tyčím postupujeme už jen dva. Jirka to balí a Mišák jde s ním na chatu. Čekám v záhrabu. Pak pokračujeme. S pomocí cepínů se škrábeme na KleineGlockner, vítr jak sviňa, moje zmrzlé ruce a nohy nepouslouchají. Na vrchu jde vidět, že GrossGlockner není vidět :) A protože počasí je takové jaké je a není takové, jaké by mělo být, otáčíme to a slaňujeme dolů. Ten pocit zmrzlých kamenných nohou, maček a sešupu dolů nezapomenu.
Na ledovci je takový vítr, že stačí nepozornost a člověk jesražen k zemi. Což při jeho sklonu je zážitek. Děláme tedy nejrychlejší možný sestup, po zadku jedeme dolů, cepínem přibržďujeme. Orientace podle hřebenu je nesnadná, protože je viditelnost asi 20m. Při poryvu větru je obličej napřed pobodán tisice jehličkami, pak přikryt vrstvou sněhu. Já mám sníh i za brýlemi, které se mi pokryly vrstvou ledu. Nejlepší je tedy schovat obličej do sněhu. A jakmile přestane foukat, jet zase dolů.
Na chatě máme dobrou zimnici. Michal obětovává 5 eur za velký čaj, já si ho dělám ze sněhu.
Cesta na vrchol a zpět trvá za pěkného počasí 3 hodiny. Borci, co šli před náma, dostali se až na vrchol a došli po nás, šli celou trasu 6,5 hodiny. Asi takové počasí tam bylo :)
No a na druhý den jen vyhutnat krásu hor při východu slunce, pak seběhnout přes tisíc výškových metrů a do Budějic. A v pět ráno do Kroměříže, abych ve 13:06 mohl v pohorách, spinavých kraťasích a čisté košili fotit pár fotek na svatbě.

Ale bylo tam krásně.

Odjezd

Tak :) Třetina věcí na oblečení zůstává na Bubenči. Krosna je na zimní věci docela malá :(
Počasí je teď suprové, jen aby vydrželo :)

C'mon c'mon

Coca cola, čokoláda, banán, kafe od Pepi(y), co si už nepíše blog, polomáčenky, čaj, Visine. Friends. Pojďme na to, ať zítra začnou prázdniny.

Na Glokneru je velmi špatné počasí. Výprava je ohrožena....přes mlhu nejde na webkamerce nic vidět...

Rychlovka

Sbal si teplý spacák, podvlikačky, nejakou tu slivovici do pleskaně a za 14 dní tě čekám v Budějicích. Mačky, cepín a helmu ti půjčím.

Grossglockner [3798m] a Großvenediger [3674m] na nás už čekají. Nejvyšší hora Rakouska by, podle Mišáčka, měla být pro mačkového nováčka, jako jsem já, dobrým začátkem.

Tak uvidíme. Sníh a mráz v červenci je přeci jen luxus.