...

"U řeky Piedra jsem usedla a plakala. Podle pověsti se vše, co do řeky spadne - listy, hmyz, ptačí pera -, promění v kameny, které dláždí její koryto. Kéž bych si mohla vyrvat srdce z hrudi, hodit je do proudu a navždy se zbavit bolesti, stesku a vzpomínek.

U řeky Piedra jsem usedla a plakala. V mrazivém chladu mě na tváři studily slzy, jež splývaly s ledovým proudem přede mnou. Někde se tato řeka vlévá do jiné, potom do další, a nakonec - daleko od mých očí a srdce - se všechny tyto vody vlijí do moře.

Ať mé slzy plynou do dálky, aby můj milý nikdy nepoznal, že jsem je kvůli němu prolila. Ať plynou do dálky a s nimi i vzpomínka na řeku, kláštěr, kostel v Pyrenejích, ranní opar, na cestu, kterou jsme urazili společně.

Vzpomínka na cestu, hory a louky mých snů - snů, jež jsem si nechala zdát, aniž jsem o tom věděla."

-Paolo Coelho - U řeky Piedra jsem usedla a plakala

Tato Coelhova knížka byla jediná, která mi nepřirostla k srdci. Četl jsem ji několikrát, ale bylo tam něco, jiného, co jsem nechápal.
Opět jsem se do ní začetl. A je úplně jiná. Jako Malý princ....jako vtip o snu s Mařenkou...jako vše, co je nepředstavitelné a co se jednou stane součástí života.

Potřeboval bych vědět, kde je řeka Piedra.....