...

Večerní posezení nad Kofolou s Vlasťou a Mirou, jedno pivo a Matonka pro Anet. Gábin, od kterého jsem měl poprvé v životě trávu. Mluvil o španělsku...španělsko. Ta zem mě učarovala.
Pak cesta k základní škole, plná vzpomínek. Zvonění na ženáče Tomáše . Jen tma v oknech. Odtrhnutí Vlasti s Mirou. Pak doprovod Anet a cesta okolo nového Lidlu domů. Tichá ulice, jen já a mé kroky

Přicházel jednou z uliček, ve kterých i v největším horku siesty bývá příjemně. Kráčel po schodech až ke dveřím svého bytu. Nikdo doma. Odemknul a vešel. Namíchal si Mojito, aby se zchladil.
Z oken šly slyšet hlasy dětí a pískot vlaštovek. Jemný vánek si hrál se záclonou a pokoj byl tichý. Sednul si a odpočíval.
Po chvíli přišla. Zastavila se u dveří. Vstal a šel za ní. Políbil ji a všimnul si jejích smutných očí. "Dala jsem výpověď. Chci jet domů....potřebuji jet domů."
Zrovna teď-když se mu začalo dařit, začal dělat to, co celou dobu chtěl. Nechápal to. Objal ji a řekl, ať si jdou sednout. Bavili se dlouho. O snech, o cestě.
"Ateliér teď můžu nechat na starosti Manolovi. Stejně mě požádali, abych s nimi letěl do afriky nafotit nějakou reportáž. Takže budu nejspíš tři týdny tam. Zítra by se o tom mělo rozhodnout. Přiletím pak taky domů a můžeme jet společně nazpět.¨
"To je možná ten problém", podívala se na něj svýma nádhernýma zelenýma očima. "Nevím, jestli se chci vrátit." Lehla si a dala mu hlavu do klína. Hladil ji ve vlasech. Nádherně voněla.
Až zašlo slunce, šli se projít na pláž, sednout si do oblíbené kavárny.
Na druhý den se sbalila a odjela na letiště.
Odpoledne našel na posteli lístek.
"Nevím jak dlouho bude trvat, než se vrátím. Dávej na sebe pozor."