A kolik že mu je ? Tři roky.

A to tě to ještě baví ?
Baví.
Seš divnej.
Jsem.

Inu před třemi léty jsem začal vykřikovat do tmy skrz tento blog a i přes jedno chvilkové povolení mysli, kdy jsem kontaktoval Norsko, aby mi zálohovalo obsah pro časy vzpomínací, protože jsem měl chuť kliknout na "Zrušit blog", jen tak neskončím. Proč taky? Platit za to nemusím, nevadí mi to a je mi jedno co si kdo myslí. A alespoň se jednou za čas podívám do pravidel, jak se co píše.

Vánoce jsou tady. A nimi rodina, vybírání posledních radostí, balících papírů ... a deště. Před třemi léty sněžilo. Letos snad alespoň na silvestra pocukruje někdo nahoře Vizovické vrchy, ať ze Vsetína prvního ledna nemůžeme zpět do hnusné Prahy :)

Jsem tak trochu bilancoval, co se za ty tři léta změnilo a je toho dost. A myslím, že tak to má být. Dá se říct, že jsem spokojen :)

Stačí slyšet Eddieho a vybaví se mi Into the wild ...

Jak měsíc utekl tak...rychle

Ano, je prosinec, druhá neděle adventní za námi, turisté ze Španělska lační vánočních trhů jsou poznat podle teplého oblečení, tmavých očí a krásné to řeči, kterou, jako voyer sledujíce, já poslouchajíce - lapám a překládám si co se kde šustne.

Inu co se stalo za ten měsíc.

Jak jsme stáli frontu na Cimrmana.
Říká se fronta jako na maso. Ale to je asi z dob, kdy ještě nebyly fronty na českého rodáka narozeného ve Vídni.
Když mi bylo řečeno: "Vstaneme ve dvě a ve tři vyjedeme, abychom tam tak o půl čtvrté byli." bral jsem to jako ubohý vtip.
Vstali jsme nakonec ve tři a byli tam něco po čtvrté.
Když jsme se blížili k Žižkovskému divadlu, myslel jsem, že poblíž sídlí i misie Armády spásy a proto je okolo toliko lidí zabalených v dekách, spících ve stanech a nebo stojících u kamínek, podupávajíce zimou.
Nebyla to Armáda spásy, to byla fronta na lístky.
Ten den se vydávalo 200 lístků. Za každý lístek se pak dají koupit 4 vstupenky. My byli 191. Stáli jsme v polovině druhé ulice (za prvním rohem). Fronta se točila až na konec třetí ulice (za druhým rohem). Přežili jsme to díky klepání kosy ve dvou a útěku do Non-stopu na grog.
V osm ráno otevřeli výdejnu lístků a o půl deváte jsem utíkal do práce :)

Jak sněžilo
Myslel jsem, že letos budou Vánoce přeci jen na sněhu. Ovšem sníh slezl ještě dřív než bylo možné se z něj nějako radovat. Ale i tak můžeme být rádi, že napadl dřív, než minulý rok...teda vlastně tento rok.....na Tři krále.

Jak se začal plánovat večírek s kurzem Salsy
Merengu neumím, v salse zvládám tři otočky a ke konci kurzu jsem se dověděl, že špatně přenáším váhu. Ale ani to mě neodradí, zajít do kubánského baru, dát si Cuba libre a na parketu rozjet těch pár kroků...tedy, pokud bude pomalý rytmus ;) Baby nebude sedět v koutě.

Jak se začali všichni ptát na diplomku
Ano je to tak. Do odevzdání diplomové práce zbývá nechutně málo času a někdy si připadám jako Císař, co neměl šaty. Tedy s tím, že já to vím a netvářím se, že ne ;)

Jak jsem chtěl napsat víc, ale v průběhu psaní jsem zjistil, že zajímavé věci jsou stejně interní záležitosti :)

Předsedmnáctilistopadový pochod na sv.Hostýn

Bylo to tehdá v září, kdy na návštěvě rodného města v jedné z hospod seděl jsem já, Tom a Jana a Boss.
Řeč od tématu černochů, studentů, zaměstnavatelů a dovolených sklouzla k povídání o pouti do Říma, Santiaga de Composteli, na svatý Hostýn. Tom přidal historku o tom, že jezdí do Billy autem...a nápad byl tu.
Proč nejít na Hostýn pěšky a dokázat tak, že Tom není jen obyčejný flákač, co chlastá a kouří ?
Strhnula se vlna šílenství, každý chtěl jít s náma, objednal se autobus, vylepily plakáty, natisknuli trička....nakonec jsme jeli v pěti. Zdravé jádro 9.A ze začátku tohoto povídání + Vlasťa. Mira řekl větu, kterou nemám odvahu tu popsat...a nakonec nejel. Ale bylo to něco o věku, zimě, lidské hlouposti a dámském přirození.
Můj hektický příjezd..odjezd z matičky Prahy...kdy jsem se nevlezl do busu a spravil si pak chuť pizzou z Grossetu a s Tokajem a sýry u Angeliny a Antonia...byl nakonec v pohodě. K ránu po nočním přesunu...nasednul jsem do autobusu, kde byl zbytek výpravy.
V Holešova se nakoupil poslední proviant a právník Vlasťa se dožadoval igelitky zdarma pod pohrůžkou obvinění z klamavé reklamy nejmenovaného nákupního svatostánku.
Vyšli jsme směr Žopy, bylo krásné počasí, dostali se do lesa a vlastně tam až do příchodu na Hostýn zůstali.
Potkali jsme mloka, srnky, trudomyslnost zaháněli sprostými vtipy.
Na Rusavě jsme si dali něco dobrého na zub, otravování místním senilou, jak by řekl Vlastik, který se ve svém povídání zamotával tak, že po čase skončil na začátku a nepamatoval si, že celou smyčku přehrává již poněkolikáté.
Na cestě z Rusavy zmizel z tváře Toma úsměv. Přisly kopečky. Za to se ale objevil na rtech nám. Není nic lepšího než škodolibá sranda ze strádání kamaráda, že ano.
Na Skalným jsem objevil Vlasťovu fóbii z lezení po stěnách skal....ale o tom až jindy.
Odtud jsme to vzali na zříceninu Obřany, kde jsme zažili krásné odpolední sluníčko. To už se k nám blížil z Hostýna můj bratr, který na nás natrefil zrovna při vykládání nechtěných erotických zážitků z Turecka...
Nu a pak Hostýn. Tam jsem už nemohl. Měl jsem hlad...kynuté knedlíky mi zvedly náladu.
Náladu nám taky spravila servírka, která nám řekla čas odjezdu autobusu.
Po té, co jsme zjistili, že v zimě nic takového nejede, ji chtěla část výpravy obětovat pro dobro bohů, čemuž jsme samozřejmě zabránili.
Šlo se tedy pěšky a protože byla tma, tak okolo kopce po cestě. To nás dorazilo. Otlaky na nohách bolely, morálka upadala, ale nakonec jsme dorazili do Bystřice, koupili lístky a přijel vlak.
Jak říkám, perfektně naplánováno. Někdy v létě to musím zopakovat...

Stěhování, předposlední volume

Zabydlování pomalinku končí a za chvíli nastane opět čas stěhování. Všichni se již nemůžou dočkat. Hlavně sousedé, ke kterým se lozí pře balkón, nebo ti sousedé, kterým vadí hlasitá hudba v noci, či akce, které prostě jsou slyšet. V kteroukoliv denní a noční dobu.
"Hoši, tu nejste na Bubenči" řekla nám jednou paní vedoucí. "Toto je klidná kolej." Na pomoc se zabydlováním přišel Royo. Inu tetování, piercing, krev a meče. Co víc si přát.

Výběr

Vybrat si monitor. Vybrat si LCD. Vybrat si vhodný panel. Vybrat si zasraně velkou úhlopříčku. Vybrat si skvělé rozlišení, nízkou odezvu, rozteč bodu, obnovovací frekvenci, zabudované USB porty, chrčící repreáky. Vybrat si nízké vyzařování podle standardu, nízkou spotřebu. Vybrat si malé recyklační poplatky. Vybrat si barvu rámu v barvě stolu. Vybrat si matný nebo lesklý povrch a každý ráno na sebe čumět, kdo doprdle seš. Vybrat si pozorovací úhel, OSD menu a kontrast.
A na konci toho všeho zplesnivět, sedět v ubohým domku a zjistit, že parametry už nejsou takový jako na začátku. Vybrat si budoucnost. Vybrat si monitor.
Rozhodl jsem se vybrat monitor, ale něco jinýho.
A důvod ?
Člověk nepotřebuje důvod, pokud má EIZO.

Ano. Parafráze.

Ve vlastním

Výplata se blíží, mohl jsem si tedy pořídit permici na stěnu a získat tak slevu na lezecké vybavení. Lezečky byly stejně v akci, tak alespoň na šroubovací karabinku se vztahovala sleva. Konečně ve vlastních lezečkách...konečně naboso :)
Mišáček si na 8čce natáhnul pracku a pak na naříkal i na pětce. Já měl opět co dělat, abych zvládnul převis...přeci jen se od přírody bojím výšek.
Ale čtverku jsem vylezl, pětku taky a šestku jsem už nedal. Musím víc cvičit prsty a předloktí. Nu.... s předloktím není problém :) Za chvíli budu jako Pepek námořník.

A od té doby...

..již nic nebylo tak, jako dřív.

Tak se to zase všechno semlelo

Začal bych tím, že se mi zastavily hodinky. Ano stává se to. U ručičkových. Zastaví se. Ale digitální ? Prostě zamrzly a svítí na mě stále stejný čas. SU 19:07:47. Ano zastavili se sedmý den v týdnu v sedm hodin večer a sedm minut k tomu. To jsem zrovna lezl do bazénu, abych stěží uplaval 777metrů (ale nakonec to byl jeden kilometr).
Pokračoval bych tím, že v práci jsem přišel o iluzi ideální práce. Ideální práce v tom, že člověk pracuje a přitom si užije života a odjede na tři týdny nebo měsíc tam, kam potřebuje. Nebyl jsem pochopen. Můj manažer měl argument "já měl dovolenou po dvou letech a ještě jsem si bral notebook", můj argument , že za to bere manažerský plat a že ne všichni lidé chtějí sedět dva roky v práci jsem si raději nechal pro sebe a začal přemýšlet.
Proč to děláme ?
Když jsem si v noci (podle mobilu v 0:00 1.11.2008 - hodinky přeci nejedou ;) uvolnil na balkónku s Pavlem, Srbem, hlavu - všechno na co jsem přišel jsem sepsal a odeslal na ty ostrovy u Austrálie...jak ony se jmenují.... :)
Dnes ráno (musím to zdůraznit v 11:11 1.11.2008) přišla odpověď. A to taková, že mi vzala dech a navrátila veškeré mé iluze na správné místo.
Tož tak.

Zdůraznil bych, že je 1.11.2008 a Mellthyho a mě čeká něco, na co už dlouho čekáme. Je dobře že svítí sluníčko a je hezky :) Více jindy a jinde...

Jak jsem si přestal kousat nehty

Co s první výplatou....návrhy letěly na Nový Zéland skrz dráty a družice. Mezi nimi i kytara.
Nakonec to dopadlo tak, že z Aucklandu letěla SMS do ČR, pak podle pokynů z Vizovicka putovala kytara do Brna. Z Brna do Prahy do Senátu Parlamentu České republiky a odtud metrem na Náměstí Míru. Pak se mnou zašla do čajovny, kde se plánovala výstavba stránek a pak metrem do Dejvic.
Kytara je tedy "doma" a já se teď už těším snad jen na nové Eizo, které jsem si byl vyzkoušet ve vzorkové prodejně a u kterého jsem učurával....ale to je zase jiný příběh.
Tento je o nehtech, co by měly začít růst.

Vrány jsou tu

Když jsem v deset vyběhnul směr mlhavá Stromovka, ticho ulice rušilo jen krákání obrovského hejna vran. Ano, paní zima tu bude co nevidět. Podzimní mlhy na Bubenči jsou znát. Internet funguje s pravidelnými výpadky. Pak dvojnásob platí "Díky za každé dobré ráno".
Po doběhu a snídani v jedenáct jsem s radostí zjistil, že je zimní čas, takže je o hodinu méně. Dnešní běh byl tedy "zadarmo" a to mě potěšilo :)

Po půl roce se mi do rukou dostaly diáky ze Španělska...tedy z Maroka, Portugalska, Paříže a Huelvy. Kiosek v Huelvě blízko calle de San Sebastian mi totiž nemohl vyvolat diáky jinak než crossem...což se hodilo na dvacetiletý svitek...ale na novou Provii ? :) No nic. Nechal jsem se unést. Filmy tedy putovaly poštou do Žatce, ze Žatce do fotolabu, pak nazpět, pak na Jižní Město a potom zkrz Klementinum do Dejvic....
Čili skenuju jako barevný...ano ten film je opravdu barevný. A čekám na nový monitor....Protože na noťásku už nic upravovat nebudu...stačilo.

Každopádně na obrázku jde vidět, jak to kdysi vypadalo na mých 4 metech čtverečních...

Přišel jsem, viděl jsem, slyšel jsem. Tarju.

Nacvakaná hala Incheba plná kouře čekala na svou královnu. S více než hodinovým zpožděním začala předkapela potit krev nevděčnému publiku.
Pak se natáhnul přes jeviště bílý závoj a všichni napjatě čekali, až se objeví ona.
Koncert to byl suprový. Tarja svým hlasem pronikala hluboko, měnila kostýmy a lahodila tak oku. Tu měla šaty s límcem a dlouhými rukávci, pak kožený kabátek, bílé roucho či co....prostě toho měla na sobě za ten večer dost. A to, co předváděla pohybově...klobouk dolů. Když si představím, že zpívá v opeře a na vánočních koncertech, příjemně mě překvapilo, když divoce rozhazovala své dlouhé černé vlasy a burcovala dav.
Sice...kritickým okem...koncert byl "nudnější" než Iggyho řádění - nerozjelo se žádné pořádné pogo...ale o tom to asi ani být nemělo. Čili jsem spokojený.
Viděl jsem královnu. Můžu jít v klidu spát.

Neumí ani merengu ...

V řadě kulturních a sportovních radovánek, které mě budou minimálně jeden půlrok provázet je i salsa.
Mám za sebou první hodinu, kdy jakožto jeden z posledních příchozích, vyfasoval jsem místo hned za lektorkou. Netuším, jak může být někdo tak pohybově nadaný jako ona a taky mi nejde do hlavy, proč měla tak krásně krátkou sukni...Ale to k latině asi patří, co já vím.
Ještě ten večer jsem si legálně půjčil Hříšný tanec, abych se inspiroval. Povede se z antitalenta na tanec vytáhnout za půl roku alespoň pohyb v bocích ? To se nechám překvapit.

Donesla jsem melouny.....

Listky koupeny

Pepa sice nespal ve spacaku pred predejnou listku jako lidi v Brne na Cimrmana, ale sponoval me az do poledni pauzy.
Dopadlo to dobre. Listky mame.
A muj problem s penezi na zaplaceni rozlousknul email z financniho, ze si muzeme nechat poslat zalohu na mzdu ;) Tak proc ne :)

Tarja v Praze

Ano, je tomu tak.
Ledová královna Tarja (en) přijede koncertovat do Prahy.
Již na střední škole se začala projevovat má slabost k černovláskám, později jsem začal pociťovat jemný fetiš ke kůži a botám na vysokém podpatku :)
Život mě poučil o zrádnosti černovlasých krásek s modrýma (zelenýma) očima ....
Každopádně, když jsem se dozvěděl, že Tarja bude v Praze, napsal jsem ihned Pepovi, známému to vyznavači metalu, že určitě jdeme.
Očekávám plno emo kids, plno gotiků a dalších podivínů a hlavně hlas Tarjy(i), které prořezává uši a zabodává se do srdce

:)

Ó ty víkendy

Někteří se na víkend těší domů. Utíkají z Prahy tak rychle, že je tu ani nevidím.
Já mám za poslední měsíc přesně 0 víkendů v Praze. Co bych tu taky dělal ? Ptají se ti okolo. To je pravda. Co bych tu tak mohl přes víkend dělat.
Takže se dostáváme k tomuto víkendu. Na plánu bylo rytí a oslava narozenin.
Rytí je relax. Krásný podzím k tomu, jemně navlhlá půda a nabroušený rýč měli za následek to, že rytí bylo za odměnu. Není nad práci, u které se nemusí moc myslet ;)

Jelo se pak volit. Volební komisi se mi podařilo rozesmát dotazem, jestli ta tužka za plentou je na to, abych se na volební lístek podepsal. Řeči o tom, aby mi dali jen volební lístek na komunisty už asi tak vtipný nebyl....asi to bylo věkovým průměrem komise.

Na oslavě narozenin se mi poštěstilo vidět rodinné příslušníky, které normálně nevídám i přes dva roky. Ano, viděl jsem se se svým otcem a protože jsme se dlouho nepotkali, bylo o čem vykládat. Hlavně že byla pohoda.
Dostal mě můj bratránek, co studuje tělovýchovu. Řekl mi, že bych měl přestat "sypat" (brát podpůrné látky na růst svalové hmoty a lepšího spalování tuků) a řeči o tom, že to mám jen z běhání a lezení po stěně, ať si nechávám pro holky, co prý balím. Inu, kdo chce kam, pomožme mu tam ;)
A jinak...kdo by neznal víkendy doma. Je navařeno, napečeno, hraje se Carcassone a prostě čas plyne jinak.

A tak to ma být :)

Kolaudace

Konečně se povedlo najít čas pro kolaudační posezení v novém bydlení na Bubenči (další se plánuje na únor či březen).
Posezení to bylo komorní. Pouze jeden Havana Club, pár doušků Legendaria na ochutnání a dvě vína od vinařství Binder ;)
Celkové hodnocení akce nechám na zúčastněných, ale už jen přeskakování z balkónu na balkón, test výtahu s děvčaty a zlomený otvírák na víno vypovídá za vše...
Ale večer šohaj, ráno šohaj. Vstávání do práce je sice o něco málo horší, ale člověk se alespoň těší na hovězí vývar k obědu.

Z kola ven

Pondělky salsa, úterky stěna, běhání ve Stromovce po ránu (podzim se svou ranní mlhou a popadaným žlutým listím je kouzelný), sezení v práci, fotokomora, společenské akce, vinobraní...
Mělo by tu být ještě diplomka....ale to bych zatím lhal.

Ale pokroky jsou znát. Python v práci zaběhnutý, na stěně když se povede vylezu 4 (možná 4+), ale třesu se jako ratlík, a hlavně, kdyby mi někdo řekl, že budu po ránu běhat, myslel bych si, že si dělá srandu. A salsa je za odměnu :)

Jinak si jedu takto autobusem ze Strahova na Dejvice a nasednou španěláci. Nechávám se unášet jejich mluvou, kdyžtu jeden z grupy se na mě podívá a povídá: "Nechodil jsi náhodou v Huelvě na Softwarové inženýrství ?"

Svět je malý.

Carramba, hned bych sbalil svých pár švestek a odjel na jih...tedy vlastně spíš na Nový Zéland. Ale to už je jiný příběh.

A prace pokracuje

Kafe, D'n'B, Kossy Porta Pro, Python....

A jak me vidi Mellthy ?

geek1: ahoj, co ten novej, ten uz nechodi?
geek2: nevim, stejne byl divnej. Pry nemel rad Apple.
geek1: to je debil.
geek3: pry letel do Tazmanie nebo kam.

A práce začala

Bude tomu tak.
Notebook, káva, houpací křeslo, python.
Naspal jsem toho málo za poslední dny. Ne kvůli práci. Ale všechno se do sebe tak krásně naskládalo, zapadalo, vycházelo vstříc, že by byla škoda, neuvyžít a nežít.

Erasmus skončil

Ano, je tomu tak. Vydělaných 20 kreditů, vyběhané uznání, paradox toho, že ukončení podepsal ten, kdo mě tam nechtěl pustit.
Jedna etapa za mnou.
Trocha nostalgie.

Vzpomínky na Afriku

Půl roku mi trvalo, než se mi povedlo vyrenderovat video z Maroka. Může za to buď Cinelerra, nebo klasika spojení židle klávesnice (pravda, po několika pokusích jsem to vzdal a řekl si, že počkám...). O to ale teď nejde. Jde o brzké svítání na poušti, skoro rozseknutí nohy nad třemi tisíci, spaní s maročany na nádraží, kouření s amíkem pod palmou v oáze uprostřed ničeho...a o vanu na konci.
Když si vzpomenu, co mě čekalo v Tangeru, kde jsem předtím viděl jen pár lodí a prodejce se sklem na kopci nad městem.... :)

4 minuty slávy

Jednou budu říkat: "Vnoučátka moje, toto byl ten legendární skok."

Ano ... měl jsem rozpuštěné vlasy :)

Punkové 20. září, aneb Fixa, Zámek a Iggy Pop

Prolog
Bylo tomu tak - beznaděj z toho, že nejsou lístky brzo přešla, protože brácha přemýšlí a :
Týpek v kožené bundě před halou T-Mobile Arény : "Ty vole já skoro nesehnal lístky, na netu psali, že nejsou."
Brácha : "Stačilo udělat skript, co mi kontroluje stránky, jestli jsou lístky k dostání a pak mi poslat zpávu na Jabber."

Část první
Bratr s kamarády dorazili překvapivě načas. Protože jsem ale čekal v zimě, musel jsem si dát pivo a rum, abych jim nezmrzl. V hale si dávám další pivo, brácha rum a jdeme na led, protože Fixa se už chystá.
Být předkapelou musí být děs. Lidi stojí, zírají, nehýbou se...
Brácha: "Ta Praha je totálně mrtvá"
Tak jsme šli do míst, kde bude kotel a začali skákat. Skákat při předkapele je nevděčná věc, ale pár lidí se přidalo.



Část druhá
Po Fixe nastoupil Zámek a to už se rozjelo pogo na plné kule. Hlavně hráli texty ze života, třeba

Možná na mně čeká láska jenomže ne sama
čekání si v noci krátí s jinejma chlapama....

Zámci rozvášňují dav a získávají si kontrolu nad jeho jednáním, dělají spartakiádní rozcvičku a na ledu začíná být konečně teplo.

Pravdu nehledej ve výkladních skříních
Pravdu nemají nevinní ani vinní
Pravdu nehledej v týhle skurvený době
Pravdu nehledej než jenom sám v sobě

Ale vše v pohodě. Při Traktoru je klasický největší pogo. A to už sundávám mikinu, protože jsem propocený jako sviň.

Část třetí
Iggy más svůj tým. Ten chystá aparaturu, naladí nástroje, vytře zem , nachystá pití.
Pak to přichází, nabíhá The Stooges a za nima polonahý Iggy a rozjíždí to tak, jak bych do šedesátiletého dědy neřekl. Pogovat se skoro nedá, protože se do předních míst nahrnulo plno lidí, ale alespoň se hůř padá.
Iggy se snaží skáčit do diváků, je držen ochrankou, shazuje repreáky na pódiu, vříská na lidi a ti mu to žerou. Zvedač mikráku má plné ruce práce, protože Iggy často stojan s mikrofonem hází na zem. Hudba snad ani neutichá, navazuje se ve zběsilém tempu.
Dostáváme se s bráchou skoro ke hrazení a přichází čas, kdy Iggy nechá vybrat pár jedinců, aby pogovali s ním na pódiu. Zkraťme to - vytáhli i mě. A tak, mezi Iggym a publikem blbneme asi v deseti lidech, Iggy mezi náma pobíhá, vřískáme do mikrofonu a já si nakonec skočím do davu.
Proč to všechno...jak bych si asi vychutnával zmrzlinu, kdyby mě někdo řekl, že je nejspíš moje poslední ? :)
Pak se klasicky valí hraje se Search and Destroy, holka se síťovaným tričkem, černou podprsenkou, obojkem okolo krku a super tetováním rozhazuje dlouhé blond vlasy v tempu neskutečném, Iggy se kroutí na jevišti a leze mu z gatí zadek a já mám co dělat, abych ustál tlak lidí zezadu a snahu o pogo všech okolo.
Naštěstí Iggy hází petky s vodou do davu, takže v pohodě.
Neskutečný zážitek končí v pravý čas. Jsme totálně propocení a unavení. Dokopaní a dodření. Spokojení :)

Epilog Táhnu se přes Stromovku s proviantem, co mi brácha dovezl, burcuju Melltyho, aby zašel na pivo, ale ten má příjemnější povinnosti, čili si dávám sprchu a jdu do baru, kde se holka kroutí u tyče. Popíjím pivo, dívám se na řady lahví nad barem občas se otočím k tyči. Kluci pod holkou jí strkají bankovky za kalhotky a ona je po chvíli ochotně odhazuje. Ještě jednu Havanu a jdu spát.
Byl to super večer.

Tah po zajímavých místech Prahy před pohovorem

Stačilo, aby Kwět zavolal, já se vzpamatoval ze smíchu k popukání získaný na vrátnici a vše začalo.
Na fráze typu ... Do desíti, zítra mám pohovor. Do půlnoci, zítra mám pohovor. ... nikdo nebral ohled a nemělo smysl protestovat. Kwěta jsem neviděl tak rok. A Waldu...to už nepamatuju.
Waldou jsem byl ohodnocen jako alternativní metrosexuál, mé chabé pokusy o hodnocení oblečení v C&A lehce odpálkoval tím, že pokud jsem socka, tak proč ne, ale jestli chci mít styl, tak jedině Marks & Spencer.
Po Waldově poradě o ... už ani nevím o čem hošani schůzovali, ale měli tam v galerii pěkné foto knížky a plastiky penisů ... se jelo ... netuším původně kam, ale vím, že jsem vzdal větu s pohovorem.
Rozjeli jsme pseudosklepáckou debatu o tom, jak dlouhý je půl den a zjistilo se, že i čtyřprocentní muži vnímají jinak polovinu dne. Taky jak na co prý.
První zastávka byl Gay klub Valentino, kde sice měli Cuba Libre, ale hráli divnou hudbu, na kterou na parketu pařil jen polonahý teploušek.
Walda zavelel, že jdeme pryč, protože je to prý ubohý Gay klub a jeli jsme do jeho klubu Friends.
Ano ve Friends to žilo, pěkní kluci, sem tam lesbička, dobrá hudba a hlavně - rum Legendario. Připomněl jsem si chuť Španělska a pak jsme do sebe lili Metaxu s colou. Inu proč ne.
Před zavíračkou mi nejspíš jediná heteračka na parketu začala valit do hlavy, že mě zná z Hvězdy. Což, pokud je pravda, má dobrého pamatováka, protože já tam byl dvakrát. A to asi v prváku nebo druháku. Každopádně měla na ňadru vytetovanou květinu a byla k tomu docela dlouhá story o předelávání a motivech na tetování. Nakonec mi ale celé tetování na prsu ukálaza. Bylo pěkné.
Pak cesta taxíkem k Waldovu domu a pěšky až na Bubeneč přes pekárnu, kde jsem koupil deset pivních rohlíků a po cestě žmoulal.
Něco k šesté jsem zalezl do pelechu, stihnul jsem se oholit a umýt vlasy, přeci jen za tři hodiny vstávám na pohovor.
Ten nakonec dopadnul tak, jak jsem ani nečekal. S červenýma očima jsem na něj přišel o 10 minut později, naštěstí ten, kdo tam měl být tam nebyl, místo něj - známý ze střední. A hned to byl pohovor o něčem jiném. Dopadnul dobře.
Nastoupím v říjnu :)

Iggy

Ano a je rozhodnuto.
Maraton počká.
Místo něj se s bratrem vydáme na koncert Iggyho Popa. Předkapely....wait for it.....Visací zámek a Vypsaná fixa :) Když si vzpomenu, že na Visáčích jsem byl s Oskarem, budiž mu země lehká, a na Fixe s Mellthym, budiž mu Bubeneč těsný a utíká co nejrychleji na Orlík, netuším, jak tato akce dopadne. Po běsnění na Zámcích a po tlačenici na Fixe, tak jak to pamatuju, jestli nasoupí Iggy, budu mít co dělat ... budeme mít co dělat.
Ale Iggy už přeci jen není nejmladší. A prý je to jeho poslední turné s The Stooges...prostě tam musíme. Je to naše povinnost ;)
Minulý týden se mě kdosi zeptal, jestli když poslouchám takovou hudbu, jestli poslouchám i Kabáty, Arakainy, Landu a...jak se oni jmenují...jo Divokej Bill. Osobně to beru jako urážku :) Ne, takové pokusy neposlouchám. Ale pravda, od Landy jsem si na základce koupil kazetu...

A jak vypadal Iggy před třiceti lety ? Líbí se mi, jak ho k tomu mikrofonu donesou.... ;)

Výměna rolí

Jel jsem z kongresového centra, kde probíhá měření elektronických pasů v rámci konference
EDTNA/ERCA.
Nastoupily holky, punk nebo emo, to je jedno, měly flašku vína, valily ji do sebe, jedna samý kov a tetování. Dredy. Drsné řeči.
Proč ne.
Na druhé zastávce přistoupil ledabyle oholen kluk s baretkem ve slušivých slunečních brýlích, kratučkém kabátku, růžové košili.
Sednul si přede mě. Jemné prsty s opečovanými nehty, přehodil nožku přes nožku, Konverzky na nohách.
Holky se na něj podívaly, nechápaly.
Ony jej nezajímaly. Vytáhnul z kabelky časopis a listoval.
Proč ne.

Kde kdo jaký je.

Po sobotním návratu z Moravy do Matičky Měst mě překvapila hádající se dvojice mladých lidí na schodech. Vydrželi to od vlaku až do metra. Pokažený víkend, obviňování, hustá hádka. U metra do děje nastupuje druhá dvojička. Ona jemu koupila chlebíček a on jej nechtěl. Skončilo to leticím chlebíčkem do kolejí.
Ach ty partnerské hádky, kdepak vás mám ? :)
Ale zase...vy usmiřování... kde jste ?

Na to si v novém Reflexu čtu "Hledám, kdo jsem....", vidím fotku chlápka kdesi v horách s textem "Muži rádi hledají své nitro na pustých místech" a vzpomínám na Maroko.
Ó ty červená poušti, kde jsi ?

No a nakonec...20. září buď čeká mě a bráchu maraton, nebo Iggy Pop. Já vím. Diana v Trainspottingu říkala, že Iggy je už mrtvej, on tak i vypadá. Ale jaký má být šedesátiletý rocker, který si ujíždí na drogách...

Taky mi tento text nedává souvislosti....možná si ujíždím málo na drogách, nebo moc hledám své nitro na pustých místech a pak nezažívám partnerské hádky...

Někdo v září

A přišlo září, jde se do školy, pohovory už končí a je třeba začít vybírat život, vybrat práci, zvolit kariéru, vybrat rodinu, vybrat za*raně velkou televizi...Městem chodí plno osob z řad něžného pohlaví, které jakoby využívají posledních teplých dnů a oblékají se tak, jakoby se neoblékaly.
Hlavně dořešit školu.
A zatím co se mi podařilo přesunout oslavujícího o rok staršího Melltíka z černochové postele do mojí, aby se na mě vystrašeně nedíval těma svýma černýma očima s podtextem "proč mi leze tvůj kema postele, když tam ještě spím", začíná se na jistém místě v Praze připravovat test na poslední kolo z řad pohovorů.
Hlavní je nevybírat podle HR reprezentantek... :)

Stardust

Na Hvězdný prach jsem se těšil.
Dva světy oddělující zeď, překročená za účelem splnění slibu, aby hlavní hrdina ohromil dívku, o které si myslel, že je ta pravá. Z mladické nerozvážnosti a zamilované mysli se slíbí cokoliv.
Jeho nalezení spadlé Hvězdy, jejich společná pouť za Zeď, unikání čarodějnicím jdoucím po srdci Hvězdy a bratrům dědicům trůnu, kteří chtějí získat talisman, co Hvězda nosí :)
Očekávané zamilování se Tristana a Yvaine pomalu přichází a Hvězda tak začíná čím dál víc svítit.
Až neskutečně krásně podaný příběh o cestě dvou lidí a lásky za podpory nepřeplácaných triků, dobrého spádu děje a velmi dobrých kostýmů a výpravy dávají možnost nechat se unést kusem fantazie pryč z reálného světa.

Jsme lidé, protože hledíme na hvězdy, nebo na ně hledíme, protože jsme lidé ?

Vysočina

Nejde o salám, nýbrž o oblast, kde jsme Mellthík, Martík, Peewee, Iví, Ebí a já strávili nějaké ty společné chvilky.
Nedivím se Miloši ani Jiříkovi, že si tuto lokalitu oblíbili. Že se Standa nevyprdnul na Floridu...
Kopce, lesy, skály, potoky, sluníčko...
Večer krb, víno, Havana a Cola, menší to nenápadná a utajená oslava.
Spaní pod širákem, sem tam meteorit a sen o Karlu Gottovi, kterého jsem musel zachránit v nějakém mega městě. Kájo, proč už si nedáš pokoj...
S těžkým srdcem jsme my hoši, co spolu budeme bydlet na Orlíku (+Peewee), odjeli z tohoto líbezného kraje, kde mít finance, přemýšlím o usedlosti, a vydali jsme se směr Praha. To, že jedna třetina výpravy vystoupila po cestě, druhá třetina skončila v Praze a třetí pokračovala na sever Čech není nutné rozvádět. Prostě jsme zase někde jinde a Vysočina se promění v to, v co se proměnila kdysi Paříž :)
Tož tak.

Pálavské sedmičky

Po dvou dnech v Praze, kdy jsem si šel tréninkově-odpočinkově zaplavat a na dva (snad poslední) pohovory, odjel jsem expresem na moravu...tentokráte jižní. Průvodčí ve vlaku mi řekl, že In-karta, pokud není aktivovaná, je dobrá tak na šňupání koksu, a já tak musel zaplatit plnou cenu, čili bez tří korun čtyři kilča.
Přijel jsem do oblasti plné vína a pěkných holek s typický příjemným přízvukem. Což tedy ve dvanáct v noci nevidím... :)
Bratr už čeká, dovezl z domu dvě kola a vybavení, jíme a jdeme spát. Ještě než usínám, říká nám Jirka, který jezdil triatlony (např. Ironman ve Francouzském Nice) že :

• poznáme Pálavu ze všech stran
• odrovnáme si nohy
• jsme magoři, že bez tréninku na kopcích se pouštíme do tohoto skoro cross country triatlonu

V noci mám debilní akčně hororový sen, ze kterého si pamatuji jen větu "Líbíte se ? Nechte si chutnat !"
Ráno zjišťujeme, že nemáme dost jídla (banány, energetické tuby,...) a tak se napcháváme věnečkama, jdeme koupit nějaký ionťák, colu a čokoládu a vyrážíme směr Nové Mlýny. Na cestu si ještě dáváme napůl s bráchou Shlehu, známou už z Hulína.
U Pasohlávek v kempu nás vítají holky pořadatelky, platíme startovné, necháváme si napsat čísla na ruce a čekáme na začátek.
Jirka, fungující jako doprovodné vozidlo, zatím odváží kola na druhou stranu nádrže, kde vylezeme z vody.
Rozcvičujeme se, plkáme s hovornými pořadatelkami, oblíkám bráchův neopren, jdeme k vodě, namáčíme se a startujeme.
Trénink v bazénu je super. Plave se v čisté vodě, jsou tam vodící čáry a stěny, od kterých se dá odrazit. Tu, v kalné vodě nic takového není. Ve startovní mele chytám pár kopanců, ale zanedlouho už jsme pěkně rozlezlí, tak je to pohoda.
Kilometr plavání mám za 22 minut, chlapík mi na břehu nabízí burčák, ale motá se mi palice z vody, tak jsem za suchara.
Kolo je v pohodě. Jirka táhne první polovinu závodu a krmí mě hláškama typu "Tak toto byla jediná rovinka v závodě, snad sis ji užil" :)
Druhá polovina je už jen na mě a náramě si ji užívám. Hlavně část v Pavlově, kde hekám a nadávám.
Když pak po 47 kilometrech slézám z kola, je to děs. Záda a stehna jsou odvařené.
Běh se mění v Indiánský běh. Do kopce, kde se leze po čtyřech, totiž nemůžu kvůli zádům vytahovat nohy. Ale po čtvrt hodině už to jakžtakž j de.
Co to budu natahovat. Bratr doběhnul třetí, já dvanáctý.
Čekali jsme na vyhlášení a škoda, že Jirka potřeboval jet domů. Mezi závodnicemi byla i španělka, která tedy měla u sebe svého bouchače, takže jsem si nemohl zopakovat vydobyté znalosti ze zahraničního pobytu...jazykové...tedy španělského jazyka znalosti. Každopádně občas něco řekla španělsky, což bylo pěkné. A jednak jsme se s holkama (pořadatelkama) rozpovídali o lezení a horách (ano, Mišáčku, měl jsi pravdu) a o středních školách vs gympl (Mellthy, neměl jsi pravdu) :)
Takže tak. Nakonec jsme rádi, že Doksy nevyšly.

.

Carry me Caravan take me away
Take me to Portugal, take me to Spain
Andalusia with fields full of grain
I have to see you again and again

The Doors

Malá republika

Ještě že republika je malinká a dá se projet tak rychle.
Putování na moravu jevilo se jako zbytečné, když triatlon v době velkého deště byl jednohlasně zrušen. Stačilo nám s bráchou poslouchat bubnující kapky do okenního parapetu a znovu se oddat sladkému oddechování.
Potom přišlo obnovení Vist na mé Amálce. A to je kapitola sama pro sebe. Jako třeba neklikat na tlačítko Cancel po dokončení načtení všech DVD v domění, že se tak zkrátí čekací interval na restart...nebo nenechat disk opravit Partition magicem.
No a protože to by bylo kdyby nebylo, přihodil jsem ještě OpenSUSE na zkoušení a Gentoo smutně kouká zatím ze šuplíku.
Náhodné setkání s osazenstvem 9.A v kavárně Na scéně, některé jsem neviděl 10 let.
A potom alou do přírody, do Seninky. Busem do Vsetína, potom stopem, až tam, kde mamon ztratil svoji sílu, tam kde žijí lidé "bez budoucnosti" a bez kariéry. Tam, kde jsou zelené kopce, lesy s krásnými buky, ve dne světlo a teplo, v noci chladno a tma. A hlavně tam, kde čekal Mellthík se svou ženou a my se tak viděli po třech měsících.
Celý pobyt bych doporučil lidem, co mají problémy s příjmem potravy, protože horský vzduch tělu jen prospívá a přichází nejrůznější chutě...a snědli jsme, co se dalo (kotě to přežilo). Ale ten ovčí sýr byl super.
A pak zase domů a z domova "domů", večerním vláčkem. Poslední den, kdy jedu se slevou...a taky mi končí lítačka, čili přejezd do matičky Prahy byl naplánován velmi vhodně.
V metru potkávám Honzíka, kterého překvapuji, když po něm chci vidět jízdenku. (chvíli mu trvá, když přemýšlí, proč revizor ukazuje místo odznaku prázdnou dlaň) Sedáme na posledního zahrádkového tupláka, kterého nám v Huse nalejou, sumírujeme poslední půlrok, co jsme se neviděli...pohoda.
Pak kolej, a konečně Matrix, který mi při aktuálním stavu mysli připadal jako zcela jasný a logický. A Trinity má krásný zadek v tom koženém oblečku ;)

Tož tak.

Andalucía

Trochu mě začíná mrzet, že Erasmus skončil tak rychle...

Bez vybavení do hor nelez

Výšlap na Berninu (4049mnm), kdy předpověď vše předpověděla, začal slibně.
Ve dvě v noci jsem šel spát, po čtvrté ráno jsem posnídal a vlakem se vydal do Budějic, kde by chtěl prý bydlet každý. Do kupé si přisedly dvě němky, sice pěkné, ale hlučné. Naštěstí usnuly a tak jsem i já mohl na hodinku zavřít oko.
V Budějkách mě čeká Mišáček a jeho Pežotek, nakupujeme a jedeme směr Rakousko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, až do Bernina-Diavolezza, kde je pěkné parkoviště a lanovka, kterou turisté jedou tam, kam my po nasazení věcí, vycházíme.
Počasí super, krávy krásné, hory nádherné. U chaty Diavolezza fotíme ledovec, vzbuzujeme tak všeobecný údiv, že jsme ráno vyrazili z Čech, teď jsme tu a jdeme spát na ledovec.
Za soumraku se na něj dostáváme, nasazujeme čelovky a mačky a šup na něj, přes trhliny, až někam doprostřed, kde stavíme Ferdu (rozumněj stan Ferrino) a po jedenácté jdeme spát.
Ze zimních spacáků se ráno nechce ven, ale balíme za svítání a vyrážíme.
Finišujeme ledovec, začíná krásný den.
Na hřebínku pod nasednutím na lano, mi padá foťák, který pohotový polák chytá a já tak neztrácím drahocené vybavení někde kilometr pod náma v trhlinách ledovce :)
Nahoru to jde dobře, pofukuje, svítí sluníčko, na vršku před sněhem odpočíváme. Všichni, co znají předpověď počasí a věří jí, sestupují. My jdeme nahoru ...
Dostáváme se do mraků, začíná vanout silný vítr. Na chatu Marco Roso přicházíme po deseti hodinách (od ledovce). Promrzlí, unavení, s bolavou hlavou od dehydratace. Kupujeme 0,5l čaje za 5€, dostáváme ubytování za 18€. Venku začíná pršet a v našem stavu, za toho větru stavět stan...to by se nám nemuselo vyplatit.
V noci Mišáček pojídá Ibalgin, já bolest hlavy zaspávám.
Budík na tři ráno s vidinou Berniny za svítání Mišáček ruší okolo druhé ráno, protože počasí se horší.
Ráno mě vyhazuje chatař, který mě načapal, jak si v umývárně vařím těstoviny...
Tak se oblékáme a jdeme dolů. Na Berninu se podíváme jindy.
Do půl hodiny po odejití z chaty jsem promočený. Fouká silný vítr, prší, sněží, viditelnost 10m. Bunda mi promoká, fleeska CN nasává vodu, která stéká po rukách do rukavic. Naštěstí jdeme po směru větru.
Na slaňování přichází ta pravá krize. Vítr, déšť, mokré skály, v mačkách. Slaňujeme, mám problény se pouštět do bílé tmy tam dole. Promrzlé nemohoucí prsty v rukavicích jsou chuťovka.
Na ledovec slézám mokrý a promrzlý. Mišáčkova bunda toho moc nepustila, zato rukavice kroutí stejně jako já.
Přestalo ale pršet a fouká jen málo. Je relativně teplo :)
Díváme se do dír, přeskakujeme je, z nejhoršího jsme venku.
Závěrečný krpál k chatě Diavolezza, kde lanovkou přijetivší turisti vybíhají do zimy, klepou se a fotí si ceduli s fotkou ledovce "když je tu pěkně".
"Heidy - pojď už dovnitř na teplé kakao a štrůdl."
Zapíjíme Horalku studenou "nepitnou" vodou z chatu Rossa a jdeme.
U auta jsme za chvíli. Procházíme kolem stáda nádherných krav a já dostávám chuť na pořádný steak. Jedna kráva se dokonce nechává pohladit. Má krásné oči. Středně propečený steak a hranolkama. K tomu černé pivo. Já bych jedl.
V noci jede Mišáček jako drak. Říká něco o tom, jak jsou švýcaři na silnicích hodní. A jak mají vysoké pokuty.
Jeho slova byla vyslyšena. A v Budějkách nás bere patrola s houkáčky a majáčky.
"Dobrý den, pane řidiči, vystupte si, prosím."
Vylézá bosý Mišáček a podává mu velký techničák. Policajt jen protočí panenky. (Ano, Mišáčkovi smrdí nohy)
Ve tři jsme u Mišáčka doma. Párky, vana, sušení promočených věcí.
A pak společná noc v manželské posteli ;) Ale to už je jiný příběh :D

M@čky © MČ

Šílení Do divočiny 10 000 př. n. l. v Barvě kouzel

Nu co říci, tréninkový režim, procpaný pohovory jsem doplnil o nějaké ty filmy.
Vše začalo slibně - návštěvou Bubenče, získání něčeho pro zasmání a následného promítání filmu Šílení.
Opravdu povedený kousek. Švankmajerovi se vyřádili, Tříska je klasa a celý film ve mě zanechal pocit, že je ten pravý, který jsem měl vidět. O tom, kdo je skutečně blázen by se dalo polemizovat. Šílení v šíleném světě okolo mě, byl plný neuvěřitelných scén, náhlých změn a já nevěděl, kdo vlastně má pravdu.
Následovalo poobědové session s 10 000 bc, což shrnu do pár vět. Klasický hrdinský pokus, kde linka příběhu je tak zřejmá, že si v průběhu člověk říká, jestli se na film má vůbec dívat. Ano i koncové zmrtvýchvstání bylo tak předvídatelné jako zítřejší ráno. Ale kdo má rád slátaniny se šavlozubými tygry, mamuty a pyramidami, proč ne.
Přišla středa, kdy se šlo do kina a to na Into the wild, což, ruku na srdce, je film pro mě. Viděl jsem ho po čtvrté, poprvé s českými titulky. Příběh, řekl bych, až romantický, někteří by jej nazvali jako bláznivý či zbytečný, v doprovodu hudby Eddieho Veddera o tom, jaké to je, zbavit se všeho a utéct. Že je to jednoduché a zvládne to každý ? Inu nevím. Že je to zbytečné a člověk by se měl snažit udělat něco pro společnost ? Inu nevím. Film nemůžu hodnotit. Už jen kvůli tomu, že mít na to koule, zkusím to samé.
A dnes přišlo překvapení v podobě Barvě kouzel.
Pratchetta jsem zkoušel začít číst, ale představa Zeměplochy putující ve vesmíru mi nezaručovala stabilitu světa. Asi jsem byl zaslepen poučkami z přednášek fyziky. Ovšem po filmu jsem si řekl, že to zkusím ještě jednou, protože příběh takový je plný krásných slovních hříček, humoru, narážek a parodií a prostě všeho, co jej činí zajímavým. Doporučuji. Nejvíc mě rozesmál skřítek ve fotoaparátu Dvoukvítka.
Vím, že některé věci bych neměl zkoušet zkoumat, ale když si vysvětlím, že obyvatele Zeměplochy drží na povrchu gravitace tvořená hmotou slonů a želvy, zbývá mi pár nejasností ohledně slunce a vody, o které nevím, kde se bere, když padá přes Okraj. Ale nechávám to tak..nechci se v tom rýpat.
Barvu kouzel mohu jen doporučit :)
A to je tak asi pro dnes všechno...

Jirka X Doležal a cepín

Po přípravách, nákupech a půjčování potřebného vybavení pro výšlap na Berninu (ano, Tery, na Blank se taky letos nedostanu) prošel jsem skrz Wuchterlovu, sjednal pojištění, o dům dál koupil třtinový cukr a v Hudy dokoupil kloboučky na hůlky, expresku a vosk na boty.
Jdu si takhle do pasáže s elektrem pro poslední položku - baterky do čelovky - když tu proti mě jde JXD a nedůvěřivě si prohlíží nový nádherný velký a zahnutý ;) černý cepín.
Pozdravím, pozdraví, zeptá se, co stojí ta sranda a pak s hrůzou zjišťuje, že se mu nový cepín na hrabání trilobitů nevyplatí. Inu možná nějaké kladívko, radím.
A pak kolej. Nabalit stan, připravit krosnu...nakoupit jídlo.

Pathfinder

Pathfinder - u nás promítán pod názvem Cesta bojovníka, vypadal po první scéně s běloušem arabem jako zajímavý film.
Ovšem ani barevný nádech, hromada kostí a potoky krve, nedokázaly pomoct tomu, aby film nesklouznul do patosu "hrdinského eposu" moderní doby.
Klasická osa nalezení chlapce, vychování jej v cizí zemi, připomínání mu, že není odtud, příjezd cizinců, co drancují zemi a boj chlapce proti "vlastním". Napínavý děj, jako kamašáky mojí babičky, kdy jakýkoliv pohyb je už dopředu znám, láska, která by neměla být naplněna a přece to jde, boj, umírání bližních, až trapné hrdinské věty a rituální sebezničení ve jménu všeobecného blaha.
Naštěstí přišla závěrečná scéna s běloušem v pravou chvíli. Samozřejmě, že ti zlí umřeli (díky chytrosti hrdiny a kolektivní pomoci ostatních) a ti hlavní přežili, aby mohli mít potomky a povídat jim příběhy o tom, co se stalo. Jinak bysme tento výtvor neměli šanci vidět.
Což by možná nebyla taková škoda.

A čo budeme robiť teraz ?

Po objetí rodiny, běhu v poli a tréninku na "olympijský" triatlon (pokud se neutopím), řízení auta bez posilovače a řidičáku na fesťák, kde závěrečná kapela z Argentiny připomněla, jak jsou mulatky krásné, nastal čas přemýšlet nad tím, co se zbytkem času než, snad, nastoupím do práce na úvazek, od kterého mě většina lidí odrazuje.

Ozval se Mišáček, že jako hory by nebyly špatný nápad. (Ano, Kubíku, Norsko počká...možná ;)
"Jsou tam ale trhliny a nebezpečí pádu do nich...není to lehký kopec" nechal se slyšet Mišáček.
"A to ti někdo poradil, mě vzít tam ?" a v duchu se už "těším" na Touching the void.
"Nikdo, ale půjdeš první."

Inu tak.

Čili po New Balance, přijde cepín. Španělka a monitor počkají na první výplatu... :)

Kdo si počká ten se dočká.

Control

Kdo má rád filmy o hudebních kapelách a říká mu něco jméno Joy Division, snímek Control bude to pravé na čtvrteční večer :)
Příběh o krušných začátcích a životě post-punkové kapely z města Salford, tvořící nový hudební styl vycházející z energie punku, pohled do anglické scény sedmdesátých a osmdesátých let. O epilepsii zpěváka a jeho problémech v manželství. O jeho tvorbě, depresích a předčasném ukončení života.

Angelina a Brat

Konečně se mi povedlo podívat se na celý film bez přerušení s touto hereckou dvojicí.
Mr. & Mrs. Smith, musím říct, stojí za to. Tedy pokud je zrovna chuť na film "pro odlehčení".
Protože mám ještě v živé paměti, jak jsme z Bubenečské koleje hleděli do oken vily, kde nějaký ten čas bydleli, a nic neviděli - zajímalo mě, jak jim to spolu sluší :)
Ve filmu se střílí, tančí, miluje, je tam vše co v takové "srandě" má být. Angelina se svými smyslnými rty a krásným tělem v duelu s Bratem k sežrání vystřílí nejeden náboj, než se osvobodí od honičky na jejich maličkosti ze strany jejich zaměstnavatelů. Nájemní vrazi konkurenčních firem v jednom manželství, to nedělá dobrotu :)
Dialogy jsou plné známých vět ze vztahů a zasazeny do situací zní dvojsmyslně, úsměvně a rozesmějí nudaře jako jsem já :)
Dávka humoru, která není na škodu.

"Jak dlouho jste spolu?"
"Pět let."
"Šest."
"Dobrá, tak tedy pět nebo šest let."

BaRoKo maraton - přípravy

Ano, je to tak. První plány na tento maraton padly poté, co jsem uběhnul trasu Huelva-Punta Umbría a zpět.
BaRoKo maraton by měl být pohodový běh příjemným prostředím, kde nepůjde o to trhat rekordy, ale o to si zaběhat. Na maratonový start, myslím, je to pravé ořechové.
A aby nás nenapadlo couvnout, zaplatíme registraci s bratrem co nejdřív a máme dva měsíce na trénink. Limit 7 hodin by neměl být problém.

Hulmen 2008

Hulman je krátký triatlon pořádaný v Hulíně. Letos již pátým rokem.

Z matičky Prahy si vezu klasickou rýmu, kterou jsem myslel, že Španělsko vyléčilo již nadobro. Večer s bráchou dofukujeme kola, zjišťujeme, že není co jíst a tak po půlnoci jdeme spát, aby jsme po šesti hodinách spánku mohli plni síly a optimismu vyrazit do Hulína na místní koupaliště, kde je prezenčka a šličná slečna s tetováním na šíji nám na lýtko a rameno píše startovní čísla, pojídáme müsli, které dostáváme se startovním balíčku, dopujeme se pilulkama proti křečím a soukáme do sebe energetickou gelovou pastu a hlavně Shlehu, což je směsice taurinu, kofeinu, synefrinu, ginka, cholinu, ženšenu, maté a další :)
Připomíná mi to RPG, kde před těžkým protivníkem do sebe jakožto kouzelnice Red dragon discipline soukám lahvičky s lektvary.
Jsme ale břídilové, ostatní toho do sebe dávají víc.
Ve třetí rozplavbě jsme my. Teplota vody 19˚C , teplota vzduchu o stupínek víc.
Rozcvičit se, namočit se do studené vody. Minuta do začátku.
Po plavání se mi motá v depu hlava, ale co už. Zapomínám zbytek gelu na trávě. Ale jonťák mám.
Asi v polovině kola je postupný stoupák, kde mě předjíždí stáje a skupinky. Inu ve skupince se jede mnohem líp. Mě se daří předjet jen jednoho samotáře. Průměr 29,2km/h, max 50,9. Inu, když se z kopce spustí 80 kilo...
Sesedání z kola je zábava sama o sobě. Jednak mám prodřené třísla od plavek a jednak jsou nohy ztuhlé a mám problém se rozeběhnout. Ale na běh se těším. Přeci jen 293km běhu dovezených ze Španělska za 3 měsíce k něčemu být musí.
Po cestě potkávám bratra, tleskáme si, pohoda.
Běh už je jen taková procházka. Škoda, že to kazí ty třísla. Přichází otočka a můžu zrychlit, už vím, že je to opravdu kousek.
Cestou do cíle předbíhám devět lidí, průbeh bránou, otočka, na koberec, stopnout čas, nasoukat do sebe jonťák, je to za mnou.
Pak řízek, pivo, ležení na trávě a klasické postsportovní zvýšení libida. Raději to zaspávám.

Letošní Hulmen byl super...tedy...nevím, jaké byly ročníky předtím.

Teď naplánovat maraton, koupit New Balance a Polary a je to.

Btw. Nějaké fotky tu.

Důchodce Harrison

V letním kině jsem byl ani nepamatuju. Naposled si tedy pamatuji, když jsme se přes zídku dívali na nějaký erotický film, na který nás nechtěli pustit.
Nu a jakožto fanda Indyho Jonese jsem přijal pozvání na setkání pod korunami stromů, kde se promítal poslední díl.
Osobně myslím, že lidé by měli vědět, kdy se rozloučit, že ano, Kájo. A vlastně vše, co se mi na filmu líbilo byla motorka Indyho juniora. Ano, to byl můj typ. Pár výplat, řidičák a budu si o sobě myslet, že jsem Indy junior.
Jinak byl poslední (snad) díl směsicí tolika věcí, že já, jakožto průměrný divák jsem měl co dělat, abych věděl co se děje. Vše do sebe moc zapadalo, všechny stopy se objevovaly moc rychle. Film rychle jel a rychle skončil a zanechal pocit pachutě na horním patře úst, že Indy je nenávratně pryč.

The roof is on fire

Inu brat přijel, špek jsem zapálil, Dveře pustil, do Konce se točil, kroasanty pekl a pak jen zazněl požární poplach, co pobudil celou kolej.

Knihy

Když jsem si koupil, z doposud neznámého důvodu, knihu o kultu Wicca a po té Bridu od Coelha, z doposud známých důvodů, netušil jsem, že Brida bude o tom, co první kniha.

Asi náhoda, což ?

Život je jedna velká truhla plná překvapení

Tož tak.
Za poslední tři dny snědeny tři rajčata, jedna cibule, dva vdolky, pět rohlíků, jeden fuet a pizza.
Za poslední tři dny naspáno okolo 10 hodin.
Za poslední tři dny vypito asi 1,5 litru rumu. Ten kubánský má to výhodu, že nebolí hlava.
Přeneseny všechny mé krámy a místa J do místa O rychlostí 5m/s.

V místě O černoušek z Namibie (asi) jehož nejoblíbenější věty jsou "That's cool. All right."
V místě O plno harampání z období minulého.

Doskládat vše a začít běhat. Triatlon a maraton se blíží :)

Bacardi a cola

Get together one more time!

The Lizard King

Příští stanice...Dejvická

Konečná stanice, prosíme, vystupte.

A je to tu. Tedy...a jsem tu. Kdo nevěřil, mohl.
Zbyla jen opálená kůže, pár vzpomínek a sůl ve vlasech.

Nad Alpami bylo krásné světlo zapadajícího slunce, nad republikou mraky. Když jsem uviděl matičku Prahu, tak krásně malinké maloměsto, drala se mi vlhkost do očí.
Na letišti klasické pohledy očí čekající někoho, SMS jízdenka na kulaťák, španěláci jedoucí na výlet do Prahy, prázdné ulice, známé domy...známé tváře, známý byt, ikdyž jiný.

Zpáteční lístek

"Madrid prosím. Zítra ráno v devět."
"Zpáteční nebo jen do Madridu?"
"Jen tam" konečně "....tedy vlastně zpáteční"
"Tak zpáteční?"
"Ne jednosměrný. Ale zpáteční."


Inu tak to je. Pět měsíců uteklo jako voda.
A 12 dnů s rodinou v Andaluzii ještě rychleji.

Co napsat. Asi nic. Mlčet. Usmívat se a nemluvit.
Tak to má být.

Costa de la luz

Nu čili ze Sevilli, kde jsem ve 40tkách připravil rodinu na to, že jsou opravdu na jihu, se jelo nočním busem do Granady. Auto nám nechtěli půjčit, protože Visa Electron. A protože Visa byla bez peněz. Našli jsme tedy internet, převedli peníze a bylo. V Granadě jsme spali chvilku na nádraží a za svítání se přesunuli do hostelu Nevada, který jsme našli na hostelworld.com (jeden z nejlevnějších). Hostel byl skoro v historickém centru, takže pohoda.
Alhambra byla super, všechno bylo super, jen další pokus o půjčení auta super nebyl, domníváme se, že peníze ještě nejsou převedeny. Čili čekáme další den, procházíme si zbytek Granady.
Měníme pak plán a jedeme do Antequery, kde spíme dvě noci v hostelu (taky nejlevnějším) a děláme si výlet do Rondy, což je super městečko :)
Pak pokračujeme do Malagy, kde si dáváme poslední pokus na půjčení auta a kde to opět nevychází. Volám tedy do banky, co se děje a mladík na druhé straně říká, že jako neví, ale mělo by být vše super. Takže super. Jdu tedy do půjčovny, nutím zaměstnance ručně namačkat moje číclo karty a ejhle. Máme Pežotka a už si to šineme k moři a pak někde do středozemí k San Enrique, kde spíme mimo cestu (konečně zdarma a s hvězdama)
Na další den k Tarifě, kde v kempu přespíme noc a ráno po odubytování čekáme na mamku, než se dosprchuje, sedíme v autě před kafetérkou a chytáme wifi. Už jen 4 dny ... Portugalsko už nestíháme, ale co už.

Tak :)

Bohužel je embedding zakázaný.
Kdo chce, nechť klikne tu.

Volveré a encontrarme con vosotro'
volveré a sonreír en la mañana
volveré con lagrima' en los ojo'
mirar al cielo y dar las gracias

Ze študáka turistou

Z města K vyjíždí dvě osoby průměrnou rychlostí 80km/h, na místě B přesednou a pojedou stejnou rychlostí až do místa P.
V místě P přesednou a budou se pohybovat až do města M průměrnou rychlostí 800km/h.
Tam se dopravním prostředkem průměrnou rychlostí 50km/h dostanou k prostředku, který je rychlostí 90km/h dostane až do města S.
Mezitím z místa H nasedne jeden člověk a pojede do města S taktéž rychlostí 90km/h.

A roadtrip po Andalusii může začít.

Doplněno : Protože v místě P byla ten ten bouřka jako sviň, do města M dorazili o nějakou tu hodinu později. Tudíž se přesunuli rychlostí ne 50, ale 90 km/h.

Poslední zářez

Poslední, pořád poslední...ale je to tak :)
Byl jsem si v La Rábidě pro výsledky z Estructuras de datos. Učitel mě uvítal fórkem, že nic moc a že si to budu muset zopakovat v září. Nu...abych pravdu řekl, docela jsem mu věřil :)
Nocméně, dopadlo to dobře a práce se semestru přinesla taky své ovoce. Čili po osmičce z grafiky, dostávám devítku v C++.
Poslední foto před školou v triku, co se konečně dostalo pod osm euro.
Jdu se pak ještě podívat, jak jsem vlastně dopadnul na zkoušce z grafiky (výsledek jsem doteď neviděl) a nemohl jsem se nasmát. Jsem zvyklý na zkomoleniny mého jména...ale toto :) To byla podpásovka.
Pak jsem si šel vyzvednout vyvolané filmy a docela tu zdražili služby, čili jsem rád, že to bylo "poslední" vyvolání :)

A tož tak.

Posledních 24 hodin :)

Doplněno : A prý si zasloužím písničku...

Poslední

Kolikrát člověk zažije nebo udělá něco naposledy, aniž by si to uvědomil.
Kolikrát se loučí a líbá se svým děvčetem v autobusu na cestě na letiště a neví, že je to naposledy.
Kolikrát si pohledem na věc připomíná věci dávno minulé a neví, že ji za chvíli ztratí.
Kolikrát se baví s člověkem, kterého už nikdy nepotká.

A kolikrát něco dělá opravdu naposledy a ví o tom.

Tak tedy poslední večerní káva na balkóně bytu 3G, na ulici San Sebastian 21.

Uzavření běžecké sezóny

Aneb je to v nohách.
Dlouho připravovaný běh do Punty měl podle výpočtů astrologů největší šanci na úspěch právě poslední den v měsíci.
Bohužel po finále mistrovství Evropy jsem vstal pozdě.
Posnídal jsem dva čtverečky čokolády, hrst gumídků, jednu broskev, zapil to čtvrtinkou vody s ledem a citronem a šlo se na věc. Půl jedenácté. Chci vidět, jak bude sluníčko pálit.
První 4.5 km v pohodě, slunce schované za mírným oparem. Žaludeční šťávy s příchutí gumídků vyplivnuty a zapito vodou.
Přichází pak krásná cesta zkrz marismas a místa, kde se těží sůl. Běží se krásně, krajina voní borovicemi, okolo není sloupu bez čapího hnízda, kteří to tu mají blízko do Afriky. Je to super pohled. Dva rodiče v obrovském hnízdu, někdy jde vidět šedá hlava potomka.
Cesta pak pokračuje okolo nebo v blízkém okolí dálnice.
Nevím, kolik kilometrů mi zbývá a tak si dávám závazek, že do hodiny a půl běžím a pak se otočím.
1:20 a už to chci točit, ale žádné takové :) Pěkně makat.
Po pěti minutách, posledním kopečku stojím u cíle. U moře.
V hospodě sockuju vodu a hraju si s vlčákem...nu štěnětem :) Mám takovou chuť skočit do moře...ale běžet s věcma od písku, komu by se chtělo.
Tak běžím nazpět. Jde to dobře. Jak už znám cestu, jde to rychle. Přeháním ale tempo a před začínají se ozývat lýtka a hlavně kolena. Slunce pálí, vzduch nad silničkou se tetelí, pot na mě schne a vytváří mapy soli. Konec nezvládám, voda došla a tak před marismas pět minut sedím a na mostě před Huelvou pět minut jdu. Na mostě dostávám neskutečnou chuť na pivo nebo colu...oooo orosená sklenice...
Ale nakonec jsem tu. Po dvou hodinách a padesáti sedmi minutách, 30km v nohách. Super pocit :)
A konečně snídaně (a ukradnutá vychlazená orosená plechovka coly jednoho ze spolubydlů)


Podrtženo a sečteno, za měsíc červen uběhnuto 173,23km. Dalo by se říct, že jsem spokojený.