Hulmen 2008

Hulman je krátký triatlon pořádaný v Hulíně. Letos již pátým rokem.

Z matičky Prahy si vezu klasickou rýmu, kterou jsem myslel, že Španělsko vyléčilo již nadobro. Večer s bráchou dofukujeme kola, zjišťujeme, že není co jíst a tak po půlnoci jdeme spát, aby jsme po šesti hodinách spánku mohli plni síly a optimismu vyrazit do Hulína na místní koupaliště, kde je prezenčka a šličná slečna s tetováním na šíji nám na lýtko a rameno píše startovní čísla, pojídáme müsli, které dostáváme se startovním balíčku, dopujeme se pilulkama proti křečím a soukáme do sebe energetickou gelovou pastu a hlavně Shlehu, což je směsice taurinu, kofeinu, synefrinu, ginka, cholinu, ženšenu, maté a další :)
Připomíná mi to RPG, kde před těžkým protivníkem do sebe jakožto kouzelnice Red dragon discipline soukám lahvičky s lektvary.
Jsme ale břídilové, ostatní toho do sebe dávají víc.
Ve třetí rozplavbě jsme my. Teplota vody 19˚C , teplota vzduchu o stupínek víc.
Rozcvičit se, namočit se do studené vody. Minuta do začátku.
Po plavání se mi motá v depu hlava, ale co už. Zapomínám zbytek gelu na trávě. Ale jonťák mám.
Asi v polovině kola je postupný stoupák, kde mě předjíždí stáje a skupinky. Inu ve skupince se jede mnohem líp. Mě se daří předjet jen jednoho samotáře. Průměr 29,2km/h, max 50,9. Inu, když se z kopce spustí 80 kilo...
Sesedání z kola je zábava sama o sobě. Jednak mám prodřené třísla od plavek a jednak jsou nohy ztuhlé a mám problém se rozeběhnout. Ale na běh se těším. Přeci jen 293km běhu dovezených ze Španělska za 3 měsíce k něčemu být musí.
Po cestě potkávám bratra, tleskáme si, pohoda.
Běh už je jen taková procházka. Škoda, že to kazí ty třísla. Přichází otočka a můžu zrychlit, už vím, že je to opravdu kousek.
Cestou do cíle předbíhám devět lidí, průbeh bránou, otočka, na koberec, stopnout čas, nasoukat do sebe jonťák, je to za mnou.
Pak řízek, pivo, ležení na trávě a klasické postsportovní zvýšení libida. Raději to zaspávám.

Letošní Hulmen byl super...tedy...nevím, jaké byly ročníky předtím.

Teď naplánovat maraton, koupit New Balance a Polary a je to.

Btw. Nějaké fotky tu.

Důchodce Harrison

V letním kině jsem byl ani nepamatuju. Naposled si tedy pamatuji, když jsme se přes zídku dívali na nějaký erotický film, na který nás nechtěli pustit.
Nu a jakožto fanda Indyho Jonese jsem přijal pozvání na setkání pod korunami stromů, kde se promítal poslední díl.
Osobně myslím, že lidé by měli vědět, kdy se rozloučit, že ano, Kájo. A vlastně vše, co se mi na filmu líbilo byla motorka Indyho juniora. Ano, to byl můj typ. Pár výplat, řidičák a budu si o sobě myslet, že jsem Indy junior.
Jinak byl poslední (snad) díl směsicí tolika věcí, že já, jakožto průměrný divák jsem měl co dělat, abych věděl co se děje. Vše do sebe moc zapadalo, všechny stopy se objevovaly moc rychle. Film rychle jel a rychle skončil a zanechal pocit pachutě na horním patře úst, že Indy je nenávratně pryč.

The roof is on fire

Inu brat přijel, špek jsem zapálil, Dveře pustil, do Konce se točil, kroasanty pekl a pak jen zazněl požární poplach, co pobudil celou kolej.

Knihy

Když jsem si koupil, z doposud neznámého důvodu, knihu o kultu Wicca a po té Bridu od Coelha, z doposud známých důvodů, netušil jsem, že Brida bude o tom, co první kniha.

Asi náhoda, což ?

Život je jedna velká truhla plná překvapení

Tož tak.
Za poslední tři dny snědeny tři rajčata, jedna cibule, dva vdolky, pět rohlíků, jeden fuet a pizza.
Za poslední tři dny naspáno okolo 10 hodin.
Za poslední tři dny vypito asi 1,5 litru rumu. Ten kubánský má to výhodu, že nebolí hlava.
Přeneseny všechny mé krámy a místa J do místa O rychlostí 5m/s.

V místě O černoušek z Namibie (asi) jehož nejoblíbenější věty jsou "That's cool. All right."
V místě O plno harampání z období minulého.

Doskládat vše a začít běhat. Triatlon a maraton se blíží :)

Bacardi a cola

Get together one more time!

The Lizard King

Příští stanice...Dejvická

Konečná stanice, prosíme, vystupte.

A je to tu. Tedy...a jsem tu. Kdo nevěřil, mohl.
Zbyla jen opálená kůže, pár vzpomínek a sůl ve vlasech.

Nad Alpami bylo krásné světlo zapadajícího slunce, nad republikou mraky. Když jsem uviděl matičku Prahu, tak krásně malinké maloměsto, drala se mi vlhkost do očí.
Na letišti klasické pohledy očí čekající někoho, SMS jízdenka na kulaťák, španěláci jedoucí na výlet do Prahy, prázdné ulice, známé domy...známé tváře, známý byt, ikdyž jiný.

Zpáteční lístek

"Madrid prosím. Zítra ráno v devět."
"Zpáteční nebo jen do Madridu?"
"Jen tam" konečně "....tedy vlastně zpáteční"
"Tak zpáteční?"
"Ne jednosměrný. Ale zpáteční."


Inu tak to je. Pět měsíců uteklo jako voda.
A 12 dnů s rodinou v Andaluzii ještě rychleji.

Co napsat. Asi nic. Mlčet. Usmívat se a nemluvit.
Tak to má být.

Costa de la luz

Nu čili ze Sevilli, kde jsem ve 40tkách připravil rodinu na to, že jsou opravdu na jihu, se jelo nočním busem do Granady. Auto nám nechtěli půjčit, protože Visa Electron. A protože Visa byla bez peněz. Našli jsme tedy internet, převedli peníze a bylo. V Granadě jsme spali chvilku na nádraží a za svítání se přesunuli do hostelu Nevada, který jsme našli na hostelworld.com (jeden z nejlevnějších). Hostel byl skoro v historickém centru, takže pohoda.
Alhambra byla super, všechno bylo super, jen další pokus o půjčení auta super nebyl, domníváme se, že peníze ještě nejsou převedeny. Čili čekáme další den, procházíme si zbytek Granady.
Měníme pak plán a jedeme do Antequery, kde spíme dvě noci v hostelu (taky nejlevnějším) a děláme si výlet do Rondy, což je super městečko :)
Pak pokračujeme do Malagy, kde si dáváme poslední pokus na půjčení auta a kde to opět nevychází. Volám tedy do banky, co se děje a mladík na druhé straně říká, že jako neví, ale mělo by být vše super. Takže super. Jdu tedy do půjčovny, nutím zaměstnance ručně namačkat moje číclo karty a ejhle. Máme Pežotka a už si to šineme k moři a pak někde do středozemí k San Enrique, kde spíme mimo cestu (konečně zdarma a s hvězdama)
Na další den k Tarifě, kde v kempu přespíme noc a ráno po odubytování čekáme na mamku, než se dosprchuje, sedíme v autě před kafetérkou a chytáme wifi. Už jen 4 dny ... Portugalsko už nestíháme, ale co už.

Tak :)

Bohužel je embedding zakázaný.
Kdo chce, nechť klikne tu.

Volveré a encontrarme con vosotro'
volveré a sonreír en la mañana
volveré con lagrima' en los ojo'
mirar al cielo y dar las gracias

Ze študáka turistou

Z města K vyjíždí dvě osoby průměrnou rychlostí 80km/h, na místě B přesednou a pojedou stejnou rychlostí až do místa P.
V místě P přesednou a budou se pohybovat až do města M průměrnou rychlostí 800km/h.
Tam se dopravním prostředkem průměrnou rychlostí 50km/h dostanou k prostředku, který je rychlostí 90km/h dostane až do města S.
Mezitím z místa H nasedne jeden člověk a pojede do města S taktéž rychlostí 90km/h.

A roadtrip po Andalusii může začít.

Doplněno : Protože v místě P byla ten ten bouřka jako sviň, do města M dorazili o nějakou tu hodinu později. Tudíž se přesunuli rychlostí ne 50, ale 90 km/h.

Poslední zářez

Poslední, pořád poslední...ale je to tak :)
Byl jsem si v La Rábidě pro výsledky z Estructuras de datos. Učitel mě uvítal fórkem, že nic moc a že si to budu muset zopakovat v září. Nu...abych pravdu řekl, docela jsem mu věřil :)
Nocméně, dopadlo to dobře a práce se semestru přinesla taky své ovoce. Čili po osmičce z grafiky, dostávám devítku v C++.
Poslední foto před školou v triku, co se konečně dostalo pod osm euro.
Jdu se pak ještě podívat, jak jsem vlastně dopadnul na zkoušce z grafiky (výsledek jsem doteď neviděl) a nemohl jsem se nasmát. Jsem zvyklý na zkomoleniny mého jména...ale toto :) To byla podpásovka.
Pak jsem si šel vyzvednout vyvolané filmy a docela tu zdražili služby, čili jsem rád, že to bylo "poslední" vyvolání :)

A tož tak.

Posledních 24 hodin :)

Doplněno : A prý si zasloužím písničku...

Poslední

Kolikrát člověk zažije nebo udělá něco naposledy, aniž by si to uvědomil.
Kolikrát se loučí a líbá se svým děvčetem v autobusu na cestě na letiště a neví, že je to naposledy.
Kolikrát si pohledem na věc připomíná věci dávno minulé a neví, že ji za chvíli ztratí.
Kolikrát se baví s člověkem, kterého už nikdy nepotká.

A kolikrát něco dělá opravdu naposledy a ví o tom.

Tak tedy poslední večerní káva na balkóně bytu 3G, na ulici San Sebastian 21.

Uzavření běžecké sezóny

Aneb je to v nohách.
Dlouho připravovaný běh do Punty měl podle výpočtů astrologů největší šanci na úspěch právě poslední den v měsíci.
Bohužel po finále mistrovství Evropy jsem vstal pozdě.
Posnídal jsem dva čtverečky čokolády, hrst gumídků, jednu broskev, zapil to čtvrtinkou vody s ledem a citronem a šlo se na věc. Půl jedenácté. Chci vidět, jak bude sluníčko pálit.
První 4.5 km v pohodě, slunce schované za mírným oparem. Žaludeční šťávy s příchutí gumídků vyplivnuty a zapito vodou.
Přichází pak krásná cesta zkrz marismas a místa, kde se těží sůl. Běží se krásně, krajina voní borovicemi, okolo není sloupu bez čapího hnízda, kteří to tu mají blízko do Afriky. Je to super pohled. Dva rodiče v obrovském hnízdu, někdy jde vidět šedá hlava potomka.
Cesta pak pokračuje okolo nebo v blízkém okolí dálnice.
Nevím, kolik kilometrů mi zbývá a tak si dávám závazek, že do hodiny a půl běžím a pak se otočím.
1:20 a už to chci točit, ale žádné takové :) Pěkně makat.
Po pěti minutách, posledním kopečku stojím u cíle. U moře.
V hospodě sockuju vodu a hraju si s vlčákem...nu štěnětem :) Mám takovou chuť skočit do moře...ale běžet s věcma od písku, komu by se chtělo.
Tak běžím nazpět. Jde to dobře. Jak už znám cestu, jde to rychle. Přeháním ale tempo a před začínají se ozývat lýtka a hlavně kolena. Slunce pálí, vzduch nad silničkou se tetelí, pot na mě schne a vytváří mapy soli. Konec nezvládám, voda došla a tak před marismas pět minut sedím a na mostě před Huelvou pět minut jdu. Na mostě dostávám neskutečnou chuť na pivo nebo colu...oooo orosená sklenice...
Ale nakonec jsem tu. Po dvou hodinách a padesáti sedmi minutách, 30km v nohách. Super pocit :)
A konečně snídaně (a ukradnutá vychlazená orosená plechovka coly jednoho ze spolubydlů)


Podrtženo a sečteno, za měsíc červen uběhnuto 173,23km. Dalo by se říct, že jsem spokojený.

A je to "doma"

Inu vybrat si zemi na Erasma, která žije fotbalem, v době mistrovství Evropy a navíc zemi, která toto mistrovství vyhraje...jde to :)
Byl jsem pozvaný známými z La Rábidy, se kterými jsem byl včera v Puntě, na fotbal.
Vše bylo, jak mělo být. Zatímco zápas začínal, kluci si malovali duocolóru na obličeje a holky v kuchyni připravovaly jídlo. Bylo na nich vidět, že jsou na podobné akce zvyklé - a to z jednoho krásného pohybu - před obrazovkou vždy ladně zrychlily, aby nezavazely a nikdy se před nikým nezastavily, aby bylo vidět :) Prostě pohoda. Ještě studenou sangríi do sklenice a nemám si na co stěžovat.
A když ve třiatřicáté došolíchal Torres první, jediný a vlastně vítězný gól, celý Pyrenejský poloostrov se otřásl.
Nu a po vítězství se šlo na kruháč na Avenida de Andalucia, kde se obrovská fontána proměnila v akci miss mokré tričko.
Pak loučení se s těmi, které jsem viděl málo a přitom jsme k sobě měli určitým způsobem blízko.
A spát. Poslední čtyři noci.

Fin de semana

Último fin de semana y primer fin de semana en verano.
Soy invitado de mis amigos de La Rábida y de los partidos de futbol de los domingos a una fiesta a Punta Umbría. Amigos mejores como estudientes extranjero.
Punta Umbría, en las doce por la noche, es 28 grados. Hay mucho gente, mucho coches, música, ron, porros y tías muy buenas. Tetas grandes, culos amables, piernas con faldas muy cortas.
Bebo solo Coca no quiero ron.
En las dos vamos en un bar donde está la discoteca. Porqué no. Mucho putitas. Bailadoras en el aire. Una mulata con culo y piernas tan buenas, que no ha visto mismo nunca antes. Otra rubia, tatuada, bueno barriga con el adorno en su ombligo.
Pero soy hombre muy honrado, que me gusta lo mejor, las mujere no me faltan :D
Bailamos hasta las cinco, en las seis me encuentro en mi cama.
Buena fiesta.

7 dní a 7 nocí

Ano, ke konci pobytu zbývá právě krásných 7-7. Kdo zná stejnojmennou hru, tak ví, co je úkolem pro dokončení.
Já si dal úkol mnohem lehčí. A to :

• opálit si zadek
• doběhnout skoro do Punty Umría
• dojíst zásoby jídla
• objednat na příští týden auto :)

Už jen sedm nocí v posteli, která se rozpadá :) Uteklo to :) Ale nevím, jestli bych si dal nášup...

Poslední ESP zkouška

Přišla poslední zkouška. K údivu spolubydlících jsem se trochu pěkněji oblékl a po poledni vyrazil. Hodil bych sem fotku, ale to bych byl zas označen za narcise...a nikdo nemusí znát pravdu, že ano :)
Na zkoušku bylo 2,5 hodiny, u prvních příkladů jsem si říkal, že tolik času musí stačit všem. Ovšem nechval dne před večerem.
V průběhu to asi třetina lidí vzdala. A protože já z boje neutíkám, zůstal jsem. Přisly totiž příklady z druhé strany listu a ty byly opravdu děs běs. Že jsem naposledy snídal se začalo projevovat.
Odevzdával jsem jako poslední, zpocený a s vědomím, že to nebude tak úplně ono. Ale z 90% bodů ze semestru by se dalo něco vykouzlit.
Nu a teď už jen čekat na výsledky a mít "konečně" prázdniny :)

.

Para toda la vida

Není nad španělský popík, což ? :)

A tak pořád dokola

Poslední dny mně připomínají dialog z Červeného trpaslíka:
"A co děláte, když se chcete milovat?"
"No ... jdeme si zaběhat ... na videu sledujem zahradnické pořady."

Bohužel nemáme video :)

Díky radám bratra už konečně nepociťuji nutkání vypráznit žaludek po prvních dvou kilometrech běhu.
Na konci července náš čeká triatlon. Sice kraťunký, ale lepší než nic.
A na tento víkend jsem si naplánoval pokusný běh na 28km. Pokud počasí vydrží a teplota ráno nebude přes 30˚C.

Tož tak.
Pořád dokola :)

Víkend

Tak konečně přišel víkend, kdy je nicnedělání omluvitelné.
Dokopal jsem se k dopsání deníku z Maroka, zkoušel jsem si javascriptové srandy s efekty na obrázcích,všemožně se radoval ze zpráv z různých koutů, jak kdo kdy dojel z Erasmu a uvědomil si, že toto je jeden z posledních tří víkendů tu.
No a protože dnes teplota klesla na příjemných 32˚C, zajel jsem si ve čtyři hodiny k moři a tam přemýšlel, až se hory otřásaly.
A cenu za melodii tohoto víkendu získává :

Jiný kraj, jiný mrav (vol. 3 - última sesión)

Ano, je tomu již čtyři měsíce, co jsem opustil rodnou hroudu a tak nám trochu asi neladí, že se jedná o třetí sezení a přitom poslední. Inu minulý měsíc jsem byl přeci v Paříži a kdo by chtěl psát dlouhosáhlé výkřiky do tmy, když může objevovat madmasoille Paris.
Čili tak. Už se chystá Final resume, které tedy i Mellthy slibuje, ale ten si užívá života a nezavírá se do blogu, takže si ještě nejaký ten měsíc počkáme.
Závěrečná zpráva bude zřejmě čtyřstránkové lyricko-epické pojednání plné černého humoru propchané židovskými anekdotami z oblasti marockého severu s trochou mystiky severských bájí a divokrásou bájí antických. Ne, neberu drogy. Jen poslední dobou spávám 9 až 10 hodin. To díky kouzelnému polštářku.
Ale nyní už na vol. 3. A protože přišlo zkouškové, jen pár poznatků o škole, uzavřít to a jet k moři, protože na nebi ani mráček...kecám dnes je na plánu AJAX už musím ty e-brosácké stránky dokopat alespoň na verzi 1 :)

Zkouškové u nás
Pokoj 3x4 metry, tři lidé, tři kompy, 30˚C, vítr 0 m/s.
Ráno jdu do práce. Po práci legraci.
Děláme,že se učíme, snahu prokládáme gamesami a nanukem v parku u Pětníka.
Tak to pokračuje až do zkoušky. Noc před zkouškou se nespí.

Zkouškové tu
Pokoj 1,5X3 metry, nikdo, notebook, 31˚C, voňavý vítr 5-10 m/s.
Nedělám, že se učím, protože mě zbývá jedna zkouška a to na konci měsíce, ležím tedy u vody (Atlantiku), dojídám nanuka, spokojeně usínám. Přijeli turisti. Nové maso. To se pozná - mají klasickou barvičku prasátka...takovou...do růžova :)
Tak to pokračuje den co den, večer si jít zaběhat a do noci zkoušet programovat. Vstávám k poledni. Občas zajdu do knihovny, kde se pilní studentíci připravují na zkoušku, já si půjčuji CD s místní folklórní hudbou a spokojeně si ji...půjčuji ;)

A jinak nic nového, dalo by se říct, že jsem tu zabydlen. Zdravím se s prodavačkou z pekařství, chlapíkem z fotolabu a celkově...ještě naplánovat pár míst co vidět a budu úplně ukojen.

La vida e bella

Snad se to tak píše. Neboli život je krásný (jinak tento film doporučuji:).
A proč taky ne, když vzduch rozráží vlašťovky, co si hrají na honěnou mezi domy, vrabčáci prospěvují ve větvých pomerančovníků a vítr je teplý a voňavý.
Přeci jen, ikdyž všechny tyto smysly na mě působí tak, že pociťuji všechnu tu krásu, je tu smutno.
A tak, odrthávám kalendář, a odpočítávám posledních 35 dnů.

Opět jsem zabrousil do hledání bytu v Praze a přišel jsem k poznatkům jako :

• je to pekelně drahé
• není to tam, kde bych chtěl aby to bylo
• nemá to to, co bych chtěl aby to mělo

Ovšem tajní favorité se už našli. Problém číslo jedna je datum mého příjezdu - do té doby můžou být už fuč. Problém číslo dva ... ten si nechám pro sebe ;)

Konec semestru

Aneb fin de cuatrimestre.
Okolo stolu se válí flašky od coly, na stole hrnky od kafe a obaly od sušenek. Na balkóně smutně visí běžecké oblečky, nevyužité.
Dvacetičtyřhodinovka programování v C++ sice nedopadla nejlíp, ale zkoušku změny kódu (examen de modificación) jsem zvládnul.
Pak přišlo úterý a písemka z C++, kde se měly vyřešit dva příklady ze tří. Odevzdal jsem tři - profesor se divil, žáci si mysleli "debil" ;)
Pak středa, kdy jsem dostal výsledky ze závěrečné práce Softwarového inženýrství. Nic moc. Moje špangliš nebyla srozuměna a tak pouze za pět.
Pak čtvrtek, kdy jsem šel na normální hodinu s tím, že si budeme zkoušet příklad jako na zkoušku. Ovšem byla z toho zkouška. Ale to jsem se dověděl až po odevzdání zatraceně těžkého výkresu v AutoCADu.
Po této zkoušce nestíháme autobus o půl deváté, autobus v devět nejede, čili ze školy jedeme až o půl desáté večer. V deset do sebe láduju jogurt a vodu, protože mě bolí hlava jako čert. Mám na pátek dodělat prezentaci a jít na ukončovací Erasmus párty od půlnoci. Párty se ale nekoná. Lehám si, abych si odpočinul a probouzím se až o půl třetí, sundávám čočky, dospávám do půl osmé a jedu na prezentaci. Po šňůře 3 až 4 hodin v posteli je sedm jako dar z nebes.
Má snaha před španělským publikem (místo pěti nakonec patnáct minut, čili splňuji limit) je oceněna bouřlivým potleskem a tak za den ode dne silnějšího sluníčka, vyrážím spokojen ze školy, na trh pro peněženku, večer do čajovny, dnes pro kilo zmrzliny a čtyři Coly a zítra se nehnu z postele a vůbec mi to nebude vadit.

Tož tak

Trocha angličtiny.....pokud jsem špatně odezřel ze rtů, tož se omlůvám.

I've read somewhere how important it is in the life not necessarily to be strong, but to feel strong. To measure yourself at least once to find yourself at least once in the most ancient human conditions...

O květnu

Ano ano. Měsíc lásky je nenávratně za námi, přichází červen, měsíc slunce a i tu na jihu odstoupily mraky a tak začíná být teplo.
Čeká mě poslední měsíc v tomto pokoji, v této posteli, v Huelvě.
A jestli tento měsíc uteče tak rychle jako ty čtyři předchozí, tak jsem zítra doma.

Jinak za květen uběhnuto přes 90 kilometrů, 4 zápasy ve fotbale, navštíveny dvě země a udělána (zatím neuznána) závěrečná práce do jednoho ze španělských předmětů.

O bydlení

Mám zlé tušení, že vládne diskriminace mužů při hledání podnájmu.
Chci taky terasu, chci taky klidnou lokalitu, chci taky dobrou cenu.
Ale "Jen pro ženu (studentku)" neukecám.

O počasí

Zpravodajský server hlásí Tento týden asi přijdou první tropické třicítky. První jsem si myslel, že do ČR přijedou opálené holky v nejlepších letech tančit tanec Hula Hula, ale po zhodnocení počasí u nás jako u nás a u mě jako tu musím smutně přiznat, že je to opravdu tak. Zpravodajci mají občas zvláštní smysl pro tvoření hlaviček článků. Např. : Ledy se hnuly. Summit EU-Rusko na Sibiři nezamrzne, přijde myslím každému čechu tento týden vhod, když se alespoň myšlenkou na summit bude moci zchladit.
Inu vítr od Atlantiku krásně fouká a přináší občasný déšť. Srdce španěláka teskne po teple a věčně slyším: Año muy raro. Ano año, nebo jak jsem to měl celou střední na talíři - Ano, Jano. Año muy raro.

css

Komu přijou Hany sexy ? (zdroj Reflex)

3+1

Tak, je to tu.
Jsem mimo již 3 měsíce a jeden týden.
Toto letí, což ?


Od minula žádné změny...alespoň v pobytu tu. Jen přestěhování cimry, zabavení CRT monitoru Kikovi a vybavení stěny plechovou Chat Noir.

Lugar de trabajo

le Big Mac

Intergalaktické setkání třetího druhu na neutrálně vybraném území může začít. Peewee z Německa, Mellthy z Norska, já ze Španělska, studenti Erasmu, co se pilně a stále učí a potřebují někdy vyvětrat hlavu.
Koupeny lístky do Madridu, sbaleny narychlo (jak jinak) věci a razím.
V Seville si přisedá tlustý španěl a roztahuje nohy jako levná holka, holka přede mnou si sklápí sedadlo a já se tak kroutím jak jen můžu, abych nečichal pot vedle mě a neotláčel si kolena. V telce pustili film Turbolence, což už z názvu nabádá ke Kossům a flamencu a spánku až do Madridu.
Madrid, větrno a můj účes stále drží. Půl šesté, svačím chiabatu, dopíjím Colu, a valím už dosti známou cestu na letiště. Příjemná slečna za pultem pochopí mou lámanou španělstinu a anglicky mi vysvětlí, na co se jí ptám. Inu, špatný terminál. Busem jinam, odbavit, čekat na let, nalodit se a doufat, že na chvíli usnu. Bohužel. Do Paříže letí i banda dětí do Euro Disneylandu, piští, kopou mi do sedadla, sranda. Tak se dívám z okýnka na mraky, co jsou po celou cestu.
Paříž, slunečno a můj účes stále drží. Mellthy psal, že mám jet vlakem (pekelně drahým) na metro a na smluvené zastávce dáme scuka. Vlak je dražší, než Mellthy psal. Mozek čecha zapracoval, našel jsem jakýsi bus a tím odjel. Bus byl jen za 1,5 Eur.
Asi po půl hodině jízdy, kdy na obzoru za kopci a lukami je stále ve stejné vzdálenosti vidět Petřínská rozhledna, píšu Mellthymu, že jako někam jedu, ale nevím kam. Přichází mi úsměvná SMS, že jedu vlastně do pr... a to na úplně jinou stranu za Paříž. Na konečné ale vlezu do vlaku a za 4,5Eur jedu do města. Čili jsem vlastně ušetřil.
Vystupuji z metra a otevírá se přede mnou svět netušený. Bulváry, kavárničky, hromada aut, kol, mopedů, směsice ras, jazyků, proudy lidí.
Hledám obelisk, pod kterým mě čeká Německo-norský pár. Jdeme do parku, jíme fuet a popíjíme Sangríi a hlavně dostávám super lososový salát. To abych neumřel hlady. Jdeme po Václaváku až k Prašné bráně a odtud je to už kousek k Petřínské rozhledně. Tam, v parčíku dopíjíme sangríi, kupujeme víno od marockého prodavače alkoholu a vychutnáváme čokoládu z portugalska za blikající show rozhledny. První noc spíme u Jeana-Piera, couchsurfera, zdravotního bratra, co má zrovna noční. Rozděláváme spaní, já si dávám kebab s hranolkama a colou a spokojeně usínám.
Ráno nás Jean budí voňavou snídaní, velmi dobrým kafem a úsměvem na rtech. Nabízí nám prohlídku Montmartru. Kdo by odolal, což ?
Následuje přesun na další místo spaní. K erasmákům, čili stvořením stejným jako my ;) Když jsem uviděl ten byt, podlomily se mi kolena, utřel jsem slzu štěstí a okamžitě začal všechno fotit. Pravda...celý pobyt jsem byl unešený z maličkostí...ale ten byt.... Jak bych to popsal.
Paříž má svůj styl. Něco jako citrónově žlutý toaletní papír. Je to určitá dávka něčeho, co mi třeba v Huelvě chybí a co v Praze asi není. Nebo možná je, jen jsem si na všechno už zvyknul. Jsou to maličkosti, které ve výsledku dávají dokonalý celek. Například balkónek s krásným zábradlím a kvetináči plné rostlin naproti našemu (tam kde jsme spali) balkónku se super zábradlím a mezi ulice, kde na rohu je tichá kavárnička, kde si sličná slečna čte noviny a vychutnává ranní kávu. To vše za zpěvu ptáků z blízkého parku v Montmartru. Dá se to z toho pochopit, co mám na mysli ? :)
Ale tak dobrá, vybalíme se, oblečeme se a jdeme skrz krásné uličky se zastávkou v restauraci do Notre Dam, kde je zrovna mše a ženský zpěv a vůně kadidla se nesou prostorem.
Pokračujeme do Louveru (nenašli jsme vhodný český ekvivalent), začíná pršet, tak sedíme v podloubí, posloucháme pouliční hráče na příčné flétny, dáváme si opět portugalskou čokoládu. Před Louverem si koupu nohy v bazénku a po té zjišťujeme, že prohlídka všech věcí uvnitř je minimálně na den. Tak jdeme raději opět k rozhledně a doufáme, že se podíváme nahoru. Ovšem pěšky se dá jít jen do šesti hodin, což už težko stíháme. A platit a hlavně stát frontu na výtah nechceme. Dojídáme tedy čokoládu, užíváme si prodavačů svítících rozhleden a jdeme pomalu deštěm do bytu. Na večeři opět boží kebab s hranolkama.
Další den onen slíbený Montmartr, zeleninářství pana Collignona z Amelie, sezení v trávě a pohled na krásnou Paříž. Inu. Pohoda.
Večer pak posezení v baru Le Sully, hraní aktivit, pití piva a rumu a následný přesun "domů".
Na snídani dalšího rána boží sýry a víno co jsem koupil v uličkách, čerstvá bageta, oblíct a valíme. Mellthy a Píví na jedno letiště. Loučení (rychlé, jak jinak) v metru. Já valím za Jimmym na hřbitov, projít si Belleville, který mi připomíná orient. Samý muslim či indie obchod, trh na ulici, plno lidí. A pak drahým vlakem na CDG. Letěli jsme pomšrně dlouho, kvůli větru. Házel s náma, jako s hračkou. Z Madridu do Huelvy, kde jsem byl o půl sešté ráno.....
Nezapomněl jsem na nic ?
Určitě jo.

This is the end
My only friend, the end

le Big Mac - prelude

Myšlenky se už začínají z Paříže formovat...jen není čas.
Zatím jen ukázka z filmu, který mě dostal a odehrával se tam, kde jsme bydleli.

Voulez vous coucher avec moi ce soir

Paříž.
Město umělců, lásky a kdovíčeho.
Nevěřil jsem, že by mě mohlo město nadchnout. Raději "utéct" do hor.
Ale Paříž.....
Nechte mě vstřebat. Toto město je....s kouzlem ;)

Předkoncesemestrová cestovní horečka pokračuje

Ale tranquilo, času dosti.
Z Portugalska, kde mají dobré portské, studené moře a plno anglických turistů se jede do Francie, kde už teď čeká Mellthy se zásilkou něčeho na "zub" z bezcelní zóny. I já Legendario nekoupím v Mercadoně, ale v Duty Free, když už letím, tak ať to stojí za to. A taky trochu té čokolády, koupené v Portugalsku. No a hlavně chorizo a fuet. Bez nich už žádný trip. Leda s lovečákem, ale ten je tady vzácná komodita.
Lístek do Madridu koupen tak, abych přijel o velkou hodinu před odletem (5 hodin). Nejsem pověrčivý...někdy..., ale pocit, že uletí letadlo, už nechci zažít. Letadlo není vlak, naskočit nenechají.
Čili tak.
Kdo si myslí, že Erasmus je jen o sexu, alkoholu a ničem jiném, plete se. Je to o cestování a alkoholu a něčem jiném ;) Aneb jaké si to uděláš, takové to máš.
Mišák mi řekl, že se tu flákám. Neví ale, co neví ani ostatní - a to, že do školy se taky dělá, jen to tak nevypadá.
Za chvíli začnu stříhat metr. Inu dva měsíce, jsou dva měsíce.

Na konci týdne, pokud nebudu v Paříži hledat CyberCafé, au revoir

Triatlon

Spěchajíc na přednášku jsem zavadil očima o nástěnku, na které stálo, že 18.5. se pořádá v Mazagonu triatlon.

300 m plavání
22 km kolo
2,5 km běh

No tak to by bylo, aby nebylo, že ano. Je to poloviční břeclavský Gumomuž.
Plave se v moři, jede podél moře a běží po pláži...alespoň tak jsem to pochopil.

Čili
úkol 1 : sehnat půjčovnu kol, půjčit kolo.
úkol 2 : sehnat dokumentaristu.
úkol 3 : pokračovat v tréninku v běhu (a doufat, že se neutopím).

Ať je na co vzpomínat :)

What if I were smiling and running into your arms ?
Would you see then, what I see now ?

A je tu máj

Přeji všem zamilovaným a ženám ke svátkům s májem spojeným. :)
U nás začaly kvíst šeříky, tu opět kvetou pomeranče. A teď kde je kde, což ?

A když už je tak pěkně, dá se chodit běhat bez hrozby zmrzlých konečků prstů.
Rum byl vyměněn za víno a cherry, sice ne z Vinárny u Valdštějna, ale z Rioji a Jerezu de la Frontera. A vychutnána byla s pomocí chapadel sépie.
Škola se blíží k finiši. Poslední měsíc byl spravedlivě rozdělen na poměr zábava a škola 1:1.
Jak toto dopadne ví jen on :)

Problém mezi klávesnicí a židlí

Stupidní problém brzdící dodávku hry pro Estructuras de Datos vyřešen. Ponaučení - nedefinovat v hlavičkovém souboru. Nicméně hra stále nejede.
První písemka a první praktická prueba...jak to nazvat, když to není zkouška...test zvládnuty.
Na balkóně nalezena pod nánosy starých věcí a prachu stará rozvrzaná židle. Omyta, otřena, použita do přestěhované cimry. Konečně jako člověk, nekrčící se v posteli, ale hrbící se důstojně u stolu ;)
A bude tu květen.
Toto utíká.

Otepluje se

Otepluje se, a to docela rychle. Po deštích ani památky, slunečno, nezoblačno, prázdniny se blíží... :)
Noc strávená na pláži má něco do sebe. Plno hvězd, sangrie a ranní chládek spojený s koupáním v Atlantiku.
Ovšem k večeru následujícího dne zpět do reality. Vyprat, uklidit, nakoupit,začít dělat do školy. Přeci jen...kvůli ní jsem tu :)

Joeyho klobouk

Do včerejška jsem si myslel, že Joeyho klobouk byla jen fikce Přátel. Na nádraží mě ale překvapil kluk ze studijní skupiny, se kterou chodím na Softwarové inženýrství.

Joey. V reálu. Trochu jinak... :)

Aneb všichni jsme jen turisti.

P.S. A taky mi poprvé v životě došel spam, kterému jsem se opravdu zasmál :) A to :
Don't give up on hair growth - scientifically designed rollers will get your hair growing in no-time .
All the girls in town will love to go with you!

...

Podobné dětství, podobná dospělost ?

...

Into the wild. Pohled do zrcadla ?
Nechápal tento svět, nechtěl jej pochopit, nebo pochopil a odmítnul ? A nebo jen utíkal ?
Chtěl pochopit a nevěděl jak ?

Jsem zmatený.

Všichni utíkáme ? Před naší budoucností, jizvami z minulosti ?
Bojujeme, abychom dokázali, že si zasloužíme přízeň ? Jsme potom pokrytci ? Pokud bojujeme pro sebe, jsme sobci ? Pokud nebojujeme, jsme zbabělci ?
Pokud žijeme pro ostatní, co potom my ? Pokud žijeme pro sebe, co potom oni ?

Již se zakousnul do svého ocasu, ale podle mě musel napřed vzejít z popela. Stále se opakující začátek a konec.

Jak to nazvat

Vše měl vymyšlené, nachystané, zaplacené.
Zabalil se a vyrazil na cestu, která měla překvapit a potěšit lidi, které má rád.
Silnice ubíhala, první přestupní stanic se blížila. Spal. Tak to dělává, aby překlenul nudu a aby čas rychleji utíkal.
Probudil se. Motory nejely.
Stáli u nějaké zavřené benzinky, spora osvětlené. Všude okolo tma. Dvě hodiny ráno. Měli by už být docela daleko.
Vyšel ven, řidiči se přehrabovali v motoru. Okolo pár zvědavců, co zrovna nespalo.
Přetrhnutý hnací řemen.
Volá se náhradní autobus.
Zjišťuje, že nejsou tam kde by měli být. A že pokud se podaří cokoliv rychle udělat, bude mít dost málo času na přesun do letadla.
Začíná pršet. Řidiči vzdávají boj s náhradními díly.
Začíná průtrž, fouká vítr.
"Kde jsme a za jak dlouho bysme byli v Madridu ?"
"Nebudeme tam před devátou ráno."
Černé okolí neosvětlených prostorů ho obestoupilo. Už nebylo to, co mohlo být. Byla to jen tma, sen se rozplynul. Nevnímal vítr co cloumal střechou, ani řidiče, co mu říká, aby se šel schovat do autobusu.
"Musí ti být zima."
"Poco"
"Loco"
Vítr a déšť.
Co říkají ?
"Vzdej to!"
"Bojuj..."
"Nezvládl jsi to, přiznej si to....."
"....."
Vyšel zpod střechy. Nechal si kapky dopadat na obličej. Všude okolo tma. Na dálnici za plotem občas něco přejelo...
Naděje umírá poslední.
Vrátil se pod střechu, obvolal letecké společnosti. Lístek nejde změnit. Nový stojí moc.
Náhradní autobus přijel před třetí ráno.
Přesun lidí, kterí se ješte dokáží hádat, kdo má sedět u okýnka a kdo u uličky...řidič je musí usměrnit.
Zbývá 396 kilometrů a 3.5 hodiny.
V deset stojí na letišti. S potvrzením o zpoždění s formulářem pro stížnost.
Terminál T4, třetí patro, jeden kiosek za druhým. Nový lístek přes 350 euro, starý se řeší. U posledního kiosku srdíčko poskočí...ovšem se na dlouho, s lístkem opravdu nic neudělají. Dávají mu čísla a on volá. Ovšem nic.
A to byla ona. Zemřela jako poslední.
Hluk haly plné lidí splývá, vše ztrácí smysl. Sedí, malá holčička s velkýma hnědýma očima, která letí na blikajícím letadýlku se na něj usmívá. On raději klopí zrak.
Metrem na bus a pak nekonečným krajem olivových hájů zpět na jih. Prázdný, tak jako pocit, který v sobě již dlouhou dobu dusí.
Doufá jen, že jednoho dne pochopí tento záměr, tuto cestu a tento výsledek.

Utíká to utíká

Ještě jsem se tu nerozkoukal a už zbývají poslední dva plné týdny školy a pak pár drobných mezi volnem.
Volnem, které se snad vyplní Portugalskem, učením, mořem, programováním, volnem a připravami dvou prezentací ve španělštině. Bůh mě chraň.
No a pak měsíc zkoušek.
Randevouz velkolepého stylu třech studentů Erasmu na neutrální půdě (Paříži) snad klapne. (nevím, proč nebyl vybrán Amsterdam...ten je neutrální taky;) Včera jsem jako poslední z trojice booknul letenku Madrid-Paříž-Madrid. Díky Mellthymu ne Paříž-Madrid-Paříž....oj ten zbytkáč. Ale pravda, že tato varianta byla o dost levnější.
Tam, nad hrobem Jima Morrisona, pustíme si The End, bude následovat zmrzka u Eifela, kokteil v Moulin Rouge, hledání Amelie v Montmartru....a mnoho dalších skopičin....třeba čokoláda....a třeba dovezená Reesem. Ano ano, možná přijde i kouzelník.
Ale jak znám Reese, že ano Reesi, tak budeme kouzlit sami.
O programu v Paříži bude ale informovat Mellthy, protože já jsem jen pasivní figurka tohoto veselého setkání ;)

Dost hlodů, pryč ze školy, ať mi zas neujede bus.

Ženy a muži jsou dva různé živočisné druhy

Kdy naposledy jsem kouřil.
Co si pamatuju, tak na posedu u Kostelan s Tomem (ne mým bratrem). Který tedy kouří dodnes a s oblibou tvrdí, že já ho to naučil. Tehdy to byly LM. Můj první a poslední balíček cigaret, co jsem si koupil. Sedím tedy na balkónu, popíjím Ron Barcelo s Colou v poměru 1:2 a vychutnávám cigaretu od Eloye. Mám štěstí. Od své části rodiny jsem zdědil odpor k tabáku. A tak i teď trpím. Chuť je příšerná. Ale jinak to jde.
Amores perros.
"Co se děje?", ptá se Kiko.
"Boracherra tonta", odpovídám. "Solo, con ron".
"Mujer?",ptá se Kiko.
"Si. Como siempre."

V malém knihkupectví nedaleko Plaza Quitero Báez.
"Dobrý den, hledám nějaké knihy od C. Máte ?"
"Určitě. Tu je Alchymista, 11 minut, ..."
"Chtěl bych spíš Valkýry. Začal jsem je číst v angličtině..ale chtěl bych zkusit španělštinu."
"Podívám se, co mám ještě vzadu."
Knihovník donese stoh knížek. Jsou tu všechny, co znám. Ale Valkýry nikde.
"Valkýry nemám. A vlastně nevím, jestli jsou u nás vydané."
Prohlížím knížky, v kapse 10 euro. Všechny jsou velké, stojí okolo 15 až 18 euro.
"Asi si nevyberu."
"Mám tu ještě jednu", a vytahuje malinkou knížečku.
Záhir. Opět. Podívám se do zrcadla.
"Kolik stojí?"
"7 Euro."
"Vezmu si ji."

Jiný kraj, jiný mrav (vol. 2)

Ano, dnes je tomu dva měsíce (polovina pobytu pomalu za mnou), co jsem opustil rodnou hroudu, ..... úvod viz Vol1.

Vlastně chci jen upravit poznatky z minula. Přeci jen druhý měsíc, věci si trošku sednou a hned se dívá na svět jinak.

• odpad - třídí se. ovšem ne v našem bytě. Čili jsem zavedl tvrdou štábní kultůru, díky které jsem pouze sklidil posměch a na truc třídím sám. Důvod proč náš byt netřídí je jednoznačný. Popelnice na tříděný odpad jsou o 20 kroků dál (měřeno mnou za střízlivého stavu - zaokrouhleno dolů)
• cestování - i španělé cestují. spolubydlící vyrazil na víkend autem k moři. Cesta obsahovala přenocování v hotelu, plnou penzi a nedostatek spánku kvůli pitce :)
• dlouhé vlasy - počet osob, co mají dlouhé vlasy a nejsou to ženy či homosexuálové se rozrostl na 2. A to o člověka, co se ptal, jestli nechci hrávat fotbal.

A navíc :

• školné se tu platí. A ten, kdo přesahuje standardní dobu studia, platí o to víc :)
  

No a jinak...z bydlení se pomalu ale jistě stává rutina. Škola, autobus, čekání na autobus (jednou i hodina a půl - přístě stop jako pobres), jídlo, spánek, programování, televize, občas Erasmus party, z které musím vypadnou před jednou hodinou (čili asi 30 minut po zahájení), abych ráno vstal do školy. Což nechápou alemánci, díky čemuž jsem "ten podivný výpočetkář,co pořád jen spí".

A protože mám pocit, že tento příspěvěk nemá skoro žádnou hodnotu, zkusím odpovědět na otázky, na které se mě nejčastěji lidé ptají (řazeno od nejčastější).

"Jaké jsou ve španělsku holky?"
Jak řekl Honza, který byl málem králem...nebo to byl někdo jiný... "Všude chleba o dvou kůrkách".
Platí ale, co napsal můj oblíbený autor: "Byla to typická Andalusanka s černými vlasy, splývajícími po ramenou, a s očima, které vzdáleně připomínaly dávné maurské dobyvatele."

"Jaké je tam počasí ?"
Teď příjemné :) V létě se chystám dobrovolně umřít z teplot, co tu mají být.

"Jak se máš?"
Jde to.

"Co tam vlastně děláš?"
Snažím se studovat :)

"Jaké je tam jídlo?"
Dobré :) Ovoce mám od spolubydlícího, který jednou týdně vozí jahody ze svého pole, na rybím trhu jednou týdně koupím rybu, zbytek ovoce a zeleninu a hlavně olivy, protože ty jsou moc dobré ;)

"Co je vlastně Huelva a kde leží?"
Tak tu je odpověď...ve španělštině.

Kdo by to chtěl beze slov a s procítinější hudbou, tak tu. (Stojí to za to)
Tož tak :)

Sny

Kolikrát jsem už zažil sen, tvořený vzpomínkami, přáním a touhou.

Nevím.

Vše se zdá skutečné, přirozené, reálné. Vše takové jako obvykle. Pohyby, barvy, zvuky, vůně ... Pak nastává ale ta divná chvíle, kdy začíná být jasné, že jde o sen. Tvrdá realita.

Nechci to ukončit, ještě ne.

Ale ať už je snažení sebevětší, obraz mizí a zůstává jen prostor pro otevření očí.

Abre los ojos ...

Kdo to řekl ?

Kdo tu hlásil, že se počasí nezhorší ?
Konec víkendu se čekalo na déšť. Ten ale zákeřně sílil nad Atlantikem. Přišel včera večer...a zatím neskončil.
Dokonce jsem byl donucen koupit si za 3 eura deštník od vietnamců. Vítr ho už sačil obrátit...
Potoky vody, nebezpečně vystřikující kachličky, vlhko v autobuse a celkově unavená nálada.

Pohoda

Dnešní datum je tak pěkné, jako byl dnešek. Kdo chce, může hledat vzory mezi 4.4.2008 a 31 stupni, bezoblačné obloze, pláži, moři a dnu bez výuky.
Hrál se fotbal, povedlo se mi knockoutovat potihráče kolenem do píšťaly, moře bylo studené, ale to neznamená, že jsem si nezaplaval a celkově to byla pohoda. Vítr ke mě občas zanesl vůni hašiše kluků, co kouřili opodál a pak se ve svých kárách proháněli ulicemi a u pláže vířili písek.
No a tak dále. Počasí už se horšit nebude.
A co škola ? Jde to, žádné resty, žádné problémy....pohoda.

A fotka z Maroka :)

Je na co se těšit

Když jsem dnes v osm večer přišel ze školy, rozčarován z toho, že je 31 stupňů na sluníčku a jde už chodit v triku, byl jsem zchlazen větou Kika (volně přeloženo) : " Jaké teplo, zima je. Co bys chtěl, je jaro. Až bude léto, tak ty se z toho pos...."

První zářez

I přes prvotní znevýhodnění, když mi byla dodána knihovna grafických elementárních funkcí tak jako všem, ovšem jako jedinému nejela, protože byla určena pouze pro Windows, se mi povedlo dokopat kód tam, kam jsem chtěl.
Inu zkusil jsem prvně odevzdat textovou verzi prohlížeče obrázků, který sloužil jako cvičení pro práci se soubory, poli a tříděním. Neprošlo.
Pachtil jsem se s GTK, Qt, ale skončil jsem opět u GTK, kde se mi konečně povedlo zobrazit požadovaný pixel. Obtíže mohou být vysvětleny mou osobou, jakožto pisálkem kódu, ale ne vše, co je poprvé, může být jednoduché.
Jdu spát o trošku spokojenější než včera.
Tato zpráva není apríl :)

Pěkný první duben.

A jak bylo dnes

Slunečno, 26 stupňů, bezmračno. Předpověď vyšla a tak po úklidu cimry, vytření bytu a zjištění, že nám vytíká záchod, přišel oběd a pak busem na pláž.
Vůně borovic vystřídal vánek přínášející vůni moře. Písek, sluníčko, koně koupající se ve vlnách a řítící se po mokrém písku, cákající kapky mořské vody a napnuté svaly. Draci, mráčky, spánek a španělština.
V sedm busem zpět. V odraze skla vzpomínám, když jsem si uvědomil, proč v zrcadle nevidím když mrknu....je to už přes dvacet let ;) Snad.
Oblíbil jsem si opět svět za černými skly slunečních brýlí. Hradba, kterou se těžko proniká.
Ještě někoho baví tohle asociativní psaní ? :) Co na to psychologická studie ? A co Jan Tleskač ? Existoval ?

Cesta na poušť a zpátky

Rozhodování v Ouarzazat bylo ovlivněno Myšáčkem a jeho podrobným hledáním dun v okolí Zagory.
Nebuď Zagorka a jeď do Zagory vyplynulo nakonec a já jel.
Jede tam taxík a bus. Bus stojí 45 DH a taxi 50 DH. Tak zněly informace jednoho z místních radilů. Inu, to pojedu taxíkem. Ovšem ouha, taxi po mě chce 100 DH. Jdu tedy na bus, ale ten už je plný a dnes víc nic nepojede. Tak s težkým srdcem směňuji dalších 15 Euro. Kupuji kanystr vody a chleba...co víc chtít na poušti.
Čekáme na dalšího do pětice na taxi a vyrážíme. Řidič se snaží, co může. Ale zapadají slunce nezadrží. 160 km zvládáme za víc než tři hodiny a do Zagory přijíždíme přesně po západu slunce. Na obzoru jde vidět, jak se zvedajícím se větrem prichází písek.
Jdu městem směrem na jih a pak se stáčím na jihozápad. V tu dobu jsou ulice plné prachu a viditelnost klesá. A dýchatelnost je horší a horší.
Za město vycházím až za tmy. Cestu mi osvětluje měsíc. Scházím z cesty, jdu kamením za ticha noci. Přestalo foukat. Kamení pod nohama mizí a půda měkne. Jsem v písku. Přede mnou nic, na obzoru hory, nade mnou měsíc skoro v úplňku. Nejsem sice tam, kde jsem...to počká. Poušť zůstává pořád stejná. To jen duny se mění s větrem.
Usínám bez jídla jen s vodou. Stanování v písku má určité obtíže. Stačí, aby zafoukal vítr a písek je hned ve stanu. Spím tedy se šátkem přes hlavu, abych mohl dýchat. Noc je chvílemi větrná.
Na druhý den se stáčím na sever.
V Ouarzazat potkávám Amíka a Němce, jak spolu hrají fresbee (prostě házejí létajícím talířem). Jsem pozvám na hru, na čokoládu, co Amík koupil, ležíme pod palmou u oázy, díváme se na mraky a čekáme na bus.
Z Ouarzazat do Tangeru za 13 hodin. Na cestě do Marakeše prší a je mlha. Serpentiny nejdou vidět. Jen mlhové tyče ... občas ... raději spím a dělám, že nic nevidím. Chlápek naproti opět zvrací. Napadá mě, že to možná nebude cestou....
Před Tangerem nás staví policie a bere nám řidiče. Kontrola zjistila, že jen bez přestávky celou cestu ... nemalý obnos do kapsy strážníka napravil situaci. Ještě před celým autobusem pokárá řidiče a dává nám zelenou.
V Tangeru přicházím do přístavu 15 minut před odplutím. Odmítám taxík i hašiš. Drahé. Moc. Inu Tanger.
V Tarifě dvě hodiny do odjezdu do Sevilly. Potkávám Mexikánce a Mexikánky erasmáky. Dávají mi na ochutnání lízátko z Mexika....Mám pocit, že mi huba upadne. Je to mangové lízátko obalené v chilli. U nich to prý jedí malé děti.
V Seville je díky Velkému Pátku hlava na hlavě a kolabs v dopravě. S energetickým dědulou, co nadává na Semana Santa jedu taxikem na nádraží a za 30 minut valím do Huelvy.
Tam kvůli Velkému Pátku hlava na hlavě. Plno zavřených ulic, plno slavnostně oblečených lidí a mezi nima smraďoch s krosnou, vidící na jedno oko.....vypadla mi čočka v Tarifě.
Pak vana, jídlo....a spánek :) Po dlouhé době hranolky a cola...no jak toto dopadne....

Pres hory do pouste

Noc jsem prosedel a prospal na busovem nadrazi. Dokonce jsem nasel tu drzost a odvahu pozadat spolusedici Marocany o pohlidani veci, kdyz jsem potreboval.
Ve tri rano snidane v kiosku jako s Muhamadem, pak zjisteni, ze bus do Er-Rachidia je plny a pojedu jen do Quarzazatu.
Cesta byla dobra. Sedl jsem si k chlapikovi, ktery si odsedl. Tyto skatule hejbejte se nabudou na vyznamu o par radku nize.
Pristlo stoupani pres Atlas a chlapik si bezel pro igelitove sacky k ridici. To se tu davaji svacinky ? Ne, to prichazeji serpentiny.
Mel jsem jedine skromne a sobecke prani - jen at nezacne zvracet.
Bohuzel.
Chlapik se nadavoval a mne pri pohledu na ten sraz pode mnou taky nebylo dvakrat nejlip. Zacal omdlevat a maval pytlikem sem a tam. Ridic pustil klimatizaci. Dalsi lidi si utikaji pro pytliky. To je tu takova sranda kazdou jizdu ? :)
Mam jedine prani. Aby si kazdy drzel poradne svuj pytlik. Jinak to bude v pytli.
Po preklenuti Atlasu prichazi kamenita poust. Jen nic. Na obzoru za nama se tyci zasnezene vrcholky a pred nami jen plan, kameny a pisek.
Chlapik se davi az do Quarzazatu. Tam zjistuju, ze bus do Er-Rachidia mi ujel, ze bus do Tangeru stoji 270 dirhamu a ze ja mam uz jen 290.
Cili klasika dilema. Smenit a jet do pouste a nebo se spokojit s tim, co bylo.....a ze toho bylo :)
Uvidim....kazdopadne do nedele jsem v Huelve....snad.
Dnes tedy spani bud v Zagore, ale spis nekde za mestem u reky. Zitra prochazka pousti okolo a vecerni nasednuti na bus na sever.

Kruh

Dravec vznasejici se nad krajinou, ceka na svou chvilku, vyuziva prudu vzduchu. Krouzi dokola, nic jej to nestoji, ale nemuze to delat vecne.
Pak nahle pritahne kridla a stremhlav leti ke svemu cili.

Marakesh

Inu dobre. Z Tangeru do Marakese. Byl jsem tu ve tri v noci. Silena noc v buse, kde prehravali porad dokola zaznam z koncertu nejspis mistniho Gotaka. Koncert mel jeden maly nedostatek. A to absolutni absenci zenskeho pohlavi...coz by nevadilo. Horsi bylo, ze chlapci se nejspis domluvili, kdo je pro tento vecer devce a podle toho se tak i chovali...ti ostatni tancili okolo....jeste ze jsem sedel vedle jakesik babicky a ne naddrzeneho hrebce jako pred dvema lety....
Nic do Asni nejelo, az v sest. Inu travil jsem cas v butiku, popijel koktejl z jablek, prisednul si Muhamad, rekl mi, co kde, kdy, jak a za kolik. Nechal jsem si koupit caj a matu, abych si v horach uvaril Tuareg...nebo Touareg ?
V sest taxikem za mesto, kde me vzali do Dolmuse a jelo se do Asni. Usinal jsem....nespal jsem moooc dlouho. Ale usnout me nenechali ;) Kdyz se do tranzitu narve tolik lidi, kolik se narvalo, navic po zkusenostech z turecka kazdeho hned podezrivam ze osahava...asi se toho jen tak nezbavim.
V Asni kontakt s marokancem, co umi cesky (?) co me pozval na caj (ano, Piviku, pozval me :) a chtel prodat cetky od brachy, co je koupil od Berberu z hor. Darky tak i tak nejake chci, tak jsem sel do toho. Srazil jsem to na polovinu ceny. Bracha narikal, ze se mnou neni zadny kseft. To proto, chlapce, ze nejsem Nemec (nebo nemec?)
Rekl jsem si, pujdu za vesnici a prospim se....slapal jsem az do peti odpoledne. Pak jsem skocil do potoka, vypral veci, nekomu lehnul do pole a usnul.
Rano Touareg a sup nahoru. Po nejake dobe me zastavuje nakladak, bere me na korbu a tahne me kosti az do sedlam ktere nevim jak se jmenuje...najdu. Odtud jde videt Toubkal. Laickym okem vidim masu snehu a kameni a nevidim cestu. Schazim cestou na Imlil ale cim jsem bliz, tim je jasnejsi, ze na horu nepolezu. Mozna jsem blazen....ale Toubkal az nekdy jindy.
Poznatek cislo 1 : na skale se stan spatne stavi. Alespon nefoukal vitr.
Rano prochazim opet sedlem, jehoz jmeno neznam a mam namireno do jineho.....taky jmeno neznam, jen vim, ze je vysoko pres 3200m ... myslim.
Inu pres vesnicku, kde si kupuji caj a pres udoli, kde mi jesterky a hadi delaji spolecnost, prechazim prusmyk, kde je kosa jak svin. Po kolena snehu. Schazim a protoze jsem toho moc nepojedl a nenapil....uz toho moc nedavam. Schazim na prvni mozne misto a stavim stan. NEberu si ponauceni z poznatku cislo 1.
V noci fouka vitr jak svin. Mam strach, ze mi sebere vnejsi plast. Zastavuji vse kameny a usinam s prosbou na rtech.
Rano je pekne. Fouka, ale uz ne tak jak v noci. Balim saky paky a sestupuju. Ve vesnicce si davam caj a Marokanec mi dela omeletu s chlebem.....o....mana nebeska. Davam mu 30 dirhamu a vypada spokojene.
Slez az do Setti Fathma. Nad horami se stanuji mraky, obcas zaprsi. Perfektne nacasovano.
Ve Fathme hledaji nemci dalsiho do taxiku, tak jedu s nimi....a tak jsem opet v Marakesi. Den pred planem.
Ovsem musim cekat do rana na bus do Ar-Rachidia...tedy pokud chci videt Saharu. Chci ?
Abych se priznal, nejradej bych se okoupal a natahnul. Ale kdyz uz jsem tu......
Zasel jsem do mediny, koupil si v zaplivane ulicce cmoudici cosi...chutna to dobre...nasel net a budu cekat na bus....ale to uz jsem psal.

Tanger, Maroko, Afrika a silena klavesnice

Vcera jsem dopoledne nechal nabrousit nuz a dokoupil posledni zbyvajici veci. Udelal si hranolky, splachnul je colou, rozloucil se a odjel. Povedlo se mi zapomenout spaci a nahradni tricko, tak nezavidim tomu, kdo vedle me bude sedet pri zpatecni ceste.
Cesta do Tarify probehla jako po masle, klasicky jsem celou cestu prospal. Tedy skoro celou-prijezd a prvni uzreni more jsem si nemohl nechat ujit.
V Tarife jsem koupil mydlo, co jsem taky zapomnel, pivo a zasel na plaz mimo mesto. Tam jsem se za pomoci piva a dohledu zariciho mesice s obrovskym halo rozhodoval, jestli spat na plazi, nebo na rozborenem cosi, k cemu se muselo lest pres plot a zed.
Vyhrala to plaz, kde jsem se poprve intimne seznamil s piskem, ktery je za chvili opravdu uplne vsude.
V noci dul poradny vitr a tak jsem po pulnoci behal v trenkach okolo stanu a privazoval plast k plotu, jehoz drevene kuly poslouzily jako masivni koliky.
Rano voda a cokolada k snidani, nasazovani cocek a prvni pisek v ocich.
Pak na trajekt do Tangeru. Podobnost cesty se Santiagem z Alchymisty je ciste nahodna.
Na palube je plno Amiku, Marocanu, trocha Spanelu a ja.
Vitr od noci neutihnul a tomu odpovidaji i vlny, ktere nas deli od Afriky.
V Maroku klasika Asie :) Barvy, vune, zapachy, bordel. Zahqlene holky, drzici se kluci za ruce.
Snidam skopovy kebab a doplnuju kalorie Colou.
Kupuju listek do Marakese. 680km za 130 dirhamu, to jde. 1 euro = 13 dirhamu => 1 dirham = 2 koruny...zhruba.
Mam do pul pate cas, jdu se tedy projit. Nachazim PC obchudek s internetem. Usedam pred blikajici moniturek a dlouho premyslim, jak cokoliv napsat - hledam pismenka. Zlata QWERTY, tu je AZERTY nebo ضصثقفغ podle toho co si prepnu ;) Clovek by neveril, ze prohozeni a,z a m nadela tolik problemu :) Navic zjistuji, ze je tu o hodinu min, cili casu fura.
Nejaky kluk tu v obchode spravuje turecky zachod ... ja jen, ze jsem psal o tom zapachu...
Dalsi misto tedy Marakesh, odtud na Toubkal. Pokud na nem nebude po kolena snehu. A pak nekam opet za piskem. Nekam tam, kde konci cesta na mape.

Maroko - přípravy

Maroko je blíž, než doposud. Příští týden španělsko slaví Semana Santa a tak je ve škole volno. Rozhodl jsem se tedy, že těch sedm dní projezdím v Maroku.
Mělo to jeden háček. Všechno vybavení jsem si nechal doma.
Problém ale vyřešil obchůdek s outdoorem a Ferrino Lightent2 za bezkonkurenční cenu ;) Do cesty mi kdoví kdo to byl nahrál marokánce, který studuje na Erasmu a ten mi popsal vše, co jsem potřeboval a chtěl vědět a i něco navíc.
Dnes jsem koupil mapu, zajdu si naostřit nůž, koupím opalovací krém a vodu na čočky, protože brýle nemám a zítra se můžu zajímat o odjezd. Nejvíc mě štve, kolik stojí trajekt přes Gibraltar....ale co už.

Jiný kraj, jiný mrav (vol. 1, po vzoru Melltíka)

Ano, zítra tomu bude už měsíc, co jsem opustil rodnou hroudu, všechny ty, co jsem rád vídal a se kterýma mi bylo dobře. Všechny ty požitky všedních dní, které tak zevšední, že až jejich nepřítomnost připomene jejich význam. A protože Mellthy před několika dny vypustil do světa pěkný srovnávací článek, který se mi moc líbil, řekl jsem si, že ho tak trochu napodobím. Osobní zkušenosti s ostatními španěly jsou omezeny jen na mé dva spolubydlící.

• na chodníku je bezpečněji než na přechodu. Přechází se na červenou skoro pořád a auta na červenou projíždí zřídka...ale už se to párkrát stalo.
• věci jsou trochu dražší než u nás, krom ryb myslím.
• španěláci pořád něco slaví. Pořád je nějaké volno a pořád je fiesta. Většina obchodů má otevřeno dopoledne a večer.
• do hospod a barů se chodí pořád. Jsou tam maminky s kočárky, malí, velcí, postižení.
  
• pije se tu a to dost. Ovšem španěláci neumí pít... Ale o tom asi někdy jindy.
• kouří se tu a to dost. A to je zatím pro mě jedno z velkých mínus. Kamkoliv člověk jde, ať už je to čajovna, kavárna, hospoda.....smrdí jak z putiky.
  
• máslo je nesolené a mají tu i solené
  
• odpad se netřídí. A pokud ano, nevím o tom.
  
• dabing se používá. Pokud chce člověk sledovat Přátele v angličtině, musí zapnout portugalský kanál. Možná právě proto tady všichni angličtinu s přehledem nedávají.
• smaží se tu zásadně na olivovém oleji. (krásně voní. pozn.red.)
• nechápu, jak španělé dobyli toliko území. Nad mojí touhou cestovat jen nevěřícně kroutí hlavou.
• dlouhé vlasy, krátký rozum.Kluk co má dlouhé vlasy, je buď divný, cizinec nebo maricon.
• domy tvoří blok s prostorem uvnitř. Ten slouží jako velká pavlač, odvětrávání a světlík. Kombinace potřeby vzduchu s tím, že někdo každou chvíli něco spálí v kuchyni, nebo děti si hrají a dost u toho křičí, dávají ve výsledku nezapomenutelnou kulturu soužití. Hlavně po půlnoci.
• předmět ve škole, pokud má víc hodin přednášek než 1,5 , má, alespoň na naší fakultě, přednášky rozdělené do více dnů.
  
• učitelům a učitelkám se tyká a volají se křestním jménem

Nu, a to by bylo pro dnešek vše :) Ještě můj první pokus o panoráma...můj kamrlík.

...

Asi poprvé v životě podlehnu reklamě....no kdoby odolal ;)

Kašel, Kolumbus a jahody

Vyrazil jsem tedy na první pořádnou rekognoskaci terénu. Člověk by nevěřil, ale u Campusu, kam každý den jezdím, v La Rabidě, je muzeum Kryštofa Kolumba. Odtud (z přístavu Palos) odjel do Ameriky...tedy Indie...
Po strastiplném hledání jsem zjistil, že muzeum, jak už to v pondělí bývá, je zavřené. Stejně na tom byl i klášter poblíž a botanická zahrada. Zůstalo tedy jen u sezení na lavičce a focení Niñi, Pinty a Santa Marie z bezpečné vzdálenosti.
Po návratu jsem si šel koupit pečivo a hlavně jahody, na než jsem se docela těšil :) Sic bez šlehačky, ale jsou...
Z našeho studeného bytu jsem začal mít rýmu. A jak už to tak u mě bývá, rýma se mění na kašel. Jen čekám, kdy si sedne na průdušky.
Ale příští víkend už bych mohl zajet na pláž a konečně vidět moře....tak snad mě to uzdraví.

Jinak se začala rýsovat trasa na velikonoční putování po Maroku. Jen nevím, jestli mi na 1400 km vzdušnou čarou bude stačit 7-9 dnů. Kdoví.