Kde kdo jaký je.

Po sobotním návratu z Moravy do Matičky Měst mě překvapila hádající se dvojice mladých lidí na schodech. Vydrželi to od vlaku až do metra. Pokažený víkend, obviňování, hustá hádka. U metra do děje nastupuje druhá dvojička. Ona jemu koupila chlebíček a on jej nechtěl. Skončilo to leticím chlebíčkem do kolejí.
Ach ty partnerské hádky, kdepak vás mám ? :)
Ale zase...vy usmiřování... kde jste ?

Na to si v novém Reflexu čtu "Hledám, kdo jsem....", vidím fotku chlápka kdesi v horách s textem "Muži rádi hledají své nitro na pustých místech" a vzpomínám na Maroko.
Ó ty červená poušti, kde jsi ?

No a nakonec...20. září buď čeká mě a bráchu maraton, nebo Iggy Pop. Já vím. Diana v Trainspottingu říkala, že Iggy je už mrtvej, on tak i vypadá. Ale jaký má být šedesátiletý rocker, který si ujíždí na drogách...

Taky mi tento text nedává souvislosti....možná si ujíždím málo na drogách, nebo moc hledám své nitro na pustých místech a pak nezažívám partnerské hádky...

Někdo v září

A přišlo září, jde se do školy, pohovory už končí a je třeba začít vybírat život, vybrat práci, zvolit kariéru, vybrat rodinu, vybrat za*raně velkou televizi...Městem chodí plno osob z řad něžného pohlaví, které jakoby využívají posledních teplých dnů a oblékají se tak, jakoby se neoblékaly.
Hlavně dořešit školu.
A zatím co se mi podařilo přesunout oslavujícího o rok staršího Melltíka z černochové postele do mojí, aby se na mě vystrašeně nedíval těma svýma černýma očima s podtextem "proč mi leze tvůj kema postele, když tam ještě spím", začíná se na jistém místě v Praze připravovat test na poslední kolo z řad pohovorů.
Hlavní je nevybírat podle HR reprezentantek... :)

Stardust

Na Hvězdný prach jsem se těšil.
Dva světy oddělující zeď, překročená za účelem splnění slibu, aby hlavní hrdina ohromil dívku, o které si myslel, že je ta pravá. Z mladické nerozvážnosti a zamilované mysli se slíbí cokoliv.
Jeho nalezení spadlé Hvězdy, jejich společná pouť za Zeď, unikání čarodějnicím jdoucím po srdci Hvězdy a bratrům dědicům trůnu, kteří chtějí získat talisman, co Hvězda nosí :)
Očekávané zamilování se Tristana a Yvaine pomalu přichází a Hvězda tak začíná čím dál víc svítit.
Až neskutečně krásně podaný příběh o cestě dvou lidí a lásky za podpory nepřeplácaných triků, dobrého spádu děje a velmi dobrých kostýmů a výpravy dávají možnost nechat se unést kusem fantazie pryč z reálného světa.

Jsme lidé, protože hledíme na hvězdy, nebo na ně hledíme, protože jsme lidé ?

Vysočina

Nejde o salám, nýbrž o oblast, kde jsme Mellthík, Martík, Peewee, Iví, Ebí a já strávili nějaké ty společné chvilky.
Nedivím se Miloši ani Jiříkovi, že si tuto lokalitu oblíbili. Že se Standa nevyprdnul na Floridu...
Kopce, lesy, skály, potoky, sluníčko...
Večer krb, víno, Havana a Cola, menší to nenápadná a utajená oslava.
Spaní pod širákem, sem tam meteorit a sen o Karlu Gottovi, kterého jsem musel zachránit v nějakém mega městě. Kájo, proč už si nedáš pokoj...
S těžkým srdcem jsme my hoši, co spolu budeme bydlet na Orlíku (+Peewee), odjeli z tohoto líbezného kraje, kde mít finance, přemýšlím o usedlosti, a vydali jsme se směr Praha. To, že jedna třetina výpravy vystoupila po cestě, druhá třetina skončila v Praze a třetí pokračovala na sever Čech není nutné rozvádět. Prostě jsme zase někde jinde a Vysočina se promění v to, v co se proměnila kdysi Paříž :)
Tož tak.

Pálavské sedmičky

Po dvou dnech v Praze, kdy jsem si šel tréninkově-odpočinkově zaplavat a na dva (snad poslední) pohovory, odjel jsem expresem na moravu...tentokráte jižní. Průvodčí ve vlaku mi řekl, že In-karta, pokud není aktivovaná, je dobrá tak na šňupání koksu, a já tak musel zaplatit plnou cenu, čili bez tří korun čtyři kilča.
Přijel jsem do oblasti plné vína a pěkných holek s typický příjemným přízvukem. Což tedy ve dvanáct v noci nevidím... :)
Bratr už čeká, dovezl z domu dvě kola a vybavení, jíme a jdeme spát. Ještě než usínám, říká nám Jirka, který jezdil triatlony (např. Ironman ve Francouzském Nice) že :

• poznáme Pálavu ze všech stran
• odrovnáme si nohy
• jsme magoři, že bez tréninku na kopcích se pouštíme do tohoto skoro cross country triatlonu

V noci mám debilní akčně hororový sen, ze kterého si pamatuji jen větu "Líbíte se ? Nechte si chutnat !"
Ráno zjišťujeme, že nemáme dost jídla (banány, energetické tuby,...) a tak se napcháváme věnečkama, jdeme koupit nějaký ionťák, colu a čokoládu a vyrážíme směr Nové Mlýny. Na cestu si ještě dáváme napůl s bráchou Shlehu, známou už z Hulína.
U Pasohlávek v kempu nás vítají holky pořadatelky, platíme startovné, necháváme si napsat čísla na ruce a čekáme na začátek.
Jirka, fungující jako doprovodné vozidlo, zatím odváží kola na druhou stranu nádrže, kde vylezeme z vody.
Rozcvičujeme se, plkáme s hovornými pořadatelkami, oblíkám bráchův neopren, jdeme k vodě, namáčíme se a startujeme.
Trénink v bazénu je super. Plave se v čisté vodě, jsou tam vodící čáry a stěny, od kterých se dá odrazit. Tu, v kalné vodě nic takového není. Ve startovní mele chytám pár kopanců, ale zanedlouho už jsme pěkně rozlezlí, tak je to pohoda.
Kilometr plavání mám za 22 minut, chlapík mi na břehu nabízí burčák, ale motá se mi palice z vody, tak jsem za suchara.
Kolo je v pohodě. Jirka táhne první polovinu závodu a krmí mě hláškama typu "Tak toto byla jediná rovinka v závodě, snad sis ji užil" :)
Druhá polovina je už jen na mě a náramě si ji užívám. Hlavně část v Pavlově, kde hekám a nadávám.
Když pak po 47 kilometrech slézám z kola, je to děs. Záda a stehna jsou odvařené.
Běh se mění v Indiánský běh. Do kopce, kde se leze po čtyřech, totiž nemůžu kvůli zádům vytahovat nohy. Ale po čtvrt hodině už to jakžtakž j de.
Co to budu natahovat. Bratr doběhnul třetí, já dvanáctý.
Čekali jsme na vyhlášení a škoda, že Jirka potřeboval jet domů. Mezi závodnicemi byla i španělka, která tedy měla u sebe svého bouchače, takže jsem si nemohl zopakovat vydobyté znalosti ze zahraničního pobytu...jazykové...tedy španělského jazyka znalosti. Každopádně občas něco řekla španělsky, což bylo pěkné. A jednak jsme se s holkama (pořadatelkama) rozpovídali o lezení a horách (ano, Mišáčku, měl jsi pravdu) a o středních školách vs gympl (Mellthy, neměl jsi pravdu) :)
Takže tak. Nakonec jsme rádi, že Doksy nevyšly.

.

Carry me Caravan take me away
Take me to Portugal, take me to Spain
Andalusia with fields full of grain
I have to see you again and again

The Doors

Malá republika

Ještě že republika je malinká a dá se projet tak rychle.
Putování na moravu jevilo se jako zbytečné, když triatlon v době velkého deště byl jednohlasně zrušen. Stačilo nám s bráchou poslouchat bubnující kapky do okenního parapetu a znovu se oddat sladkému oddechování.
Potom přišlo obnovení Vist na mé Amálce. A to je kapitola sama pro sebe. Jako třeba neklikat na tlačítko Cancel po dokončení načtení všech DVD v domění, že se tak zkrátí čekací interval na restart...nebo nenechat disk opravit Partition magicem.
No a protože to by bylo kdyby nebylo, přihodil jsem ještě OpenSUSE na zkoušení a Gentoo smutně kouká zatím ze šuplíku.
Náhodné setkání s osazenstvem 9.A v kavárně Na scéně, některé jsem neviděl 10 let.
A potom alou do přírody, do Seninky. Busem do Vsetína, potom stopem, až tam, kde mamon ztratil svoji sílu, tam kde žijí lidé "bez budoucnosti" a bez kariéry. Tam, kde jsou zelené kopce, lesy s krásnými buky, ve dne světlo a teplo, v noci chladno a tma. A hlavně tam, kde čekal Mellthík se svou ženou a my se tak viděli po třech měsících.
Celý pobyt bych doporučil lidem, co mají problémy s příjmem potravy, protože horský vzduch tělu jen prospívá a přichází nejrůznější chutě...a snědli jsme, co se dalo (kotě to přežilo). Ale ten ovčí sýr byl super.
A pak zase domů a z domova "domů", večerním vláčkem. Poslední den, kdy jedu se slevou...a taky mi končí lítačka, čili přejezd do matičky Prahy byl naplánován velmi vhodně.
V metru potkávám Honzíka, kterého překvapuji, když po něm chci vidět jízdenku. (chvíli mu trvá, když přemýšlí, proč revizor ukazuje místo odznaku prázdnou dlaň) Sedáme na posledního zahrádkového tupláka, kterého nám v Huse nalejou, sumírujeme poslední půlrok, co jsme se neviděli...pohoda.
Pak kolej, a konečně Matrix, který mi při aktuálním stavu mysli připadal jako zcela jasný a logický. A Trinity má krásný zadek v tom koženém oblečku ;)

Tož tak.

Andalucía

Trochu mě začíná mrzet, že Erasmus skončil tak rychle...

Bez vybavení do hor nelez

Výšlap na Berninu (4049mnm), kdy předpověď vše předpověděla, začal slibně.
Ve dvě v noci jsem šel spát, po čtvrté ráno jsem posnídal a vlakem se vydal do Budějic, kde by chtěl prý bydlet každý. Do kupé si přisedly dvě němky, sice pěkné, ale hlučné. Naštěstí usnuly a tak jsem i já mohl na hodinku zavřít oko.
V Budějkách mě čeká Mišáček a jeho Pežotek, nakupujeme a jedeme směr Rakousko, Německo, Rakousko, Švýcarsko, až do Bernina-Diavolezza, kde je pěkné parkoviště a lanovka, kterou turisté jedou tam, kam my po nasazení věcí, vycházíme.
Počasí super, krávy krásné, hory nádherné. U chaty Diavolezza fotíme ledovec, vzbuzujeme tak všeobecný údiv, že jsme ráno vyrazili z Čech, teď jsme tu a jdeme spát na ledovec.
Za soumraku se na něj dostáváme, nasazujeme čelovky a mačky a šup na něj, přes trhliny, až někam doprostřed, kde stavíme Ferdu (rozumněj stan Ferrino) a po jedenácté jdeme spát.
Ze zimních spacáků se ráno nechce ven, ale balíme za svítání a vyrážíme.
Finišujeme ledovec, začíná krásný den.
Na hřebínku pod nasednutím na lano, mi padá foťák, který pohotový polák chytá a já tak neztrácím drahocené vybavení někde kilometr pod náma v trhlinách ledovce :)
Nahoru to jde dobře, pofukuje, svítí sluníčko, na vršku před sněhem odpočíváme. Všichni, co znají předpověď počasí a věří jí, sestupují. My jdeme nahoru ...
Dostáváme se do mraků, začíná vanout silný vítr. Na chatu Marco Roso přicházíme po deseti hodinách (od ledovce). Promrzlí, unavení, s bolavou hlavou od dehydratace. Kupujeme 0,5l čaje za 5€, dostáváme ubytování za 18€. Venku začíná pršet a v našem stavu, za toho větru stavět stan...to by se nám nemuselo vyplatit.
V noci Mišáček pojídá Ibalgin, já bolest hlavy zaspávám.
Budík na tři ráno s vidinou Berniny za svítání Mišáček ruší okolo druhé ráno, protože počasí se horší.
Ráno mě vyhazuje chatař, který mě načapal, jak si v umývárně vařím těstoviny...
Tak se oblékáme a jdeme dolů. Na Berninu se podíváme jindy.
Do půl hodiny po odejití z chaty jsem promočený. Fouká silný vítr, prší, sněží, viditelnost 10m. Bunda mi promoká, fleeska CN nasává vodu, která stéká po rukách do rukavic. Naštěstí jdeme po směru větru.
Na slaňování přichází ta pravá krize. Vítr, déšť, mokré skály, v mačkách. Slaňujeme, mám problény se pouštět do bílé tmy tam dole. Promrzlé nemohoucí prsty v rukavicích jsou chuťovka.
Na ledovec slézám mokrý a promrzlý. Mišáčkova bunda toho moc nepustila, zato rukavice kroutí stejně jako já.
Přestalo ale pršet a fouká jen málo. Je relativně teplo :)
Díváme se do dír, přeskakujeme je, z nejhoršího jsme venku.
Závěrečný krpál k chatě Diavolezza, kde lanovkou přijetivší turisti vybíhají do zimy, klepou se a fotí si ceduli s fotkou ledovce "když je tu pěkně".
"Heidy - pojď už dovnitř na teplé kakao a štrůdl."
Zapíjíme Horalku studenou "nepitnou" vodou z chatu Rossa a jdeme.
U auta jsme za chvíli. Procházíme kolem stáda nádherných krav a já dostávám chuť na pořádný steak. Jedna kráva se dokonce nechává pohladit. Má krásné oči. Středně propečený steak a hranolkama. K tomu černé pivo. Já bych jedl.
V noci jede Mišáček jako drak. Říká něco o tom, jak jsou švýcaři na silnicích hodní. A jak mají vysoké pokuty.
Jeho slova byla vyslyšena. A v Budějkách nás bere patrola s houkáčky a majáčky.
"Dobrý den, pane řidiči, vystupte si, prosím."
Vylézá bosý Mišáček a podává mu velký techničák. Policajt jen protočí panenky. (Ano, Mišáčkovi smrdí nohy)
Ve tři jsme u Mišáčka doma. Párky, vana, sušení promočených věcí.
A pak společná noc v manželské posteli ;) Ale to už je jiný příběh :D

M@čky © MČ

Šílení Do divočiny 10 000 př. n. l. v Barvě kouzel

Nu co říci, tréninkový režim, procpaný pohovory jsem doplnil o nějaké ty filmy.
Vše začalo slibně - návštěvou Bubenče, získání něčeho pro zasmání a následného promítání filmu Šílení.
Opravdu povedený kousek. Švankmajerovi se vyřádili, Tříska je klasa a celý film ve mě zanechal pocit, že je ten pravý, který jsem měl vidět. O tom, kdo je skutečně blázen by se dalo polemizovat. Šílení v šíleném světě okolo mě, byl plný neuvěřitelných scén, náhlých změn a já nevěděl, kdo vlastně má pravdu.
Následovalo poobědové session s 10 000 bc, což shrnu do pár vět. Klasický hrdinský pokus, kde linka příběhu je tak zřejmá, že si v průběhu člověk říká, jestli se na film má vůbec dívat. Ano i koncové zmrtvýchvstání bylo tak předvídatelné jako zítřejší ráno. Ale kdo má rád slátaniny se šavlozubými tygry, mamuty a pyramidami, proč ne.
Přišla středa, kdy se šlo do kina a to na Into the wild, což, ruku na srdce, je film pro mě. Viděl jsem ho po čtvrté, poprvé s českými titulky. Příběh, řekl bych, až romantický, někteří by jej nazvali jako bláznivý či zbytečný, v doprovodu hudby Eddieho Veddera o tom, jaké to je, zbavit se všeho a utéct. Že je to jednoduché a zvládne to každý ? Inu nevím. Že je to zbytečné a člověk by se měl snažit udělat něco pro společnost ? Inu nevím. Film nemůžu hodnotit. Už jen kvůli tomu, že mít na to koule, zkusím to samé.
A dnes přišlo překvapení v podobě Barvě kouzel.
Pratchetta jsem zkoušel začít číst, ale představa Zeměplochy putující ve vesmíru mi nezaručovala stabilitu světa. Asi jsem byl zaslepen poučkami z přednášek fyziky. Ovšem po filmu jsem si řekl, že to zkusím ještě jednou, protože příběh takový je plný krásných slovních hříček, humoru, narážek a parodií a prostě všeho, co jej činí zajímavým. Doporučuji. Nejvíc mě rozesmál skřítek ve fotoaparátu Dvoukvítka.
Vím, že některé věci bych neměl zkoušet zkoumat, ale když si vysvětlím, že obyvatele Zeměplochy drží na povrchu gravitace tvořená hmotou slonů a želvy, zbývá mi pár nejasností ohledně slunce a vody, o které nevím, kde se bere, když padá přes Okraj. Ale nechávám to tak..nechci se v tom rýpat.
Barvu kouzel mohu jen doporučit :)
A to je tak asi pro dnes všechno...

Jirka X Doležal a cepín

Po přípravách, nákupech a půjčování potřebného vybavení pro výšlap na Berninu (ano, Tery, na Blank se taky letos nedostanu) prošel jsem skrz Wuchterlovu, sjednal pojištění, o dům dál koupil třtinový cukr a v Hudy dokoupil kloboučky na hůlky, expresku a vosk na boty.
Jdu si takhle do pasáže s elektrem pro poslední položku - baterky do čelovky - když tu proti mě jde JXD a nedůvěřivě si prohlíží nový nádherný velký a zahnutý ;) černý cepín.
Pozdravím, pozdraví, zeptá se, co stojí ta sranda a pak s hrůzou zjišťuje, že se mu nový cepín na hrabání trilobitů nevyplatí. Inu možná nějaké kladívko, radím.
A pak kolej. Nabalit stan, připravit krosnu...nakoupit jídlo.

Pathfinder

Pathfinder - u nás promítán pod názvem Cesta bojovníka, vypadal po první scéně s běloušem arabem jako zajímavý film.
Ovšem ani barevný nádech, hromada kostí a potoky krve, nedokázaly pomoct tomu, aby film nesklouznul do patosu "hrdinského eposu" moderní doby.
Klasická osa nalezení chlapce, vychování jej v cizí zemi, připomínání mu, že není odtud, příjezd cizinců, co drancují zemi a boj chlapce proti "vlastním". Napínavý děj, jako kamašáky mojí babičky, kdy jakýkoliv pohyb je už dopředu znám, láska, která by neměla být naplněna a přece to jde, boj, umírání bližních, až trapné hrdinské věty a rituální sebezničení ve jménu všeobecného blaha.
Naštěstí přišla závěrečná scéna s běloušem v pravou chvíli. Samozřejmě, že ti zlí umřeli (díky chytrosti hrdiny a kolektivní pomoci ostatních) a ti hlavní přežili, aby mohli mít potomky a povídat jim příběhy o tom, co se stalo. Jinak bysme tento výtvor neměli šanci vidět.
Což by možná nebyla taková škoda.

A čo budeme robiť teraz ?

Po objetí rodiny, běhu v poli a tréninku na "olympijský" triatlon (pokud se neutopím), řízení auta bez posilovače a řidičáku na fesťák, kde závěrečná kapela z Argentiny připomněla, jak jsou mulatky krásné, nastal čas přemýšlet nad tím, co se zbytkem času než, snad, nastoupím do práce na úvazek, od kterého mě většina lidí odrazuje.

Ozval se Mišáček, že jako hory by nebyly špatný nápad. (Ano, Kubíku, Norsko počká...možná ;)
"Jsou tam ale trhliny a nebezpečí pádu do nich...není to lehký kopec" nechal se slyšet Mišáček.
"A to ti někdo poradil, mě vzít tam ?" a v duchu se už "těším" na Touching the void.
"Nikdo, ale půjdeš první."

Inu tak.

Čili po New Balance, přijde cepín. Španělka a monitor počkají na první výplatu... :)

Kdo si počká ten se dočká.

Control

Kdo má rád filmy o hudebních kapelách a říká mu něco jméno Joy Division, snímek Control bude to pravé na čtvrteční večer :)
Příběh o krušných začátcích a životě post-punkové kapely z města Salford, tvořící nový hudební styl vycházející z energie punku, pohled do anglické scény sedmdesátých a osmdesátých let. O epilepsii zpěváka a jeho problémech v manželství. O jeho tvorbě, depresích a předčasném ukončení života.

Angelina a Brat

Konečně se mi povedlo podívat se na celý film bez přerušení s touto hereckou dvojicí.
Mr. & Mrs. Smith, musím říct, stojí za to. Tedy pokud je zrovna chuť na film "pro odlehčení".
Protože mám ještě v živé paměti, jak jsme z Bubenečské koleje hleděli do oken vily, kde nějaký ten čas bydleli, a nic neviděli - zajímalo mě, jak jim to spolu sluší :)
Ve filmu se střílí, tančí, miluje, je tam vše co v takové "srandě" má být. Angelina se svými smyslnými rty a krásným tělem v duelu s Bratem k sežrání vystřílí nejeden náboj, než se osvobodí od honičky na jejich maličkosti ze strany jejich zaměstnavatelů. Nájemní vrazi konkurenčních firem v jednom manželství, to nedělá dobrotu :)
Dialogy jsou plné známých vět ze vztahů a zasazeny do situací zní dvojsmyslně, úsměvně a rozesmějí nudaře jako jsem já :)
Dávka humoru, která není na škodu.

"Jak dlouho jste spolu?"
"Pět let."
"Šest."
"Dobrá, tak tedy pět nebo šest let."

BaRoKo maraton - přípravy

Ano, je to tak. První plány na tento maraton padly poté, co jsem uběhnul trasu Huelva-Punta Umbría a zpět.
BaRoKo maraton by měl být pohodový běh příjemným prostředím, kde nepůjde o to trhat rekordy, ale o to si zaběhat. Na maratonový start, myslím, je to pravé ořechové.
A aby nás nenapadlo couvnout, zaplatíme registraci s bratrem co nejdřív a máme dva měsíce na trénink. Limit 7 hodin by neměl být problém.

Hulmen 2008

Hulman je krátký triatlon pořádaný v Hulíně. Letos již pátým rokem.

Z matičky Prahy si vezu klasickou rýmu, kterou jsem myslel, že Španělsko vyléčilo již nadobro. Večer s bráchou dofukujeme kola, zjišťujeme, že není co jíst a tak po půlnoci jdeme spát, aby jsme po šesti hodinách spánku mohli plni síly a optimismu vyrazit do Hulína na místní koupaliště, kde je prezenčka a šličná slečna s tetováním na šíji nám na lýtko a rameno píše startovní čísla, pojídáme müsli, které dostáváme se startovním balíčku, dopujeme se pilulkama proti křečím a soukáme do sebe energetickou gelovou pastu a hlavně Shlehu, což je směsice taurinu, kofeinu, synefrinu, ginka, cholinu, ženšenu, maté a další :)
Připomíná mi to RPG, kde před těžkým protivníkem do sebe jakožto kouzelnice Red dragon discipline soukám lahvičky s lektvary.
Jsme ale břídilové, ostatní toho do sebe dávají víc.
Ve třetí rozplavbě jsme my. Teplota vody 19˚C , teplota vzduchu o stupínek víc.
Rozcvičit se, namočit se do studené vody. Minuta do začátku.
Po plavání se mi motá v depu hlava, ale co už. Zapomínám zbytek gelu na trávě. Ale jonťák mám.
Asi v polovině kola je postupný stoupák, kde mě předjíždí stáje a skupinky. Inu ve skupince se jede mnohem líp. Mě se daří předjet jen jednoho samotáře. Průměr 29,2km/h, max 50,9. Inu, když se z kopce spustí 80 kilo...
Sesedání z kola je zábava sama o sobě. Jednak mám prodřené třísla od plavek a jednak jsou nohy ztuhlé a mám problém se rozeběhnout. Ale na běh se těším. Přeci jen 293km běhu dovezených ze Španělska za 3 měsíce k něčemu být musí.
Po cestě potkávám bratra, tleskáme si, pohoda.
Běh už je jen taková procházka. Škoda, že to kazí ty třísla. Přichází otočka a můžu zrychlit, už vím, že je to opravdu kousek.
Cestou do cíle předbíhám devět lidí, průbeh bránou, otočka, na koberec, stopnout čas, nasoukat do sebe jonťák, je to za mnou.
Pak řízek, pivo, ležení na trávě a klasické postsportovní zvýšení libida. Raději to zaspávám.

Letošní Hulmen byl super...tedy...nevím, jaké byly ročníky předtím.

Teď naplánovat maraton, koupit New Balance a Polary a je to.

Btw. Nějaké fotky tu.

Důchodce Harrison

V letním kině jsem byl ani nepamatuju. Naposled si tedy pamatuji, když jsme se přes zídku dívali na nějaký erotický film, na který nás nechtěli pustit.
Nu a jakožto fanda Indyho Jonese jsem přijal pozvání na setkání pod korunami stromů, kde se promítal poslední díl.
Osobně myslím, že lidé by měli vědět, kdy se rozloučit, že ano, Kájo. A vlastně vše, co se mi na filmu líbilo byla motorka Indyho juniora. Ano, to byl můj typ. Pár výplat, řidičák a budu si o sobě myslet, že jsem Indy junior.
Jinak byl poslední (snad) díl směsicí tolika věcí, že já, jakožto průměrný divák jsem měl co dělat, abych věděl co se děje. Vše do sebe moc zapadalo, všechny stopy se objevovaly moc rychle. Film rychle jel a rychle skončil a zanechal pocit pachutě na horním patře úst, že Indy je nenávratně pryč.

The roof is on fire

Inu brat přijel, špek jsem zapálil, Dveře pustil, do Konce se točil, kroasanty pekl a pak jen zazněl požární poplach, co pobudil celou kolej.

Knihy

Když jsem si koupil, z doposud neznámého důvodu, knihu o kultu Wicca a po té Bridu od Coelha, z doposud známých důvodů, netušil jsem, že Brida bude o tom, co první kniha.

Asi náhoda, což ?

Život je jedna velká truhla plná překvapení

Tož tak.
Za poslední tři dny snědeny tři rajčata, jedna cibule, dva vdolky, pět rohlíků, jeden fuet a pizza.
Za poslední tři dny naspáno okolo 10 hodin.
Za poslední tři dny vypito asi 1,5 litru rumu. Ten kubánský má to výhodu, že nebolí hlava.
Přeneseny všechny mé krámy a místa J do místa O rychlostí 5m/s.

V místě O černoušek z Namibie (asi) jehož nejoblíbenější věty jsou "That's cool. All right."
V místě O plno harampání z období minulého.

Doskládat vše a začít běhat. Triatlon a maraton se blíží :)

Bacardi a cola

Get together one more time!

The Lizard King

Příští stanice...Dejvická

Konečná stanice, prosíme, vystupte.

A je to tu. Tedy...a jsem tu. Kdo nevěřil, mohl.
Zbyla jen opálená kůže, pár vzpomínek a sůl ve vlasech.

Nad Alpami bylo krásné světlo zapadajícího slunce, nad republikou mraky. Když jsem uviděl matičku Prahu, tak krásně malinké maloměsto, drala se mi vlhkost do očí.
Na letišti klasické pohledy očí čekající někoho, SMS jízdenka na kulaťák, španěláci jedoucí na výlet do Prahy, prázdné ulice, známé domy...známé tváře, známý byt, ikdyž jiný.

Zpáteční lístek

"Madrid prosím. Zítra ráno v devět."
"Zpáteční nebo jen do Madridu?"
"Jen tam" konečně "....tedy vlastně zpáteční"
"Tak zpáteční?"
"Ne jednosměrný. Ale zpáteční."


Inu tak to je. Pět měsíců uteklo jako voda.
A 12 dnů s rodinou v Andaluzii ještě rychleji.

Co napsat. Asi nic. Mlčet. Usmívat se a nemluvit.
Tak to má být.

Costa de la luz

Nu čili ze Sevilli, kde jsem ve 40tkách připravil rodinu na to, že jsou opravdu na jihu, se jelo nočním busem do Granady. Auto nám nechtěli půjčit, protože Visa Electron. A protože Visa byla bez peněz. Našli jsme tedy internet, převedli peníze a bylo. V Granadě jsme spali chvilku na nádraží a za svítání se přesunuli do hostelu Nevada, který jsme našli na hostelworld.com (jeden z nejlevnějších). Hostel byl skoro v historickém centru, takže pohoda.
Alhambra byla super, všechno bylo super, jen další pokus o půjčení auta super nebyl, domníváme se, že peníze ještě nejsou převedeny. Čili čekáme další den, procházíme si zbytek Granady.
Měníme pak plán a jedeme do Antequery, kde spíme dvě noci v hostelu (taky nejlevnějším) a děláme si výlet do Rondy, což je super městečko :)
Pak pokračujeme do Malagy, kde si dáváme poslední pokus na půjčení auta a kde to opět nevychází. Volám tedy do banky, co se děje a mladík na druhé straně říká, že jako neví, ale mělo by být vše super. Takže super. Jdu tedy do půjčovny, nutím zaměstnance ručně namačkat moje číclo karty a ejhle. Máme Pežotka a už si to šineme k moři a pak někde do středozemí k San Enrique, kde spíme mimo cestu (konečně zdarma a s hvězdama)
Na další den k Tarifě, kde v kempu přespíme noc a ráno po odubytování čekáme na mamku, než se dosprchuje, sedíme v autě před kafetérkou a chytáme wifi. Už jen 4 dny ... Portugalsko už nestíháme, ale co už.

Tak :)

Bohužel je embedding zakázaný.
Kdo chce, nechť klikne tu.

Volveré a encontrarme con vosotro'
volveré a sonreír en la mañana
volveré con lagrima' en los ojo'
mirar al cielo y dar las gracias

Ze študáka turistou

Z města K vyjíždí dvě osoby průměrnou rychlostí 80km/h, na místě B přesednou a pojedou stejnou rychlostí až do místa P.
V místě P přesednou a budou se pohybovat až do města M průměrnou rychlostí 800km/h.
Tam se dopravním prostředkem průměrnou rychlostí 50km/h dostanou k prostředku, který je rychlostí 90km/h dostane až do města S.
Mezitím z místa H nasedne jeden člověk a pojede do města S taktéž rychlostí 90km/h.

A roadtrip po Andalusii může začít.

Doplněno : Protože v místě P byla ten ten bouřka jako sviň, do města M dorazili o nějakou tu hodinu později. Tudíž se přesunuli rychlostí ne 50, ale 90 km/h.

Poslední zářez

Poslední, pořád poslední...ale je to tak :)
Byl jsem si v La Rábidě pro výsledky z Estructuras de datos. Učitel mě uvítal fórkem, že nic moc a že si to budu muset zopakovat v září. Nu...abych pravdu řekl, docela jsem mu věřil :)
Nocméně, dopadlo to dobře a práce se semestru přinesla taky své ovoce. Čili po osmičce z grafiky, dostávám devítku v C++.
Poslední foto před školou v triku, co se konečně dostalo pod osm euro.
Jdu se pak ještě podívat, jak jsem vlastně dopadnul na zkoušce z grafiky (výsledek jsem doteď neviděl) a nemohl jsem se nasmát. Jsem zvyklý na zkomoleniny mého jména...ale toto :) To byla podpásovka.
Pak jsem si šel vyzvednout vyvolané filmy a docela tu zdražili služby, čili jsem rád, že to bylo "poslední" vyvolání :)

A tož tak.

Posledních 24 hodin :)

Doplněno : A prý si zasloužím písničku...

Poslední

Kolikrát člověk zažije nebo udělá něco naposledy, aniž by si to uvědomil.
Kolikrát se loučí a líbá se svým děvčetem v autobusu na cestě na letiště a neví, že je to naposledy.
Kolikrát si pohledem na věc připomíná věci dávno minulé a neví, že ji za chvíli ztratí.
Kolikrát se baví s člověkem, kterého už nikdy nepotká.

A kolikrát něco dělá opravdu naposledy a ví o tom.

Tak tedy poslední večerní káva na balkóně bytu 3G, na ulici San Sebastian 21.

Uzavření běžecké sezóny

Aneb je to v nohách.
Dlouho připravovaný běh do Punty měl podle výpočtů astrologů největší šanci na úspěch právě poslední den v měsíci.
Bohužel po finále mistrovství Evropy jsem vstal pozdě.
Posnídal jsem dva čtverečky čokolády, hrst gumídků, jednu broskev, zapil to čtvrtinkou vody s ledem a citronem a šlo se na věc. Půl jedenácté. Chci vidět, jak bude sluníčko pálit.
První 4.5 km v pohodě, slunce schované za mírným oparem. Žaludeční šťávy s příchutí gumídků vyplivnuty a zapito vodou.
Přichází pak krásná cesta zkrz marismas a místa, kde se těží sůl. Běží se krásně, krajina voní borovicemi, okolo není sloupu bez čapího hnízda, kteří to tu mají blízko do Afriky. Je to super pohled. Dva rodiče v obrovském hnízdu, někdy jde vidět šedá hlava potomka.
Cesta pak pokračuje okolo nebo v blízkém okolí dálnice.
Nevím, kolik kilometrů mi zbývá a tak si dávám závazek, že do hodiny a půl běžím a pak se otočím.
1:20 a už to chci točit, ale žádné takové :) Pěkně makat.
Po pěti minutách, posledním kopečku stojím u cíle. U moře.
V hospodě sockuju vodu a hraju si s vlčákem...nu štěnětem :) Mám takovou chuť skočit do moře...ale běžet s věcma od písku, komu by se chtělo.
Tak běžím nazpět. Jde to dobře. Jak už znám cestu, jde to rychle. Přeháním ale tempo a před začínají se ozývat lýtka a hlavně kolena. Slunce pálí, vzduch nad silničkou se tetelí, pot na mě schne a vytváří mapy soli. Konec nezvládám, voda došla a tak před marismas pět minut sedím a na mostě před Huelvou pět minut jdu. Na mostě dostávám neskutečnou chuť na pivo nebo colu...oooo orosená sklenice...
Ale nakonec jsem tu. Po dvou hodinách a padesáti sedmi minutách, 30km v nohách. Super pocit :)
A konečně snídaně (a ukradnutá vychlazená orosená plechovka coly jednoho ze spolubydlů)


Podrtženo a sečteno, za měsíc červen uběhnuto 173,23km. Dalo by se říct, že jsem spokojený.

A je to "doma"

Inu vybrat si zemi na Erasma, která žije fotbalem, v době mistrovství Evropy a navíc zemi, která toto mistrovství vyhraje...jde to :)
Byl jsem pozvaný známými z La Rábidy, se kterými jsem byl včera v Puntě, na fotbal.
Vše bylo, jak mělo být. Zatímco zápas začínal, kluci si malovali duocolóru na obličeje a holky v kuchyni připravovaly jídlo. Bylo na nich vidět, že jsou na podobné akce zvyklé - a to z jednoho krásného pohybu - před obrazovkou vždy ladně zrychlily, aby nezavazely a nikdy se před nikým nezastavily, aby bylo vidět :) Prostě pohoda. Ještě studenou sangríi do sklenice a nemám si na co stěžovat.
A když ve třiatřicáté došolíchal Torres první, jediný a vlastně vítězný gól, celý Pyrenejský poloostrov se otřásl.
Nu a po vítězství se šlo na kruháč na Avenida de Andalucia, kde se obrovská fontána proměnila v akci miss mokré tričko.
Pak loučení se s těmi, které jsem viděl málo a přitom jsme k sobě měli určitým způsobem blízko.
A spát. Poslední čtyři noci.

Fin de semana

Último fin de semana y primer fin de semana en verano.
Soy invitado de mis amigos de La Rábida y de los partidos de futbol de los domingos a una fiesta a Punta Umbría. Amigos mejores como estudientes extranjero.
Punta Umbría, en las doce por la noche, es 28 grados. Hay mucho gente, mucho coches, música, ron, porros y tías muy buenas. Tetas grandes, culos amables, piernas con faldas muy cortas.
Bebo solo Coca no quiero ron.
En las dos vamos en un bar donde está la discoteca. Porqué no. Mucho putitas. Bailadoras en el aire. Una mulata con culo y piernas tan buenas, que no ha visto mismo nunca antes. Otra rubia, tatuada, bueno barriga con el adorno en su ombligo.
Pero soy hombre muy honrado, que me gusta lo mejor, las mujere no me faltan :D
Bailamos hasta las cinco, en las seis me encuentro en mi cama.
Buena fiesta.

7 dní a 7 nocí

Ano, ke konci pobytu zbývá právě krásných 7-7. Kdo zná stejnojmennou hru, tak ví, co je úkolem pro dokončení.
Já si dal úkol mnohem lehčí. A to :

• opálit si zadek
• doběhnout skoro do Punty Umría
• dojíst zásoby jídla
• objednat na příští týden auto :)

Už jen sedm nocí v posteli, která se rozpadá :) Uteklo to :) Ale nevím, jestli bych si dal nášup...

Poslední ESP zkouška

Přišla poslední zkouška. K údivu spolubydlících jsem se trochu pěkněji oblékl a po poledni vyrazil. Hodil bych sem fotku, ale to bych byl zas označen za narcise...a nikdo nemusí znát pravdu, že ano :)
Na zkoušku bylo 2,5 hodiny, u prvních příkladů jsem si říkal, že tolik času musí stačit všem. Ovšem nechval dne před večerem.
V průběhu to asi třetina lidí vzdala. A protože já z boje neutíkám, zůstal jsem. Přisly totiž příklady z druhé strany listu a ty byly opravdu děs běs. Že jsem naposledy snídal se začalo projevovat.
Odevzdával jsem jako poslední, zpocený a s vědomím, že to nebude tak úplně ono. Ale z 90% bodů ze semestru by se dalo něco vykouzlit.
Nu a teď už jen čekat na výsledky a mít "konečně" prázdniny :)

.

Para toda la vida

Není nad španělský popík, což ? :)

A tak pořád dokola

Poslední dny mně připomínají dialog z Červeného trpaslíka:
"A co děláte, když se chcete milovat?"
"No ... jdeme si zaběhat ... na videu sledujem zahradnické pořady."

Bohužel nemáme video :)

Díky radám bratra už konečně nepociťuji nutkání vypráznit žaludek po prvních dvou kilometrech běhu.
Na konci července náš čeká triatlon. Sice kraťunký, ale lepší než nic.
A na tento víkend jsem si naplánoval pokusný běh na 28km. Pokud počasí vydrží a teplota ráno nebude přes 30˚C.

Tož tak.
Pořád dokola :)

Víkend

Tak konečně přišel víkend, kdy je nicnedělání omluvitelné.
Dokopal jsem se k dopsání deníku z Maroka, zkoušel jsem si javascriptové srandy s efekty na obrázcích,všemožně se radoval ze zpráv z různých koutů, jak kdo kdy dojel z Erasmu a uvědomil si, že toto je jeden z posledních tří víkendů tu.
No a protože dnes teplota klesla na příjemných 32˚C, zajel jsem si ve čtyři hodiny k moři a tam přemýšlel, až se hory otřásaly.
A cenu za melodii tohoto víkendu získává :

Jiný kraj, jiný mrav (vol. 3 - última sesión)

Ano, je tomu již čtyři měsíce, co jsem opustil rodnou hroudu a tak nám trochu asi neladí, že se jedná o třetí sezení a přitom poslední. Inu minulý měsíc jsem byl přeci v Paříži a kdo by chtěl psát dlouhosáhlé výkřiky do tmy, když může objevovat madmasoille Paris.
Čili tak. Už se chystá Final resume, které tedy i Mellthy slibuje, ale ten si užívá života a nezavírá se do blogu, takže si ještě nejaký ten měsíc počkáme.
Závěrečná zpráva bude zřejmě čtyřstránkové lyricko-epické pojednání plné černého humoru propchané židovskými anekdotami z oblasti marockého severu s trochou mystiky severských bájí a divokrásou bájí antických. Ne, neberu drogy. Jen poslední dobou spávám 9 až 10 hodin. To díky kouzelnému polštářku.
Ale nyní už na vol. 3. A protože přišlo zkouškové, jen pár poznatků o škole, uzavřít to a jet k moři, protože na nebi ani mráček...kecám dnes je na plánu AJAX už musím ty e-brosácké stránky dokopat alespoň na verzi 1 :)

Zkouškové u nás
Pokoj 3x4 metry, tři lidé, tři kompy, 30˚C, vítr 0 m/s.
Ráno jdu do práce. Po práci legraci.
Děláme,že se učíme, snahu prokládáme gamesami a nanukem v parku u Pětníka.
Tak to pokračuje až do zkoušky. Noc před zkouškou se nespí.

Zkouškové tu
Pokoj 1,5X3 metry, nikdo, notebook, 31˚C, voňavý vítr 5-10 m/s.
Nedělám, že se učím, protože mě zbývá jedna zkouška a to na konci měsíce, ležím tedy u vody (Atlantiku), dojídám nanuka, spokojeně usínám. Přijeli turisti. Nové maso. To se pozná - mají klasickou barvičku prasátka...takovou...do růžova :)
Tak to pokračuje den co den, večer si jít zaběhat a do noci zkoušet programovat. Vstávám k poledni. Občas zajdu do knihovny, kde se pilní studentíci připravují na zkoušku, já si půjčuji CD s místní folklórní hudbou a spokojeně si ji...půjčuji ;)

A jinak nic nového, dalo by se říct, že jsem tu zabydlen. Zdravím se s prodavačkou z pekařství, chlapíkem z fotolabu a celkově...ještě naplánovat pár míst co vidět a budu úplně ukojen.

La vida e bella

Snad se to tak píše. Neboli život je krásný (jinak tento film doporučuji:).
A proč taky ne, když vzduch rozráží vlašťovky, co si hrají na honěnou mezi domy, vrabčáci prospěvují ve větvých pomerančovníků a vítr je teplý a voňavý.
Přeci jen, ikdyž všechny tyto smysly na mě působí tak, že pociťuji všechnu tu krásu, je tu smutno.
A tak, odrthávám kalendář, a odpočítávám posledních 35 dnů.

Opět jsem zabrousil do hledání bytu v Praze a přišel jsem k poznatkům jako :

• je to pekelně drahé
• není to tam, kde bych chtěl aby to bylo
• nemá to to, co bych chtěl aby to mělo

Ovšem tajní favorité se už našli. Problém číslo jedna je datum mého příjezdu - do té doby můžou být už fuč. Problém číslo dva ... ten si nechám pro sebe ;)

Konec semestru

Aneb fin de cuatrimestre.
Okolo stolu se válí flašky od coly, na stole hrnky od kafe a obaly od sušenek. Na balkóně smutně visí běžecké oblečky, nevyužité.
Dvacetičtyřhodinovka programování v C++ sice nedopadla nejlíp, ale zkoušku změny kódu (examen de modificación) jsem zvládnul.
Pak přišlo úterý a písemka z C++, kde se měly vyřešit dva příklady ze tří. Odevzdal jsem tři - profesor se divil, žáci si mysleli "debil" ;)
Pak středa, kdy jsem dostal výsledky ze závěrečné práce Softwarového inženýrství. Nic moc. Moje špangliš nebyla srozuměna a tak pouze za pět.
Pak čtvrtek, kdy jsem šel na normální hodinu s tím, že si budeme zkoušet příklad jako na zkoušku. Ovšem byla z toho zkouška. Ale to jsem se dověděl až po odevzdání zatraceně těžkého výkresu v AutoCADu.
Po této zkoušce nestíháme autobus o půl deváté, autobus v devět nejede, čili ze školy jedeme až o půl desáté večer. V deset do sebe láduju jogurt a vodu, protože mě bolí hlava jako čert. Mám na pátek dodělat prezentaci a jít na ukončovací Erasmus párty od půlnoci. Párty se ale nekoná. Lehám si, abych si odpočinul a probouzím se až o půl třetí, sundávám čočky, dospávám do půl osmé a jedu na prezentaci. Po šňůře 3 až 4 hodin v posteli je sedm jako dar z nebes.
Má snaha před španělským publikem (místo pěti nakonec patnáct minut, čili splňuji limit) je oceněna bouřlivým potleskem a tak za den ode dne silnějšího sluníčka, vyrážím spokojen ze školy, na trh pro peněženku, večer do čajovny, dnes pro kilo zmrzliny a čtyři Coly a zítra se nehnu z postele a vůbec mi to nebude vadit.

Tož tak

Trocha angličtiny.....pokud jsem špatně odezřel ze rtů, tož se omlůvám.

I've read somewhere how important it is in the life not necessarily to be strong, but to feel strong. To measure yourself at least once to find yourself at least once in the most ancient human conditions...

O květnu

Ano ano. Měsíc lásky je nenávratně za námi, přichází červen, měsíc slunce a i tu na jihu odstoupily mraky a tak začíná být teplo.
Čeká mě poslední měsíc v tomto pokoji, v této posteli, v Huelvě.
A jestli tento měsíc uteče tak rychle jako ty čtyři předchozí, tak jsem zítra doma.

Jinak za květen uběhnuto přes 90 kilometrů, 4 zápasy ve fotbale, navštíveny dvě země a udělána (zatím neuznána) závěrečná práce do jednoho ze španělských předmětů.

O bydlení

Mám zlé tušení, že vládne diskriminace mužů při hledání podnájmu.
Chci taky terasu, chci taky klidnou lokalitu, chci taky dobrou cenu.
Ale "Jen pro ženu (studentku)" neukecám.

O počasí

Zpravodajský server hlásí Tento týden asi přijdou první tropické třicítky. První jsem si myslel, že do ČR přijedou opálené holky v nejlepších letech tančit tanec Hula Hula, ale po zhodnocení počasí u nás jako u nás a u mě jako tu musím smutně přiznat, že je to opravdu tak. Zpravodajci mají občas zvláštní smysl pro tvoření hlaviček článků. Např. : Ledy se hnuly. Summit EU-Rusko na Sibiři nezamrzne, přijde myslím každému čechu tento týden vhod, když se alespoň myšlenkou na summit bude moci zchladit.
Inu vítr od Atlantiku krásně fouká a přináší občasný déšť. Srdce španěláka teskne po teple a věčně slyším: Año muy raro. Ano año, nebo jak jsem to měl celou střední na talíři - Ano, Jano. Año muy raro.

css

Komu přijou Hany sexy ? (zdroj Reflex)

3+1

Tak, je to tu.
Jsem mimo již 3 měsíce a jeden týden.
Toto letí, což ?


Od minula žádné změny...alespoň v pobytu tu. Jen přestěhování cimry, zabavení CRT monitoru Kikovi a vybavení stěny plechovou Chat Noir.

Lugar de trabajo

le Big Mac

Intergalaktické setkání třetího druhu na neutrálně vybraném území může začít. Peewee z Německa, Mellthy z Norska, já ze Španělska, studenti Erasmu, co se pilně a stále učí a potřebují někdy vyvětrat hlavu.
Koupeny lístky do Madridu, sbaleny narychlo (jak jinak) věci a razím.
V Seville si přisedá tlustý španěl a roztahuje nohy jako levná holka, holka přede mnou si sklápí sedadlo a já se tak kroutím jak jen můžu, abych nečichal pot vedle mě a neotláčel si kolena. V telce pustili film Turbolence, což už z názvu nabádá ke Kossům a flamencu a spánku až do Madridu.
Madrid, větrno a můj účes stále drží. Půl šesté, svačím chiabatu, dopíjím Colu, a valím už dosti známou cestu na letiště. Příjemná slečna za pultem pochopí mou lámanou španělstinu a anglicky mi vysvětlí, na co se jí ptám. Inu, špatný terminál. Busem jinam, odbavit, čekat na let, nalodit se a doufat, že na chvíli usnu. Bohužel. Do Paříže letí i banda dětí do Euro Disneylandu, piští, kopou mi do sedadla, sranda. Tak se dívám z okýnka na mraky, co jsou po celou cestu.
Paříž, slunečno a můj účes stále drží. Mellthy psal, že mám jet vlakem (pekelně drahým) na metro a na smluvené zastávce dáme scuka. Vlak je dražší, než Mellthy psal. Mozek čecha zapracoval, našel jsem jakýsi bus a tím odjel. Bus byl jen za 1,5 Eur.
Asi po půl hodině jízdy, kdy na obzoru za kopci a lukami je stále ve stejné vzdálenosti vidět Petřínská rozhledna, píšu Mellthymu, že jako někam jedu, ale nevím kam. Přichází mi úsměvná SMS, že jedu vlastně do pr... a to na úplně jinou stranu za Paříž. Na konečné ale vlezu do vlaku a za 4,5Eur jedu do města. Čili jsem vlastně ušetřil.
Vystupuji z metra a otevírá se přede mnou svět netušený. Bulváry, kavárničky, hromada aut, kol, mopedů, směsice ras, jazyků, proudy lidí.
Hledám obelisk, pod kterým mě čeká Německo-norský pár. Jdeme do parku, jíme fuet a popíjíme Sangríi a hlavně dostávám super lososový salát. To abych neumřel hlady. Jdeme po Václaváku až k Prašné bráně a odtud je to už kousek k Petřínské rozhledně. Tam, v parčíku dopíjíme sangríi, kupujeme víno od marockého prodavače alkoholu a vychutnáváme čokoládu z portugalska za blikající show rozhledny. První noc spíme u Jeana-Piera, couchsurfera, zdravotního bratra, co má zrovna noční. Rozděláváme spaní, já si dávám kebab s hranolkama a colou a spokojeně usínám.
Ráno nás Jean budí voňavou snídaní, velmi dobrým kafem a úsměvem na rtech. Nabízí nám prohlídku Montmartru. Kdo by odolal, což ?
Následuje přesun na další místo spaní. K erasmákům, čili stvořením stejným jako my ;) Když jsem uviděl ten byt, podlomily se mi kolena, utřel jsem slzu štěstí a okamžitě začal všechno fotit. Pravda...celý pobyt jsem byl unešený z maličkostí...ale ten byt.... Jak bych to popsal.
Paříž má svůj styl. Něco jako citrónově žlutý toaletní papír. Je to určitá dávka něčeho, co mi třeba v Huelvě chybí a co v Praze asi není. Nebo možná je, jen jsem si na všechno už zvyknul. Jsou to maličkosti, které ve výsledku dávají dokonalý celek. Například balkónek s krásným zábradlím a kvetináči plné rostlin naproti našemu (tam kde jsme spali) balkónku se super zábradlím a mezi ulice, kde na rohu je tichá kavárnička, kde si sličná slečna čte noviny a vychutnává ranní kávu. To vše za zpěvu ptáků z blízkého parku v Montmartru. Dá se to z toho pochopit, co mám na mysli ? :)
Ale tak dobrá, vybalíme se, oblečeme se a jdeme skrz krásné uličky se zastávkou v restauraci do Notre Dam, kde je zrovna mše a ženský zpěv a vůně kadidla se nesou prostorem.
Pokračujeme do Louveru (nenašli jsme vhodný český ekvivalent), začíná pršet, tak sedíme v podloubí, posloucháme pouliční hráče na příčné flétny, dáváme si opět portugalskou čokoládu. Před Louverem si koupu nohy v bazénku a po té zjišťujeme, že prohlídka všech věcí uvnitř je minimálně na den. Tak jdeme raději opět k rozhledně a doufáme, že se podíváme nahoru. Ovšem pěšky se dá jít jen do šesti hodin, což už težko stíháme. A platit a hlavně stát frontu na výtah nechceme. Dojídáme tedy čokoládu, užíváme si prodavačů svítících rozhleden a jdeme pomalu deštěm do bytu. Na večeři opět boží kebab s hranolkama.
Další den onen slíbený Montmartr, zeleninářství pana Collignona z Amelie, sezení v trávě a pohled na krásnou Paříž. Inu. Pohoda.
Večer pak posezení v baru Le Sully, hraní aktivit, pití piva a rumu a následný přesun "domů".
Na snídani dalšího rána boží sýry a víno co jsem koupil v uličkách, čerstvá bageta, oblíct a valíme. Mellthy a Píví na jedno letiště. Loučení (rychlé, jak jinak) v metru. Já valím za Jimmym na hřbitov, projít si Belleville, který mi připomíná orient. Samý muslim či indie obchod, trh na ulici, plno lidí. A pak drahým vlakem na CDG. Letěli jsme pomšrně dlouho, kvůli větru. Házel s náma, jako s hračkou. Z Madridu do Huelvy, kde jsem byl o půl sešté ráno.....
Nezapomněl jsem na nic ?
Určitě jo.

This is the end
My only friend, the end

le Big Mac - prelude

Myšlenky se už začínají z Paříže formovat...jen není čas.
Zatím jen ukázka z filmu, který mě dostal a odehrával se tam, kde jsme bydleli.

Voulez vous coucher avec moi ce soir

Paříž.
Město umělců, lásky a kdovíčeho.
Nevěřil jsem, že by mě mohlo město nadchnout. Raději "utéct" do hor.
Ale Paříž.....
Nechte mě vstřebat. Toto město je....s kouzlem ;)

Předkoncesemestrová cestovní horečka pokračuje

Ale tranquilo, času dosti.
Z Portugalska, kde mají dobré portské, studené moře a plno anglických turistů se jede do Francie, kde už teď čeká Mellthy se zásilkou něčeho na "zub" z bezcelní zóny. I já Legendario nekoupím v Mercadoně, ale v Duty Free, když už letím, tak ať to stojí za to. A taky trochu té čokolády, koupené v Portugalsku. No a hlavně chorizo a fuet. Bez nich už žádný trip. Leda s lovečákem, ale ten je tady vzácná komodita.
Lístek do Madridu koupen tak, abych přijel o velkou hodinu před odletem (5 hodin). Nejsem pověrčivý...někdy..., ale pocit, že uletí letadlo, už nechci zažít. Letadlo není vlak, naskočit nenechají.
Čili tak.
Kdo si myslí, že Erasmus je jen o sexu, alkoholu a ničem jiném, plete se. Je to o cestování a alkoholu a něčem jiném ;) Aneb jaké si to uděláš, takové to máš.
Mišák mi řekl, že se tu flákám. Neví ale, co neví ani ostatní - a to, že do školy se taky dělá, jen to tak nevypadá.
Za chvíli začnu stříhat metr. Inu dva měsíce, jsou dva měsíce.

Na konci týdne, pokud nebudu v Paříži hledat CyberCafé, au revoir

Triatlon

Spěchajíc na přednášku jsem zavadil očima o nástěnku, na které stálo, že 18.5. se pořádá v Mazagonu triatlon.

300 m plavání
22 km kolo
2,5 km běh

No tak to by bylo, aby nebylo, že ano. Je to poloviční břeclavský Gumomuž.
Plave se v moři, jede podél moře a běží po pláži...alespoň tak jsem to pochopil.

Čili
úkol 1 : sehnat půjčovnu kol, půjčit kolo.
úkol 2 : sehnat dokumentaristu.
úkol 3 : pokračovat v tréninku v běhu (a doufat, že se neutopím).

Ať je na co vzpomínat :)

What if I were smiling and running into your arms ?
Would you see then, what I see now ?

A je tu máj

Přeji všem zamilovaným a ženám ke svátkům s májem spojeným. :)
U nás začaly kvíst šeříky, tu opět kvetou pomeranče. A teď kde je kde, což ?

A když už je tak pěkně, dá se chodit běhat bez hrozby zmrzlých konečků prstů.
Rum byl vyměněn za víno a cherry, sice ne z Vinárny u Valdštějna, ale z Rioji a Jerezu de la Frontera. A vychutnána byla s pomocí chapadel sépie.
Škola se blíží k finiši. Poslední měsíc byl spravedlivě rozdělen na poměr zábava a škola 1:1.
Jak toto dopadne ví jen on :)

Problém mezi klávesnicí a židlí

Stupidní problém brzdící dodávku hry pro Estructuras de Datos vyřešen. Ponaučení - nedefinovat v hlavičkovém souboru. Nicméně hra stále nejede.
První písemka a první praktická prueba...jak to nazvat, když to není zkouška...test zvládnuty.
Na balkóně nalezena pod nánosy starých věcí a prachu stará rozvrzaná židle. Omyta, otřena, použita do přestěhované cimry. Konečně jako člověk, nekrčící se v posteli, ale hrbící se důstojně u stolu ;)
A bude tu květen.
Toto utíká.

Otepluje se

Otepluje se, a to docela rychle. Po deštích ani památky, slunečno, nezoblačno, prázdniny se blíží... :)
Noc strávená na pláži má něco do sebe. Plno hvězd, sangrie a ranní chládek spojený s koupáním v Atlantiku.
Ovšem k večeru následujícího dne zpět do reality. Vyprat, uklidit, nakoupit,začít dělat do školy. Přeci jen...kvůli ní jsem tu :)

Joeyho klobouk

Do včerejška jsem si myslel, že Joeyho klobouk byla jen fikce Přátel. Na nádraží mě ale překvapil kluk ze studijní skupiny, se kterou chodím na Softwarové inženýrství.

Joey. V reálu. Trochu jinak... :)

Aneb všichni jsme jen turisti.

P.S. A taky mi poprvé v životě došel spam, kterému jsem se opravdu zasmál :) A to :
Don't give up on hair growth - scientifically designed rollers will get your hair growing in no-time .
All the girls in town will love to go with you!

...

Podobné dětství, podobná dospělost ?

...

Into the wild. Pohled do zrcadla ?
Nechápal tento svět, nechtěl jej pochopit, nebo pochopil a odmítnul ? A nebo jen utíkal ?
Chtěl pochopit a nevěděl jak ?

Jsem zmatený.

Všichni utíkáme ? Před naší budoucností, jizvami z minulosti ?
Bojujeme, abychom dokázali, že si zasloužíme přízeň ? Jsme potom pokrytci ? Pokud bojujeme pro sebe, jsme sobci ? Pokud nebojujeme, jsme zbabělci ?
Pokud žijeme pro ostatní, co potom my ? Pokud žijeme pro sebe, co potom oni ?

Již se zakousnul do svého ocasu, ale podle mě musel napřed vzejít z popela. Stále se opakující začátek a konec.

Jak to nazvat

Vše měl vymyšlené, nachystané, zaplacené.
Zabalil se a vyrazil na cestu, která měla překvapit a potěšit lidi, které má rád.
Silnice ubíhala, první přestupní stanic se blížila. Spal. Tak to dělává, aby překlenul nudu a aby čas rychleji utíkal.
Probudil se. Motory nejely.
Stáli u nějaké zavřené benzinky, spora osvětlené. Všude okolo tma. Dvě hodiny ráno. Měli by už být docela daleko.
Vyšel ven, řidiči se přehrabovali v motoru. Okolo pár zvědavců, co zrovna nespalo.
Přetrhnutý hnací řemen.
Volá se náhradní autobus.
Zjišťuje, že nejsou tam kde by měli být. A že pokud se podaří cokoliv rychle udělat, bude mít dost málo času na přesun do letadla.
Začíná pršet. Řidiči vzdávají boj s náhradními díly.
Začíná průtrž, fouká vítr.
"Kde jsme a za jak dlouho bysme byli v Madridu ?"
"Nebudeme tam před devátou ráno."
Černé okolí neosvětlených prostorů ho obestoupilo. Už nebylo to, co mohlo být. Byla to jen tma, sen se rozplynul. Nevnímal vítr co cloumal střechou, ani řidiče, co mu říká, aby se šel schovat do autobusu.
"Musí ti být zima."
"Poco"
"Loco"
Vítr a déšť.
Co říkají ?
"Vzdej to!"
"Bojuj..."
"Nezvládl jsi to, přiznej si to....."
"....."
Vyšel zpod střechy. Nechal si kapky dopadat na obličej. Všude okolo tma. Na dálnici za plotem občas něco přejelo...
Naděje umírá poslední.
Vrátil se pod střechu, obvolal letecké společnosti. Lístek nejde změnit. Nový stojí moc.
Náhradní autobus přijel před třetí ráno.
Přesun lidí, kterí se ješte dokáží hádat, kdo má sedět u okýnka a kdo u uličky...řidič je musí usměrnit.
Zbývá 396 kilometrů a 3.5 hodiny.
V deset stojí na letišti. S potvrzením o zpoždění s formulářem pro stížnost.
Terminál T4, třetí patro, jeden kiosek za druhým. Nový lístek přes 350 euro, starý se řeší. U posledního kiosku srdíčko poskočí...ovšem se na dlouho, s lístkem opravdu nic neudělají. Dávají mu čísla a on volá. Ovšem nic.
A to byla ona. Zemřela jako poslední.
Hluk haly plné lidí splývá, vše ztrácí smysl. Sedí, malá holčička s velkýma hnědýma očima, která letí na blikajícím letadýlku se na něj usmívá. On raději klopí zrak.
Metrem na bus a pak nekonečným krajem olivových hájů zpět na jih. Prázdný, tak jako pocit, který v sobě již dlouhou dobu dusí.
Doufá jen, že jednoho dne pochopí tento záměr, tuto cestu a tento výsledek.

Utíká to utíká

Ještě jsem se tu nerozkoukal a už zbývají poslední dva plné týdny školy a pak pár drobných mezi volnem.
Volnem, které se snad vyplní Portugalskem, učením, mořem, programováním, volnem a připravami dvou prezentací ve španělštině. Bůh mě chraň.
No a pak měsíc zkoušek.
Randevouz velkolepého stylu třech studentů Erasmu na neutrální půdě (Paříži) snad klapne. (nevím, proč nebyl vybrán Amsterdam...ten je neutrální taky;) Včera jsem jako poslední z trojice booknul letenku Madrid-Paříž-Madrid. Díky Mellthymu ne Paříž-Madrid-Paříž....oj ten zbytkáč. Ale pravda, že tato varianta byla o dost levnější.
Tam, nad hrobem Jima Morrisona, pustíme si The End, bude následovat zmrzka u Eifela, kokteil v Moulin Rouge, hledání Amelie v Montmartru....a mnoho dalších skopičin....třeba čokoláda....a třeba dovezená Reesem. Ano ano, možná přijde i kouzelník.
Ale jak znám Reese, že ano Reesi, tak budeme kouzlit sami.
O programu v Paříži bude ale informovat Mellthy, protože já jsem jen pasivní figurka tohoto veselého setkání ;)

Dost hlodů, pryč ze školy, ať mi zas neujede bus.

Ženy a muži jsou dva různé živočisné druhy

Kdy naposledy jsem kouřil.
Co si pamatuju, tak na posedu u Kostelan s Tomem (ne mým bratrem). Který tedy kouří dodnes a s oblibou tvrdí, že já ho to naučil. Tehdy to byly LM. Můj první a poslední balíček cigaret, co jsem si koupil. Sedím tedy na balkónu, popíjím Ron Barcelo s Colou v poměru 1:2 a vychutnávám cigaretu od Eloye. Mám štěstí. Od své části rodiny jsem zdědil odpor k tabáku. A tak i teď trpím. Chuť je příšerná. Ale jinak to jde.
Amores perros.
"Co se děje?", ptá se Kiko.
"Boracherra tonta", odpovídám. "Solo, con ron".
"Mujer?",ptá se Kiko.
"Si. Como siempre."

V malém knihkupectví nedaleko Plaza Quitero Báez.
"Dobrý den, hledám nějaké knihy od C. Máte ?"
"Určitě. Tu je Alchymista, 11 minut, ..."
"Chtěl bych spíš Valkýry. Začal jsem je číst v angličtině..ale chtěl bych zkusit španělštinu."
"Podívám se, co mám ještě vzadu."
Knihovník donese stoh knížek. Jsou tu všechny, co znám. Ale Valkýry nikde.
"Valkýry nemám. A vlastně nevím, jestli jsou u nás vydané."
Prohlížím knížky, v kapse 10 euro. Všechny jsou velké, stojí okolo 15 až 18 euro.
"Asi si nevyberu."
"Mám tu ještě jednu", a vytahuje malinkou knížečku.
Záhir. Opět. Podívám se do zrcadla.
"Kolik stojí?"
"7 Euro."
"Vezmu si ji."