A jak bylo dnes

Slunečno, 26 stupňů, bezmračno. Předpověď vyšla a tak po úklidu cimry, vytření bytu a zjištění, že nám vytíká záchod, přišel oběd a pak busem na pláž.
Vůně borovic vystřídal vánek přínášející vůni moře. Písek, sluníčko, koně koupající se ve vlnách a řítící se po mokrém písku, cákající kapky mořské vody a napnuté svaly. Draci, mráčky, spánek a španělština.
V sedm busem zpět. V odraze skla vzpomínám, když jsem si uvědomil, proč v zrcadle nevidím když mrknu....je to už přes dvacet let ;) Snad.
Oblíbil jsem si opět svět za černými skly slunečních brýlí. Hradba, kterou se těžko proniká.
Ještě někoho baví tohle asociativní psaní ? :) Co na to psychologická studie ? A co Jan Tleskač ? Existoval ?

Cesta na poušť a zpátky

Rozhodování v Ouarzazat bylo ovlivněno Myšáčkem a jeho podrobným hledáním dun v okolí Zagory.
Nebuď Zagorka a jeď do Zagory vyplynulo nakonec a já jel.
Jede tam taxík a bus. Bus stojí 45 DH a taxi 50 DH. Tak zněly informace jednoho z místních radilů. Inu, to pojedu taxíkem. Ovšem ouha, taxi po mě chce 100 DH. Jdu tedy na bus, ale ten už je plný a dnes víc nic nepojede. Tak s težkým srdcem směňuji dalších 15 Euro. Kupuji kanystr vody a chleba...co víc chtít na poušti.
Čekáme na dalšího do pětice na taxi a vyrážíme. Řidič se snaží, co může. Ale zapadají slunce nezadrží. 160 km zvládáme za víc než tři hodiny a do Zagory přijíždíme přesně po západu slunce. Na obzoru jde vidět, jak se zvedajícím se větrem prichází písek.
Jdu městem směrem na jih a pak se stáčím na jihozápad. V tu dobu jsou ulice plné prachu a viditelnost klesá. A dýchatelnost je horší a horší.
Za město vycházím až za tmy. Cestu mi osvětluje měsíc. Scházím z cesty, jdu kamením za ticha noci. Přestalo foukat. Kamení pod nohama mizí a půda měkne. Jsem v písku. Přede mnou nic, na obzoru hory, nade mnou měsíc skoro v úplňku. Nejsem sice tam, kde jsem...to počká. Poušť zůstává pořád stejná. To jen duny se mění s větrem.
Usínám bez jídla jen s vodou. Stanování v písku má určité obtíže. Stačí, aby zafoukal vítr a písek je hned ve stanu. Spím tedy se šátkem přes hlavu, abych mohl dýchat. Noc je chvílemi větrná.
Na druhý den se stáčím na sever.
V Ouarzazat potkávám Amíka a Němce, jak spolu hrají fresbee (prostě házejí létajícím talířem). Jsem pozvám na hru, na čokoládu, co Amík koupil, ležíme pod palmou u oázy, díváme se na mraky a čekáme na bus.
Z Ouarzazat do Tangeru za 13 hodin. Na cestě do Marakeše prší a je mlha. Serpentiny nejdou vidět. Jen mlhové tyče ... občas ... raději spím a dělám, že nic nevidím. Chlápek naproti opět zvrací. Napadá mě, že to možná nebude cestou....
Před Tangerem nás staví policie a bere nám řidiče. Kontrola zjistila, že jen bez přestávky celou cestu ... nemalý obnos do kapsy strážníka napravil situaci. Ještě před celým autobusem pokárá řidiče a dává nám zelenou.
V Tangeru přicházím do přístavu 15 minut před odplutím. Odmítám taxík i hašiš. Drahé. Moc. Inu Tanger.
V Tarifě dvě hodiny do odjezdu do Sevilly. Potkávám Mexikánce a Mexikánky erasmáky. Dávají mi na ochutnání lízátko z Mexika....Mám pocit, že mi huba upadne. Je to mangové lízátko obalené v chilli. U nich to prý jedí malé děti.
V Seville je díky Velkému Pátku hlava na hlavě a kolabs v dopravě. S energetickým dědulou, co nadává na Semana Santa jedu taxikem na nádraží a za 30 minut valím do Huelvy.
Tam kvůli Velkému Pátku hlava na hlavě. Plno zavřených ulic, plno slavnostně oblečených lidí a mezi nima smraďoch s krosnou, vidící na jedno oko.....vypadla mi čočka v Tarifě.
Pak vana, jídlo....a spánek :) Po dlouhé době hranolky a cola...no jak toto dopadne....

Pres hory do pouste

Noc jsem prosedel a prospal na busovem nadrazi. Dokonce jsem nasel tu drzost a odvahu pozadat spolusedici Marocany o pohlidani veci, kdyz jsem potreboval.
Ve tri rano snidane v kiosku jako s Muhamadem, pak zjisteni, ze bus do Er-Rachidia je plny a pojedu jen do Quarzazatu.
Cesta byla dobra. Sedl jsem si k chlapikovi, ktery si odsedl. Tyto skatule hejbejte se nabudou na vyznamu o par radku nize.
Pristlo stoupani pres Atlas a chlapik si bezel pro igelitove sacky k ridici. To se tu davaji svacinky ? Ne, to prichazeji serpentiny.
Mel jsem jedine skromne a sobecke prani - jen at nezacne zvracet.
Bohuzel.
Chlapik se nadavoval a mne pri pohledu na ten sraz pode mnou taky nebylo dvakrat nejlip. Zacal omdlevat a maval pytlikem sem a tam. Ridic pustil klimatizaci. Dalsi lidi si utikaji pro pytliky. To je tu takova sranda kazdou jizdu ? :)
Mam jedine prani. Aby si kazdy drzel poradne svuj pytlik. Jinak to bude v pytli.
Po preklenuti Atlasu prichazi kamenita poust. Jen nic. Na obzoru za nama se tyci zasnezene vrcholky a pred nami jen plan, kameny a pisek.
Chlapik se davi az do Quarzazatu. Tam zjistuju, ze bus do Er-Rachidia mi ujel, ze bus do Tangeru stoji 270 dirhamu a ze ja mam uz jen 290.
Cili klasika dilema. Smenit a jet do pouste a nebo se spokojit s tim, co bylo.....a ze toho bylo :)
Uvidim....kazdopadne do nedele jsem v Huelve....snad.
Dnes tedy spani bud v Zagore, ale spis nekde za mestem u reky. Zitra prochazka pousti okolo a vecerni nasednuti na bus na sever.

Kruh

Dravec vznasejici se nad krajinou, ceka na svou chvilku, vyuziva prudu vzduchu. Krouzi dokola, nic jej to nestoji, ale nemuze to delat vecne.
Pak nahle pritahne kridla a stremhlav leti ke svemu cili.

Marakesh

Inu dobre. Z Tangeru do Marakese. Byl jsem tu ve tri v noci. Silena noc v buse, kde prehravali porad dokola zaznam z koncertu nejspis mistniho Gotaka. Koncert mel jeden maly nedostatek. A to absolutni absenci zenskeho pohlavi...coz by nevadilo. Horsi bylo, ze chlapci se nejspis domluvili, kdo je pro tento vecer devce a podle toho se tak i chovali...ti ostatni tancili okolo....jeste ze jsem sedel vedle jakesik babicky a ne naddrzeneho hrebce jako pred dvema lety....
Nic do Asni nejelo, az v sest. Inu travil jsem cas v butiku, popijel koktejl z jablek, prisednul si Muhamad, rekl mi, co kde, kdy, jak a za kolik. Nechal jsem si koupit caj a matu, abych si v horach uvaril Tuareg...nebo Touareg ?
V sest taxikem za mesto, kde me vzali do Dolmuse a jelo se do Asni. Usinal jsem....nespal jsem moooc dlouho. Ale usnout me nenechali ;) Kdyz se do tranzitu narve tolik lidi, kolik se narvalo, navic po zkusenostech z turecka kazdeho hned podezrivam ze osahava...asi se toho jen tak nezbavim.
V Asni kontakt s marokancem, co umi cesky (?) co me pozval na caj (ano, Piviku, pozval me :) a chtel prodat cetky od brachy, co je koupil od Berberu z hor. Darky tak i tak nejake chci, tak jsem sel do toho. Srazil jsem to na polovinu ceny. Bracha narikal, ze se mnou neni zadny kseft. To proto, chlapce, ze nejsem Nemec (nebo nemec?)
Rekl jsem si, pujdu za vesnici a prospim se....slapal jsem az do peti odpoledne. Pak jsem skocil do potoka, vypral veci, nekomu lehnul do pole a usnul.
Rano Touareg a sup nahoru. Po nejake dobe me zastavuje nakladak, bere me na korbu a tahne me kosti az do sedlam ktere nevim jak se jmenuje...najdu. Odtud jde videt Toubkal. Laickym okem vidim masu snehu a kameni a nevidim cestu. Schazim cestou na Imlil ale cim jsem bliz, tim je jasnejsi, ze na horu nepolezu. Mozna jsem blazen....ale Toubkal az nekdy jindy.
Poznatek cislo 1 : na skale se stan spatne stavi. Alespon nefoukal vitr.
Rano prochazim opet sedlem, jehoz jmeno neznam a mam namireno do jineho.....taky jmeno neznam, jen vim, ze je vysoko pres 3200m ... myslim.
Inu pres vesnicku, kde si kupuji caj a pres udoli, kde mi jesterky a hadi delaji spolecnost, prechazim prusmyk, kde je kosa jak svin. Po kolena snehu. Schazim a protoze jsem toho moc nepojedl a nenapil....uz toho moc nedavam. Schazim na prvni mozne misto a stavim stan. NEberu si ponauceni z poznatku cislo 1.
V noci fouka vitr jak svin. Mam strach, ze mi sebere vnejsi plast. Zastavuji vse kameny a usinam s prosbou na rtech.
Rano je pekne. Fouka, ale uz ne tak jak v noci. Balim saky paky a sestupuju. Ve vesnicce si davam caj a Marokanec mi dela omeletu s chlebem.....o....mana nebeska. Davam mu 30 dirhamu a vypada spokojene.
Slez az do Setti Fathma. Nad horami se stanuji mraky, obcas zaprsi. Perfektne nacasovano.
Ve Fathme hledaji nemci dalsiho do taxiku, tak jedu s nimi....a tak jsem opet v Marakesi. Den pred planem.
Ovsem musim cekat do rana na bus do Ar-Rachidia...tedy pokud chci videt Saharu. Chci ?
Abych se priznal, nejradej bych se okoupal a natahnul. Ale kdyz uz jsem tu......
Zasel jsem do mediny, koupil si v zaplivane ulicce cmoudici cosi...chutna to dobre...nasel net a budu cekat na bus....ale to uz jsem psal.

Tanger, Maroko, Afrika a silena klavesnice

Vcera jsem dopoledne nechal nabrousit nuz a dokoupil posledni zbyvajici veci. Udelal si hranolky, splachnul je colou, rozloucil se a odjel. Povedlo se mi zapomenout spaci a nahradni tricko, tak nezavidim tomu, kdo vedle me bude sedet pri zpatecni ceste.
Cesta do Tarify probehla jako po masle, klasicky jsem celou cestu prospal. Tedy skoro celou-prijezd a prvni uzreni more jsem si nemohl nechat ujit.
V Tarife jsem koupil mydlo, co jsem taky zapomnel, pivo a zasel na plaz mimo mesto. Tam jsem se za pomoci piva a dohledu zariciho mesice s obrovskym halo rozhodoval, jestli spat na plazi, nebo na rozborenem cosi, k cemu se muselo lest pres plot a zed.
Vyhrala to plaz, kde jsem se poprve intimne seznamil s piskem, ktery je za chvili opravdu uplne vsude.
V noci dul poradny vitr a tak jsem po pulnoci behal v trenkach okolo stanu a privazoval plast k plotu, jehoz drevene kuly poslouzily jako masivni koliky.
Rano voda a cokolada k snidani, nasazovani cocek a prvni pisek v ocich.
Pak na trajekt do Tangeru. Podobnost cesty se Santiagem z Alchymisty je ciste nahodna.
Na palube je plno Amiku, Marocanu, trocha Spanelu a ja.
Vitr od noci neutihnul a tomu odpovidaji i vlny, ktere nas deli od Afriky.
V Maroku klasika Asie :) Barvy, vune, zapachy, bordel. Zahqlene holky, drzici se kluci za ruce.
Snidam skopovy kebab a doplnuju kalorie Colou.
Kupuju listek do Marakese. 680km za 130 dirhamu, to jde. 1 euro = 13 dirhamu => 1 dirham = 2 koruny...zhruba.
Mam do pul pate cas, jdu se tedy projit. Nachazim PC obchudek s internetem. Usedam pred blikajici moniturek a dlouho premyslim, jak cokoliv napsat - hledam pismenka. Zlata QWERTY, tu je AZERTY nebo ضصثقفغ podle toho co si prepnu ;) Clovek by neveril, ze prohozeni a,z a m nadela tolik problemu :) Navic zjistuji, ze je tu o hodinu min, cili casu fura.
Nejaky kluk tu v obchode spravuje turecky zachod ... ja jen, ze jsem psal o tom zapachu...
Dalsi misto tedy Marakesh, odtud na Toubkal. Pokud na nem nebude po kolena snehu. A pak nekam opet za piskem. Nekam tam, kde konci cesta na mape.

Maroko - přípravy

Maroko je blíž, než doposud. Příští týden španělsko slaví Semana Santa a tak je ve škole volno. Rozhodl jsem se tedy, že těch sedm dní projezdím v Maroku.
Mělo to jeden háček. Všechno vybavení jsem si nechal doma.
Problém ale vyřešil obchůdek s outdoorem a Ferrino Lightent2 za bezkonkurenční cenu ;) Do cesty mi kdoví kdo to byl nahrál marokánce, který studuje na Erasmu a ten mi popsal vše, co jsem potřeboval a chtěl vědět a i něco navíc.
Dnes jsem koupil mapu, zajdu si naostřit nůž, koupím opalovací krém a vodu na čočky, protože brýle nemám a zítra se můžu zajímat o odjezd. Nejvíc mě štve, kolik stojí trajekt přes Gibraltar....ale co už.

Jiný kraj, jiný mrav (vol. 1, po vzoru Melltíka)

Ano, zítra tomu bude už měsíc, co jsem opustil rodnou hroudu, všechny ty, co jsem rád vídal a se kterýma mi bylo dobře. Všechny ty požitky všedních dní, které tak zevšední, že až jejich nepřítomnost připomene jejich význam. A protože Mellthy před několika dny vypustil do světa pěkný srovnávací článek, který se mi moc líbil, řekl jsem si, že ho tak trochu napodobím. Osobní zkušenosti s ostatními španěly jsou omezeny jen na mé dva spolubydlící.

• na chodníku je bezpečněji než na přechodu. Přechází se na červenou skoro pořád a auta na červenou projíždí zřídka...ale už se to párkrát stalo.
• věci jsou trochu dražší než u nás, krom ryb myslím.
• španěláci pořád něco slaví. Pořád je nějaké volno a pořád je fiesta. Většina obchodů má otevřeno dopoledne a večer.
• do hospod a barů se chodí pořád. Jsou tam maminky s kočárky, malí, velcí, postižení.
  
• pije se tu a to dost. Ovšem španěláci neumí pít... Ale o tom asi někdy jindy.
• kouří se tu a to dost. A to je zatím pro mě jedno z velkých mínus. Kamkoliv člověk jde, ať už je to čajovna, kavárna, hospoda.....smrdí jak z putiky.
  
• máslo je nesolené a mají tu i solené
  
• odpad se netřídí. A pokud ano, nevím o tom.
  
• dabing se používá. Pokud chce člověk sledovat Přátele v angličtině, musí zapnout portugalský kanál. Možná právě proto tady všichni angličtinu s přehledem nedávají.
• smaží se tu zásadně na olivovém oleji. (krásně voní. pozn.red.)
• nechápu, jak španělé dobyli toliko území. Nad mojí touhou cestovat jen nevěřícně kroutí hlavou.
• dlouhé vlasy, krátký rozum.Kluk co má dlouhé vlasy, je buď divný, cizinec nebo maricon.
• domy tvoří blok s prostorem uvnitř. Ten slouží jako velká pavlač, odvětrávání a světlík. Kombinace potřeby vzduchu s tím, že někdo každou chvíli něco spálí v kuchyni, nebo děti si hrají a dost u toho křičí, dávají ve výsledku nezapomenutelnou kulturu soužití. Hlavně po půlnoci.
• předmět ve škole, pokud má víc hodin přednášek než 1,5 , má, alespoň na naší fakultě, přednášky rozdělené do více dnů.
  
• učitelům a učitelkám se tyká a volají se křestním jménem

Nu, a to by bylo pro dnešek vše :) Ještě můj první pokus o panoráma...můj kamrlík.

...

Asi poprvé v životě podlehnu reklamě....no kdoby odolal ;)

Kašel, Kolumbus a jahody

Vyrazil jsem tedy na první pořádnou rekognoskaci terénu. Člověk by nevěřil, ale u Campusu, kam každý den jezdím, v La Rabidě, je muzeum Kryštofa Kolumba. Odtud (z přístavu Palos) odjel do Ameriky...tedy Indie...
Po strastiplném hledání jsem zjistil, že muzeum, jak už to v pondělí bývá, je zavřené. Stejně na tom byl i klášter poblíž a botanická zahrada. Zůstalo tedy jen u sezení na lavičce a focení Niñi, Pinty a Santa Marie z bezpečné vzdálenosti.
Po návratu jsem si šel koupit pečivo a hlavně jahody, na než jsem se docela těšil :) Sic bez šlehačky, ale jsou...
Z našeho studeného bytu jsem začal mít rýmu. A jak už to tak u mě bývá, rýma se mění na kašel. Jen čekám, kdy si sedne na průdušky.
Ale příští víkend už bych mohl zajet na pláž a konečně vidět moře....tak snad mě to uzdraví.

Jinak se začala rýsovat trasa na velikonoční putování po Maroku. Jen nevím, jestli mi na 1400 km vzdušnou čarou bude stačit 7-9 dnů. Kdoví.

Španělská vesnice

A je to tu. První ostrý týden. Zjišťuji, že prdel to nebude.
Jako neználek ve Slunečním městě.

Každopádně včera jsem psal rozřazovací test do Španělštiny pro cizince a dostal jsem se, ani nevím jak, do druhého stupně (ze tří).

No a dnes, před fiestou, když jsem šel koupit Kubánský rum, zastavil mě reportér místní televize a ptal se, co dělám ke konci týdne. Upozornění, že jsem zahraniční student a že neumím španělsky nebránilo tomu, aby zapnuli kameru a udělali se mnou rozhovor....tak večer se budu dívat, jestli na devátém kanálu naší pískající televize nebude koktající extranjero.

Numerologie

Minule jsem mimověcí napsal, že 22.2.2008 je zajímavé datum.
Ovšem až dnes jsem zjistil, že bylo ještě zajímavější.
22.2.2008 jsem šel nakoupit. Nákup mě stál přesně o 2,20 Kč víc než minulý nákup (2. placený nákup kreditkou) a nakoupil jsem přesně 8 položek.

Ještě že nejsem numerolog.

Víkendové nic

Prší. A je zima.
Dodělal jsem tedy požadavky na jedny stránky, a pokračoval ve stránkách na e-bros.
A hlavně aktualizuji fotky na webu :)

Jo a jinak má Mellthy blog. Kdo by tomu veřil, že ano :)

A jinak prší a je zima.....stále.

Rekognozkace terénu

22.2.2008 - docela dobré datum :) Dalo by se říct, že první týden je za mnou. Předměty ve škole mi, pokud je zvládnu, vynesou 20,4 kreditů, což je přesně o 0,4 kreditu víc, než požadované minimum. Aby si někdo nemyslel, že se chci flákat - dost předmětů je na pokračování ze zimy a zapsat si něco jako "Mátematica discreta" nebo "Dinámica de Systemas" s čímž jsem měl problémy už u nás, by bylo docela maso.
Mezi dešti jsem se šel včera projít směrem na sever z města. Procházel jsem parčíkem (místy svinčíkem) nad Huelvou, fotil na čtverec (ještě nevím, kde mi crossnou svitek), když mě z rozjímání vytrhnulo blafkání.
Jdu z cesty směrem po zvuku a objevuji rodinku toulavých pséků. Mamina se štěnatama se na mě podezíravě dívá. Já stojím, poslouchám, jestli nezačně vrčet. Hraje si dál se štěnaty. Jedno nejzvědavější si mě běží očichat. Sleduji maminu, jestli mi dovolí na mladé sáhnout a už ho drbu za uchem. Další štěňata to vidí a chtějí taky. Jenže nejsem člen spolku hinduistických bohů a ruce mi nestačí, takže se vracejí k mámě. Mladý by se nechal drbat snad věčně. Leží na zádech a přivírá oči.
Jenže za chvilku tu bude další bouřka, takže rychle do bytu :)

První školní den

Ráno jsem měl štěstí. Bylo už po dešti. Španělskem teď prochází fronta přinášející vydatné srážky. Koordinátorka nás upozorňovala na toto období. Po prvním dešti jsem si myslel, že si dělala srandu, protože ten "obrovský liják" byl jen zahradní deštík. Pak ovšem zafoukal vítr a už se převracely autobusy.
Vyjel jsem směrem k mému kampusu, mimo Huelvu. Přijel jsem včas a měl ještě půl hodiny do začátku. Připojení k WiFi bylo marné. Alespoň jsem měl čas na dodělání rozvrhu.
Hodina ne a ne začít. Na informacích mi řekli, že první týden cvika vůbec nejsou.
Tak jsem mohl jet domů.

A takový byl můj první den ve škole :)

S hlavou v oblacích

11.2.2008
Sedím na letišti Ruzyně a zbytky Pepsi zaháním divný pocit v žaludku, co zbyl po akcičce minulou noc.
Vše potřebné ke každodenní činnosti se zabalilo do krosny, co má dvacet kilo. Vše ostatní, elektronické šlo do menšího batohu, který má něco přes 13 kilo a zbytek je brašna s fotonáčiním. 10 kilo.
Sundat pásky, hodinky, prstýnek, vytáhnout notebook a projít kontrolou.
V pořádku.
Navléct si nezpět na sebe všechno a vyrazit k letadlu. Sedadlo 16. U okna. Mírně za křídlem. V celé trojičce sedadel sedím sám.
Instruktáž o bezpečnosti, letuška nasazujíc si masku s kyslíkem. První ji musím dát sobě. Pak až dítěti.
Rolujeme. Dáváme přednost z prava přistávajícímu letadlu. Pak vyrážíme.
Bořím se do kožené sedačky a při vzlétnutí se mi dere krev do hlavy. Omamující pocit. Dráha a silnice se zmenšují. Prolétáme mraky. Vše mizí.
Nad mraky není nic. Jen modř, slunce a další letadla. Celá Praha a celé střední Čechy jsou pod mrakem. Bělavá pokrývka připomínající šlehačku.
Končíme se stoupáním, mluví k nám kapitán. Rychlost přes 800 km/h, výška přes 11000 m.
Pod námi jsou pavučiny cest a dálnic. Města, vesničky. Větrné elektrárny, lomy, rybníky. Pohled pro mě známý jen z map...
Vždy když jsem viděl letadlo, zažíval jsem zvláštní pocit. Přemýšlel jsem, co asi dělají tam nahoře. Dívají se dolů a ptají se, co děláme ? Pozoroval jsem auta, pohybující se po silnicích a říkal si, co asi dělají. Dívají se nahoru ?
Dostáváme jídlo. Nad Stuttgartem do sebe láduji to, co jsme dostali a zapíjím vše kávou.
Nad Ženevou testuji toalety.
Přelet přes Pyreneje.
Sestup a další průlet mraky.



Madrid. Metrem z jednoho kouta letiště na druhý. Čekám na krosnu, pak zkouším kavárnu s WiFi spojením. Leč bez úspěchu. Metrem na autobusové nádraží. Místo čekání 6 hodin na lavičče jsem provedl rekognoskaci terénu, našel internetovou kavárnu a koupil si vodu.

Přes noc se dostávám do Huelvy. V šest ráno nacházím přechodný hostel. Na dvě hodinky se prospím a jdu na snídani. A pak hledat campus del Carmen, kde mám dostat další instrukce.
Tam mi pomůžou najít byt. Stěhuji se tedy z hostelu, kde trvají na zaplacení jednoho dne.
Bydlím se dvěma španělama, kteří mluví jen adaluzsky. WiFi chytám někomu na balkóně, mám pokojíček s jedním stolečkem, jednou postelí a jednou skříní.

co napsat víc. kdoví. čas ukáže :)

O vdecnosti

Asi jsem fakt lama. Po strastiplne ceste se mi povedlo na Amalce rozjet Gentoo. Jeste chybi funkcnost IBM tlacitek a hibernace....a WiFi :)
Zjistil jsem ale, jaky je rozdil mezi tim, kdyz jsem ve Win a tim, kdyz se s*e*r*u s linuchem. Ve Win jednoduse nadavam, ze neco nejede. V linuchu jsem stastny, kdyz se mi neco rozjede a kdyz neco nejede, tak je to jen a jen ma chyba :) A kdyz uz neco jede, tak zjistuju, jak by to mohlo jet lip a tim to vetsinou poseru. A pak vse nanovo. Nebo Lenovo ?

A taky se voli prezident. Hazi na sebe ve spanelskem sale vsichni spinu. Toz to radeji rozjedu tu hibernaci.......

Poslední CN kafe

A je to tu.
Poslední bug, poslední kafe s Pepou, poslední dvě hodiny práce.
Pak nic. Jen student. Estudiente extranjero.

Doplněno 16:04 - tak Pepa nakonec dělal Zagorku a říkal něco o EPR, nebo tak nějak to znělo.....čili poslední kafe si vyhutnávám sám...tedy s Control Machete

Prázdniny v semestru

O víkendu doma padl názor, že vlastně jedu do španělska na dovolenou, která se školou má společné jen délku pobytu.
Inu kdoví. Každopádně, pokud nedám TDS (teorie dynamických systémů), tak se můžu jít akorát klouzat....jinak možná koupat.

Kolejní kultura za dva

Páteční sprint do čtvrtého patra Bubenečské koleje pro materiály na zkoušku.
Zřejmě někdo asi v noci možná na ulici stoupnul snad do psího lejna a nejlepší jeho nápad bylo celou nadílky otřít do jednotlivých schodů. A že toho bylo.
První jsem si myslel, že se opět ucpaly záchodky.
Uklízečka pokorně seškrabává zaschlé kusy trusu a desinfikuje chodbu. A dokonce měla chuť i odpovědět na pozdrav. To já bych neměl.

Znamení

V kolejní komoře jsem si potřeboval vyvolat poslední svitky, než odjedu do Španěl.
Inu v komoře bylo přesně 20°C. Říkám si, super.
Potřeboval jsem 121 ml vývojky, čehož jsem se docela bál (v PETce byl zbytek). Nalil jsem ji do odměrného válce.....bylo tam 121 ml.

Pak dýmka s mellthym, noční převoz kola z Bubenče domů, South Park a spát.

Everest

Díky Mišáčkovi jsem se dozvěděl, že první doložený "přemožitel" Everestu, novozélandský horolezec sir Edmund Hillary, dnes zemřel.
Přečetl jsem si článek a na chvíli se zasnil. Jaké to asi je, stát někde, kam se již tolik lidí vydalo, ale nikdo nedošel. Jaké to je být někde jako první, pokořit cestu, které se všichni báli a ti, co se nebáli ji nedošli....


"Ještě několik unavených kroků a pak už nad námi bylo pouze nebe. Žádné převisy, žádná poslední věž. Stáli jme společně na vrcholu. Bylo na něm dostatek místa tak pro šest lidí. Dobyli jsme Everest. Úcta, úžas, pokora, pýcha, nadšení - to jistě měly být zmatené pocity prvních mužů stojících na nejvyšším bodu Země, když se to nepodařilo tolika jiným před nimi. Ale já jsem cítil především úlevu a byl jsem překvapen. Únavu proto, že skončila ta strašná dřina a protože jsme dosáhli nedosažitelného. A překvapen jsme byl tím, že se to podařilo mně, starému Edovi Hillarymu, včelaři, bývalé hvězdičce na základní okresní škole v Tuakau, pozdější nicce na aucklandském gymnáziu a pak ztracenému případu na univerzitě. Ten teď stál jako první na Everestu. Prostě jsem tomu nevěřil. Sundal jsem si kyslíkovou masku, abych mohl udělat několik fotografií. Nestačilo vyjít nahoru, museli jsme se vrátit s důkazem. O patnáct minut později jsme zahájili sestup."

-sir Edmund Hillary

Estudiante extranjero

A je to tu.
Po roce čekání, zlepšování průměru známek, vyřizování a běhání - jsem přijat na semestr do španělské Huelvy.

Kolaudace

Dlouho očekávaná kolaudace proběhla tak, jak měla. Intelektuální poklidné sezení s čajem, vodní dýmkou a hrou Carcassonne se zvrhlo v běsnivou pitku, dovádění Mišáčka s osobami opačného pohlaví pod peřinou a jiné zvěrstva.
V pět hodin spát, v jedenáct stávat. Uklidit, najíst se a připravit se na zítřejší zkoušku....

Fotky, videa budou. Jen je musím protřídit....protože jinak nikdo z nás nemůže být prezident ;)

Čtvrtky

Je neuvěřitelné, jak se moje bytí zcvrklo. Pozoruji to na čtvrtečním vydání Reflexu. Nestačím dočíst jeden a už je tu další čtvrtek...a stále dál a dál a dál...

Vánoce jsou tady

Fronty, mraky lidí, reklamy v radiu, plakátech, billboardech. Vánoční přání, novoroční předsevzetí. Začíná mi být špatně. Všeho je nějak...moc, přehnaně, nahraně, podsunutě.

Jinak se musím pochlubit novým přírustkem do rodiny, už budu moct konečně mačkat barevnýma čudlíkama do notebooku a emilovat to rovnou na výstavy. Stabilního Melronta doplnila mobilní Amálka, neboli Amarie. ;)

Vzpomněl jsem si na kwětovy hodinky s kočičkou, podle kterých dělal kdysi Dragon ze severní koreje performance testy svého PC :) Teď asi na týden vystřídají Visty Gentoo. Hamba mi. Ale kdyz ony jsou tak krásně barevné :)

Co týden dal (vzal)

Nu, bylo mi vyčteno, že prý zapomínánm psát blog. Není to zas tak jednoduché, konec roku se blíží a všichni chtějí všechno uzavírat. Jak v práci, tak ve škole, v rodině a kdoví kde ještě.
Co ale stálo opravdu za to a nebyla to součást obvyklého kolotoče - pondělí - super koncert vypsané fixy. Asi od poloviny koncertu jedu na zásoby energie kdoví odkud, Plno lidí, minimum vzduchu, maximum akce. Fotky zde.

O rok starší

Náhoda tomu chtěla, aby se na promítání Futuramy s Vermutem, Colou a brambůrkama profláklo, že Pepa má dnes (včera) pětadvacet.
Neodpustil jsem si zavzpomínat na mé čtvrtstoletí strávené ve vlaku z Malatye do Istanbulu.
Vermut nahradila slivovice a ve tři tři (3:03) ráno se Mellthy odebral zpět na Bubeneč, protože přecijen spacák neměl ;)
Plodný to večer, proroku, zítra to dáme všechno do pořádku.

Persepolis

Načichlý pachem cigaret průchodem kavárnou Lucerna, usedli jsme včera do křesel kina Lucerna a vychutnali si Persepolis.
Dostalo se mi třetího pohledu na věc a to jsem potřeboval.

Jinak před filmem jsem procházel městem, plné obchody vánočního zboží, konzum, instantní štěstí.

by K750i

Kwětování

Náhoda tomu chtěla, abych se včera nezůčastnil cvika (asi odpadlo či co), šel na kolej, kde Mellthy měl nové lyže a Libor vklouznul do tajů internetových shopů. Najednou se rozrazí dveře a v nich nikdo jiný než známý Kwět.
No to by nebylo, aby nebylo. Tak jsme dali kafe v kabinetu proložené pár pseudosklepáckými dialogy.
Pak se mě otec dcery, která je celý táta, zeptal, jakou mám vlastně vizi. O životě.
Upřímně nemám.
Snad jen:"já, nahý v trní a za mnou se ženy živí sběrem papundeklu". Protože vize světa skrz kurilní a antropomorfní postavy z pěnové hmoty mi přijde úplně vykloubená. ;) Ale to až na další ala Sklep večer.

Poprvé a (zatím) naposled

Poprvé jsem slyšel cvaknutí její závěrky.
Pak jsem ji směnil za fifíky.
Nádherný zvuk. Ne mincí. Ale Mamiye.

Až budu mít na komplet, budu se zase radovat z toho krásného "cvak" ;)

Český metrologický institut.

Mail zněl jasně. Busem z Depa hostivař na Průmyslovou, pak přes lesy a pole do ČMI.
Na průmyslové si nechávám poradit, protože už tak jdu pozdě. Zima jak sviňa.
Jdu blbě, další lidi mi radí že musím jinam. Dobrá tedy, čekám na autobus, kterým prý mám jet, ale nakonec volám spoluměřiče, který v ČMI kdysi byl. Popisuje cestu, která se nápadně podobá tomu co vidím. Nechávám autobus ujet a ubírám se cestou necestou kdesi mezi cizími baráky.
Nacházím cílovou budovu, jdu se dovnitř ohřát a najít vlastníá skupinu. Vrátný ale prý o ničem neví a posílá mě do budovy další.
Tam o ničem nikdo nikdy taky neslyšel, čili pobíhají okolo mě tři človíčci v bílých pláštích a místo důležitého měření ionizujícího záření hledají, kam vlastně patřím.
Prý do budovy, odkud jsem přišel.
Inu opět ten příjemný vrátný, který stále nic neví.
Nechávám si ale zavolat zaměstnance, co nás má mít na starost. Vítá mě slovy:" Kde je vás víc, měli jste tu být před hodinou"
Zjišťuji, že jsem tu sám, vedou mě do sklepa, kde sedím a čekám. Volá se na katedru, co jako je, že tu jsem jen já, jestli termín posunout, nebo udělat exkurzi jen pro jednoho.
Nakonec dostávám nalévárnu o měření odporů, kriogenních lázních, tekutém heliu, supravodivosti....
V životě chci toho stihnout hodně. Prý to nemám šanci stihnout. Ale vím, co dělat nechci :) Vědeckého pracovníka ;)

Budova stála na kraji města
v taxíku byla zima
na taxametru svítila lebka
potom vystoupil hrdina
a klidně pokračoval dál
navštívit oblíbený stav
extrémního šílenství

-Vypsaná fixa

Hamba

Jak by určitě řekl Reese:"Hambím sa"
Nebo Mellthy:"Shame on me"

Byl jsem si vyzvednout Transcript of Records a s hruzou jsem zjistil, že za celé mé studium na výšce mám 2 jedničky, 10 dvojek a zbytek trojek.
Student na baterky...ale bez baterek.

UPC technická podpora po druhé

Dnes ráno k nám přišel technik, zapojit nás k oné magické pavučině.
Pokecali jsme o vodním chlazení, o chlazení a ještě o čemsi. Každopádně i o tom, že operátorka z UPC ho poslala do jiného patra a navíc mu, když jsem jí diktoval Linux, napsala Lynuks. Možná si to spletla s Lynxem.
Inu, já zase neumím psát všemi deseti.

KoKo (Kolejní Konec)

O tom, že se stěhuju z koleje na privát napíšu víc, až bude vše dokonáno.
Každopádně dnešní den stojí za to.

Totiž dneškem jsem ukončil své pěti a půl leté působení na Bubenečské koleji.
Nejdříve pokoj 111 a Pepou, co mi poprvé pustil E-E a legendárním Kwětem, který mi toho ukázal mnohem víc.
Následovalo stěhování do pokoje 329, Pepu vystřídal severokorejec Dragon, který vaří rýži v rychlovarné konvici pět hodin. Dragon po politickém nedorozumnění, že Kim Čong Il je(není) prase, nás opouští a následuje ho i Květ, který utíká zpět do prvního patra.
Přichází na pokoj Kačer a Pejsy, a za dlouhých zimních večerů můžu vykládat, co se všechno dělo i nedělo. Každopádně je po dvou letech opuštím a stěhuji se do čtvrtého patra (co nejblíž k temné komoře).
A začínám bydlet s Mellthym a Reesem. A to už by ani dlouhé zimní večery nestačily. Snad jen s Reesem jsme nespali. Jinak byla sranda.
No a poslední půlrok byl ve znamení změn. Reese dobrovolně opouští vody ČVUTu, končí na Bubenči a já bydlím s Mellthym sám. bohužel naše vzájemná vytíženost nám nedovoluje vychutnat si poslední doušky společného pobytu (ikdyž v té době ještě nevíme, co se bude dít)
A pak to přišlo. Stěhování nad Kulaťák. Nový spolubydla Libor, kterého nám seslalo samo FeloLedvinkoPrestižkoMatematickoGrafyKreslícíKalkulačko nebe.
A nakonec ani společná noc plná divokých hrátek ve třech nebyla. Protože Mellthy pracoval, já stěhoval a Libor si kreslil grafy na kalkulačce. Každopádně 14 dní před tím jsme docela slušně prokalili (na naše zakrslopočítačové poměry)

Vše skončilo podáním ruky vedení koleje, předání zbytku peněz za kauci a vykročením (snad pravou) za novým dobrodružstvím.

UPC technická podpora

O tom, že se stěhuju z koleje na privát napíšu víc, až bude vše dokonáno, každopádně tento rozhovor stojí za to. (volala mi slečna z UPC, přes který budeme připojeni k netu)
...
Slečna:"A jakou máte verzi windows."
Já:"Nemáme windows. Máme linux."
Slečna (po malinké pauze):"Aha. A to je co?"
Já:"To není windows."
Slečna (po malinké pauze): "Aha."
...

Poprvé

Poprvé ve vlastním bytě.
Tedy spíš podnájmu. Ale vlastním. Vlastní podnájem. To zní divně. Jako bych si pronajímal pokoj sám sobě.
To zavání schizofrenií.

Ale spalo se dobře. Teda až na to, že jsem vypnul topení a tak jsme na zemi klepali kosu.

Google

Inscenovaný rozvohor po noci, kdy bylo zničeno pár mozkových buněk :
Venda : "Gúgl už dělá do všeho."
Mellthy: "I do tvý starý."
Venda: "Našel si ji na netu."

Historie se opakuje II.

A aby toho nebylo málo, nový bydla má prestižky a ledvinku ;)

Ale jinak pohodový chlapík :)

Historie se opakuje

Máme nového bydlu.
Prváka, feláka, prumkaře, linuxáka, kyberáka.
Něco mi to připomíná.

Absťák

Víkend, škola, práce, klasika.
Absťák jak sviň si něco zahrát.
A Mellthy potmělucha pustil soundtrack z Civilizace 4.....

Ranní rozhovor

Zatímco se stanicí Muzeum line melodie flétny, na kterou hraje nevidomý člověk, prochází okolo dva stavební dělníci nesoucí si piva Měštan v igelitové tašce Tesco.
"Ty vole, kurva, taky by sis tak mohl stoupnout s píčťalou, foukat a vydělávat."
"A nebo jak ten s harmonikou na Staromáku, ale ten to vůbec neumí, vole."

A něco malého na konec ;)

Ano ano, uz je to tady, uz to jede, uz se to roztaci

Desaty mesic.
Doba kdy zacina skola, kdy mobily umi fotit, kdy studenti at uz dobrovolne nebo ne odchazeji ze skol, nahrazeni novym masem.

Oáza

Říká se tomu zemřít žízní, když už je oáza na dohled. Pocit, že poslední zatáčka před závěrečnou rovinkou vyčerpala člověka natolik, že pokračovat už nemá cenu i za oběť pachuti na patře úst z toho, že tolik energie, štěstí a odhodlání šlo vniveč.
Čeká mě poslední rok. Ale síly jsou už kdovíkde.

V pátek rozhodnu, jestli jet studovat na semestr do Španělska, to rozhodne, jestli zůstat na koleji, to rozhodne o práci....Krásný řetězec, jen shodit první kostku domina.

Automechanici

Ospalost

Je to podzimem, nemocí, krizí ?
Bída a děs. Týden programuju malinkou aplikaci. Zatím jen popsaný papír. Mozek nepracuje. Nechce se mu.

Bouřka (Turecko, Kačkar, Fuji Provia - i proto takové barvy)

Z domu domů

Tak, konec prázdnin, začínám se stáčet na Prahu. Vybaven vybavením z Turecka, vymoženostmi z domova a dary od blízkých, naplnill jsem krosnu na 31 kilo, upevnil fotovýbavu, vyzvedl kolo a do ruky dal ještě tašky s kytkami a s bratem vyrazil na nádraží.
Do Přerova šlo vše dobře. Tam mi ale řekli, že s kolem mě nevezmou, že jsem se měl pořádně dívat do jízdního řádu. Nikoho neodměkčilo, že je to můj poslední vlak dne, že bych si mohl kolo dát na uličku, nebo do prázdného kupé, kterých bylo požehnaně. Ironický průvodčí mi nabídl, abych jel do Prahy na kole.
Tak jsem čekal do jedné hodiny na noční spoj, v restauraci se nasytil a napojil, na lavičce odpočinul.
A pak po páté, stál jsem na koleji.
Mellthyho jsem chtěl jemně probudit a překvapit, ovšem dojem byl asi tak silný, že se Mellthy lekl a asi dvě minuty schovával pod polštářem.
Řekl jsem si, že Reese možná bude taky překvapený. Byl. A taky nasraný, protože si na pokoj dovedl babu a asi čekal víc, než že si tam další bydla bude rozdělávat nádobíčko a všechny budit.

A tak to po měsíci na koleji vypadalo :)

Ryby uplavaly

Po té, co jsem zjistil, ze roční rybářská povolenka stojí přes 2000,- kč a týdenní přes 3000,- (nespletl jsem se, je to opravdu takto nelogicky a drahé jako čart), budu raději okolo vody jen chodit a fotit.
V Dejvicích mě už čeká bašta od Tetenalu, abych si mohl diáky crossovat v komoře sám a na netu jsem četl návod, jak si umýchat svoji vývojku na černobílé filmy (tak jako to dělá třeba Ansel Adams). Ještě že na podzim budu mít toliko času trávit jej při červeném světle.

Statistiky

Kdyz pan primator Bem prijel z Everestu, mel na tiskovce prednes o statistikach z jeho cesty, to se mi moc libilo, tak se opicim.

Cili:

• cesta i s dopravou tam a zpet trvala 21 dni
• shodil jsem 6 kilo
  
• projeli jsme 6 zemi, pokud pocitame Ceskou republiku i Turecko ;)
• celkem cesta merila neco okolo 5000 km (pocitano pomoci meritka na google maps)
• nas nejnizsi bod byl u Cerneho more (Rize ma 6 mnm, takze pocitam , ze Cerne more ma 0 ;)
• nas nejvyssi bod byl Mt. Kackar (Zirve) 3937 mnm
• prepravovali jsme se autobusem, minibusem, dolmusem, osobnimi auty, nakladnimi auty, lodi, metrem, tramvaji a vlakem
• potkali jsme a dali se do reci s: francouzi, belgicany, izraelci, cechy, italy
  
• vypili jsme nespocetne moc litru caje
• vycvakal jsem 10 filmu a 2.5 svitku
• znicil jsem moje sestilete sandale, budiz jim zeme lehka
• popsal jsem 12 listu deniku
  
• celkova cena nepresahla 10 tis. Kc

;)

Na co se zapomnelo

Zapomnel jsem popsat, jak jsme byli pozvani na kurdskou svatbu. Ono neni ani nic moc co psat. Jen ze dva zapoceni turisti byli mezi asi 150 svatebcanama prijati, jako by to byli ztraceni synove.
Jedlo se, tancilo se ve zbesilem tempu kurdske hudby. Az do pulnoci.
Pak, zpoceni, unaveni jsme spali v hotelove jidelne....

Pulnocni expres

Vlakem jsme dorazili do Istambulu.
To ze Turci jsou prasata, vime. Veskere odpadky vyhazuji at uz z jedouciho auta, tak i vlaku. Zakaz koureni nikoho nevzrusuje, tak jako plna cara na silnici.
Ale krasne se nam jelo. Horni dve palandy byly nase, tam probihala oslava ctvrtstoleti. Asi nam ty hromady bramburku, Cola Turka, olno oliv a syra spravily vnitrnosti, takze alespon u me prujem zustal v Asii.
V noci po prijezdu jsme se krkolomnou cestou dopravili do hostelu a tam po druhe hodine nocni, okoupani s opranymi vecmi ulehli, do postele.
Dnes pred sedmou jsem vstal, nechal Jancu spat a prosel jsem se probouzejicim se Istanbulem. Krasa.
Jeste vetsi krasa ale bude, jestli se nam povede dnes odjet do Sofie.

Konec je tu.

:)

Sracky

Tak kde jsme to skoncili.....
Ano v Sivereku u snidane.
Tak po snidani v Sivereku prisel hned obed, kdyz nam usmudlany klucina donesl na stribrnem podnose caj a z garaze opodal se na nas smali opravari traktoru. Jeden z nich nas pozval na obed. Nechapal, ze jsme po snidani a uz moc hlad nemame. Asi nechapal, ze i ve dvanact se muze snidat. A tak jsme nakonec sli.
Ze spinave garaze plne lidi se v minute stala zraci mistnost, donesli stolek, zidlicky, cisnik z blizke restaurace jidlo, ayran, kolu a zacalo se.
Janca brecela stestim (vymlouva se na to, ze snedla moc palivou papriku) a ja zazival vrchol blaha s pecenym masem, plackami (kurdskym chlebem) a hlavne kolou.
Chlapici nam pak rekli, ze je desne vedro na to abychom stopovali. Tak berou svou rozhrkanou karu, ve ktere je asi 60 stupnu (moje filmy trpi) a vezou nas az k prevoznikovi na rece Eufrat. Proste jen tak ze srandy si zajeli neco pres 30km...pohoda po obede.
V Eufratu se koupu (kdyz uz z Tigrisu jsem nic nemel), fotim rybky, pijeme çaj a pak prevozem na druhou stranu a dolmusem a stopem az pod Nemrut k Arsamei.
Tam nas vita velmi pratelska kurdska rodina, majitel nam rika, ze tam muzeme byt jak dlouho chceme a byt tam jako doma. Coz je mi podezrele, tak se s nim vecer bavim o penezich a on rika :"Kdyz neco das, das. Kdyz ne, tak ne."
Vecerime s nimi, je sranda a hlavne dostavame sra... prujem.
Spime na strese a ja se rano budim s teplotou a jeste vetsi sra.... prujmem. Aby to Janci nebylo blbe, tak me nasleduje a tak jsme dva posranci. Cely den spime, jime jen chleba a vodu, Janca do me cpe prasky a babicka co tu bydli me leci po svem. Donutila me snist hrst caje a zapit silnym cajovym vyluhem.
Kazdopadne na dalsi den je nam lip, tak se vydavame na Nemrut, kde chteji za to, ze si s sebou vezmu stativ 175 lir (neco pres 1800) . Ano asi vsem amaterskym fotografum vstanuly vlasy hruzou jako me (a to je mam docela dlouhe), rekl jsem vratnemu, ze je blazen, dal mu muj stativ at mi jej pohlida a sli jsme se podivat na hlavy (v pisku).
Zaplatit ty nekrestanske penize a pak videt to co jsem videl, tak zurivosti vymaham po vratnem dvoj..co dvoj-trojnasobek toho co po mne chtel.
Jako pamatky pekne moc pekne, ale plotek okolo v takove blizkosti, ze pekne fotky mohly byt porizeny jen pri prekroceni zakona a prelezeni ohradky. Co uz.
Po navratu nas cekala vecere, pred kterou jsme ale upozornovali, ze mame jeste problemy a tak moc jist nebudeme. Vse OK, az u vraceni poloprazdnych taliru se na nas kuchar divne dival.
A protoze navsteva a ryba smrdi uz po trech dnech, radeji jsme rano jeli. S poznanim ze i prilisna pohostinnost je na skodu. Pri louceni se majitel ptal na penize. Rekl jsem mu, ze jsme se nejak domluvili a ze mu muzu dat jen malo, aby nam zbylo na cestu domu. Ze pry ok, ale moc nadsene nevypadal.
A ted jsme tu ve meste Kahta. Asi nakoupime darky a pak pojedeme vlakem do Istanbulu.
Je tu zacatek konce :)

Dalsi krucky

Z Tatvanu jsme se stopem dostali do vysneneho Diyarbakiru. Po ceste na nas kurdsky dedula zkousel trik se zaplacenim stopu, ale moc mu nevysel. Toho dne bylo o jednoho nastvaneho cloveka vic.
Diyarbakir nebyl vubec takovy, jaky jsem si predstavoval. Docela spinava pulmilionova dira. Ale hradby mely pekne, to se musi uznat (ovsem jsou nejspis pouzivany jako verejne zachodky).
Kdyz jsme prochazeli chudsi ctvrti smerem k centru, dojeli nas policiste na skutrech s tim, ze je nekdo zavolal, ze dva turiste se pohybuji po problemove oblasti a tak nas hledali, aby nam rekli, ze si mame davat bacha na vsechny veci, odehnali od nas zebrajici deti (jancu uz pomalu stvali) a odjeli.
Hledali jsme take obchod s lepidlem, protoze se mi me sestilete sandaly totalne rozpadly. Nasli jsme barvy-laky, borecek rozbalil obrovske lepidlo (rikal jsem mu, ze potrebuji male), zul me, slepil boty a kdyz jsem mu chtel dat penize, tak rekl, ze je to ok.
Romanticky plan spat na hradbach jsem zavrhnul po tom, co jsem videl, kdo v jejich okoli zije, takze smer otogar a odjet za mesto.
Potkavame lidi, co nas zvou na caj, domlouvaji policajta, aby s nama sel parkem k dalsim policajtum s kulometama a ti nam stopli dolmus na otogar a predtim nas jeste pozvali na jidlo (lahmacun-moc dobra placka s masovou smesi uvnitr zatocena jako palacinka..a taky dost ostra)
Na otogaru jede vse az zitra.
Zkousim premlouvat ochranku, abychom mohli spat na miste nadrazi, kde se nejmin chodi. Moc se jim to nelibi, muzou mit problem, ale hledame spolecne misto, az skoncime u nich v kanclu, pijeme çaj a rozjizdi se dalsi seznamovacka. Foceni, jidlo, çaj, snaha domluvit se, domlouvani autobusu. Porad nam rikali, ze stop je nebezpecny...normalne bych jim neveril, ale po tom, co jsem videl, muzou mit pravdu.
Takze do jedne hodiny si povidame, jsme pozvani na veceri (kurdsky chleba, meloun, syr a çaj).
Pak se v celem arealu zhasina a my jdeme spat.
Pred sedmou budicek, securitaci nam rikaji, ze z mesta jede dolmuş a ze pokud nechceme platit 20 lir za bus (nechceme) muzou nam pomoct domluvit neco tam.
Cili jedeme jeste jednou do centra, hosi nam domlouvaji odvoz 96 km za mesto za 2.5 liry pro kazdeho (40 kc) coz je dobre.
Pak se loucime, domlouvame dovolenou v cesku pro turky a valime smer Siverek, kde ted konecne posnidame a budeme pokracovat na Nemrut.

Stop rychly jako prujem

No, jak zacit, asi tak, ze dochazeji penize (na reesovu lednıcku ası nezbyde, bude ji muset zacvaknout mellthy)

V Karsu, kde jsme byli za poznanim Ani a potkali jsme Benoita, ktery za nas cvaknul dolmuş do Ani a kde nam vedouci hotelu rikal, ze vypadovka je daleko a stop nejde, ze je to nemozne, tak tam jsme na vypadovce byli za 15 minut a asi za 5 sekund stopli nakladak, co nas vzal tryskem k jezeru Van (asi 300 km).

Mezi mraky se objevil vrcholek Araratu a ja mel husi kuzi po celem tele a snad jen osazenstvo pokoje 423 by se shodlo na tom, ze jsem mel i tvrde bradavky. To vse vzrusenim, jak je ta hora nadherana, obrovska, super. Po ocku jsem mrknul na Janinku a rekl jsem "Jdeme?" a ona na to "Tak na to zapomen" a tak jsem uz mlcel :)

Blizko Armenskych (nebo Iranskych hranic) nas stavi Jandarma (vojenska policie). Chteji prohledat prepravni prostor kamionu. Sviti na nas reflektory a dva tezke kulomety z obrannych vezi miri na kabinu.

Nastesti je vse v poradku, svetla zhasinaji, vojaci odchazeji od kulometu a my odjizdime dal.

Kazdopadne ve Vanu jsme se okoupali (jako v mydlove vode) a v çok güzel (prekl. moc krasnem) parku jsme prespali. Ovsem Turci jsou prasata, takze v krasnem parku jsme meli co delat, abysme nasli neposrane misto bez skla a na rovne plose. Ale na konec i to malo se povedlo.

Pak tedy stop az do centra Vanu, tedy na mistni pristaviste, kde jsme zaplatili 5 tur. lir za prevoz do Tatvanu (5 hodin plavby). Nevideli jsme blizkou pribuznou Nessi z Loch Ness, ale zato jsme se spratelili (pokoj 423 se blbe nesmeje, slo jen o spolecenskou konverzaci) s namorniky, kteri nas pak hostili cajem a veceri. Takze slovy cecha: tahle cesta se vyplatila. Pak jsme prespali v pristavisti Tatvanu a ted jsme tu v jeho centru.

Pro Mellthyho : ted jedeme do mesta Dyiarbakhır a potom na horu Nemrut, kde jsou v kameni zapichane hlavy jako na Rapa Nui.

A protoze nemame digitalek, tak jsme se vyfotili internetovou kamerkou, jak pijeme çaj (nejsme umyti a najezeni, tak berte ohled ;)

Tak zatim :)

P.S. Od zvlastniho zpravodaje : V Turecku blizko Armenskych hranic byly povodne. Par hlinenych vesnic jiz neni a vsude jsou nanosy blata. Pomahaji dobrovolnici, armada ma jine starosti. Situace je stabilizovana.

Tyden v horach

Tak po tydnu jsme slezli do civilizace. Pravda, podle planu jsme tam meli byt 4 dny, ale to jsem nevedel, co nas ceka.
Na mape je vsechno krasne blizko sebe. Po blizsim zkoumani ale zjitime, ze se jde pres udoli 1000m nahoru a pak zase 1000m dolu a tak porad dokola :)
Kazdopadne Kackar (Zirve) padl. Nejvyssi vrchol se nam ukazal v cele sve krase. Nad Cernym morem bylo more mraku, kam jen oko dohledlo. Nad nama azuro, az jsem z toho dostal uzeh a Janca si odnesla spaleny krk.
Ferda (Ferrino) byl taky odpanen. A to asi dvacetiminutovou bouri plnou krup.
A to je tak asi vse. Po vcerejsim pochodu okolo 30km nas boli nohy az skoda mluvit a po dnesnich 25km na korbe nakladniho auta jsme zapraseni a vytrepani....ale neuslapani.

Co dodat. Je tu plno Izraelcu, more çaje a hodnych lidi. Teda az na toho dedulu, co nas dnes vyhazoval ze sve zahradky, kde jsme mu postavili stan :)

Tak zatim. Güle güle.

Istanbul, hlavni nadrazi

..vystupovat. Opet :)

Tentokrat tu neni takove horko jako vloni. Kazdopadne den a pul v buse neni zrovna koser. Ale co uz.

V hostelu na stejnem miste jako minule, v cajovne darovana fotografie z lonska, prvni absolvovani cele motlitby v mesite.

A rychle spat. Zitra nas ceka asi dalsi denni jizda. A to do Trabzonu, odkud je to do Rize jakoby kamenem dohodil a odkud nase cesta vlastne zacina.

Jedem :)

Pracovní horečku vystřídala horečka cestovní. Nepamatuju, že bych měl před odjezdem takové problémy :)
Pak dvouhodinový spánek, ve kterém mě otravovala bezzubá turkyně na zapraseném tureckém záchodě....toto začíná.

Takže jedeme :)

"Jez, když je čas k jídlu, jdi, když je čas vydat se na cestu."
P.Coelho

Andělé pomoci, andělé zkázy

V dnešní Mladé frontě jsem se dočetl, jak Američané pomáhají arabským zemím. Má odstartovat zbrojení Saudské arábie a dalších zemí (převážně sunitských) aby tak mohli čelit případnému útoku z Iránu a Sýrie (šijítských zemí). Těm naopak pomáhá Rusko.
Čili co tu máme. Dvě strany, které se nemusí. Dvě strany, které toho zneužívají a poštvávají je proti sobě a díky tomu profitují z prodaných zbraní. Nádhera. A pak, že studená válka skončila.
A navíc historie se opakuje...

Btw. Lístek do Istanbulu koupen ;) V pátek tradá směr divoký Kurdistán.

Když už jsme u těch kolejí

Zapomněl jsem, jak jsem vlastně do Broumovských skal cestoval...
Klasicky ráno nestíhám. Málo spaní přes týden, pálí oči. Nesnídám, utíkám.
Jak na sviňu nemám peníze. V pohodě, zaplatím kartou.
Na nádraží fronty jako sviň. V pohodě, vyberu a zaplatím ve vlaku.
Bankomat nefunguje.
A jsem tam kde jsem :)
Běžím tedy na vlak, naskakuju a rozjíždíme se. Sedám do kupéčka a čekám na průvodčího. Toto bude moje první cesta načerno. Za Libní ho vidím. Čekám, až přijde na tři kupéčka ode mě. Zvedám se a procházím kolem něj pomalu na záchod.
Jsem tam dýl, než je potřeba. Čekám i před záchodem. Už by tam neměl být, vyrážím.
Ale co nevidím. Ukecaný průvodčí stojí pořád u toho samého kupéčka (asi 15 minut!)
Nu dobrá, stahuju se a dělám že nic. Čekám. Jsem ve vagně číslo 13 - tak to by mohlo vyjít.
Asi za 10 minut to zkouším znovu. Popošel o jedno kupé ! Ale tentokrát mě už uviděl. Tak raději pokračuji do svého kupé a sedám si. Dokočuje kupé, přijíždíme do Kolína. Odchází na perón.
Vlak stojí.
5 minut.
10 minut.
15 minut.
Průvočí chodí po vlaku a říká, že budeme mít hodinu zpoždění kvůli nehodě na trati.
Utíkám si koupit lístek, ať mám čisté svědomí.
Za hodinu jsme nejeli.
Až za druhou. To už mě bylo líto, že jsem si koupil jízdenku.
Po cestě jsme ještě sekyru nabrali, takže do české třebové příjíždím o 160minut později, než bych měl.

Koleje

Víkend v Broumovských skalách, kde pod širákem usínal jsem s hvězdama nad hlavou, pivo s rodiči pil, na houpačce se houpal, vzal si věci do Turecka a zase odjel.
Zase na kolej, kde se tak špatně usíná a ještě hůř spí.
Koleje. Ale ona ta výhybka jednou přijde.

Koho bolí hlava ?

Mě ne :) A měla by? Po pěti hodinách, pěti pivech a nějaké té hornídolní pálence z východního slovenska....
Tak honem do prace ;)

Víkend

Konečně po delší době víkend jak má být.
Koně, práce manuální střídaná s pokusy v PHP, hraní si se psy. Chutné jídlo, vlahé večery, klidné spaní.
Prostě venkov :)

A jaxmese měli

...v obrazech ... a slovech .... a z mišákových úst a očí

Ps. cvaknuto Mišákem

Polibek nebo zatracení

Název není z mojí hlavy, ale titulek knížky o dobývání hor.
Moje první zkušenost mi dala pořádně do čumáku a já jsem za to opravdu vděčný.
Grossvenediger jakožto nižší hora než Glockner nám naprášila kožichy. Počasí dělá hodně. A pokud nejde vidět, fouká silný vítr, co zanáší stopy mezi trhlinami v ledovci, je návrat jedním ze způsobů přežití. Noc v horské chatě nás stála 18 euro.
Jeli jsme tedy na GrossGlockner, zkusit štěstí jinde.
Pod Glocknerem na parkovišti stavíme stany a začíná pršet. Proprší celou noc, déšť se mění na sníh. Ráno jsou všechy vršky okolo krásně pocukrované. Při výstupu do první chaty začíná jestě víc sněžit a foukat silný vítr.
Stavíme stan, jeden člen spí v chatě. Já s Mišákem ve Vertigu. Pořádně to třepe, fouká okolo stovky, teplota okolo -8˚C, ve stanu krásných příjemných 6˚C.
Ráno na další chatu. Přes ledovec a feratu. Je hnusně. Čaj za 3,40 Eur. Čekáme asi hodinu a zkoušíme postoupit. Přes ledovec k jistícím tyčím postupujeme už jen dva. Jirka to balí a Mišák jde s ním na chatu. Čekám v záhrabu. Pak pokračujeme. S pomocí cepínů se škrábeme na KleineGlockner, vítr jak sviňa, moje zmrzlé ruce a nohy nepouslouchají. Na vrchu jde vidět, že GrossGlockner není vidět :) A protože počasí je takové jaké je a není takové, jaké by mělo být, otáčíme to a slaňujeme dolů. Ten pocit zmrzlých kamenných nohou, maček a sešupu dolů nezapomenu.
Na ledovci je takový vítr, že stačí nepozornost a člověk jesražen k zemi. Což při jeho sklonu je zážitek. Děláme tedy nejrychlejší možný sestup, po zadku jedeme dolů, cepínem přibržďujeme. Orientace podle hřebenu je nesnadná, protože je viditelnost asi 20m. Při poryvu větru je obličej napřed pobodán tisice jehličkami, pak přikryt vrstvou sněhu. Já mám sníh i za brýlemi, které se mi pokryly vrstvou ledu. Nejlepší je tedy schovat obličej do sněhu. A jakmile přestane foukat, jet zase dolů.
Na chatě máme dobrou zimnici. Michal obětovává 5 eur za velký čaj, já si ho dělám ze sněhu.
Cesta na vrchol a zpět trvá za pěkného počasí 3 hodiny. Borci, co šli před náma, dostali se až na vrchol a došli po nás, šli celou trasu 6,5 hodiny. Asi takové počasí tam bylo :)
No a na druhý den jen vyhutnat krásu hor při východu slunce, pak seběhnout přes tisíc výškových metrů a do Budějic. A v pět ráno do Kroměříže, abych ve 13:06 mohl v pohorách, spinavých kraťasích a čisté košili fotit pár fotek na svatbě.

Ale bylo tam krásně.

Odjezd

Tak :) Třetina věcí na oblečení zůstává na Bubenči. Krosna je na zimní věci docela malá :(
Počasí je teď suprové, jen aby vydrželo :)

C'mon c'mon

Coca cola, čokoláda, banán, kafe od Pepi(y), co si už nepíše blog, polomáčenky, čaj, Visine. Friends. Pojďme na to, ať zítra začnou prázdniny.

Na Glokneru je velmi špatné počasí. Výprava je ohrožena....přes mlhu nejde na webkamerce nic vidět...

Rychlovka

Sbal si teplý spacák, podvlikačky, nejakou tu slivovici do pleskaně a za 14 dní tě čekám v Budějicích. Mačky, cepín a helmu ti půjčím.

Grossglockner [3798m] a Großvenediger [3674m] na nás už čekají. Nejvyšší hora Rakouska by, podle Mišáčka, měla být pro mačkového nováčka, jako jsem já, dobrým začátkem.

Tak uvidíme. Sníh a mráz v červenci je přeci jen luxus.

Cesta 2007 se začíná rýsovat

Putování po Iránu se odkládá o rok. Doufám, že amíky do té doby nechytne rapl a nebudou chtít osvobodit další zemi.
V plán přišlo Turecko. V loni jsem byl jen v západní části a východ bud určitě zajímavější. Výstup na biblickou horu Ararat jsem zrušil. Kvůli děsným poplatkům, které je třeba zaplatit za povolení a na ta pak velmi dlouho čekat. A hlavně přes 5000m je už extrém a nechtěl bych tahat těžké zimní věci jen kvůli jednomu výstupu.
Za trasu děkuji Mišáčkovi, který mi o svém nápadu pověděl, ale do Turecka se letos nedostane.
Čili Černé moře, oblast Rize, pohoří Kačkar, hranice s Arménií, do úpatí Araratu, na horu bohů Nemrut, nějaká ty starobylá města na řece Tigris. Pak podle času Kappadokie a možná i západní pobřezí na antické památky.

Čas 3 týdny.
Rozpočet max 10kkč.
Doprava bus, vlak, loď a stop.
Fotovýbava vše co mám, krom velkých objektivů na Psix + Ilford HP5+, Ilford FP4, Fuji 160,400,800.

Ještě musím někde sehnat levně expozimetr.....

:) krásné plány, jen co je pravda.

Jeste jednou ke vcerejsi oslavne pisni

Myslim, ze Vlasta by si mohla vzit z Pink priklad.

http://en.wikipedia.org/wiki/Dear_Mr._President

Jak jsem fotil s Šibíkem

Anarchisté zablokovali třídu Milady Horákové. Vysednul jsem tedy z tramvaje a přešel do kolony a postupně přebíhal mezi těžkoodděnce a fotil obě strany.
Směrem z hradčanské, jsem byl svědkem zajímavých střetů a vyprávět mi to někdo, tak tomu nevěřím. Vždyť ten pes, ani pankáč s chromýma nohama za nic nemohli.
Ránu stítem do zad, plátovanou rukavicí do hlavy a mírně obuškem do zadku jsem bral jakože stojím ve špatný čas na špatném místě.
Začalo to vřít. Policie musela áčkaře rozehnat, takže začal úprk. Cítím, jak se mi klepou ruce. Poliši to mají dobře vymyšlené. Ženou nás až na Bubeneč a tam nás semknou.
Protože jsem dofotil film a byl jsem blízko koleje, běžel jsem si do lednice nabýt.
Pak už to byl ale jen pasivní odpor.

V tom jsem si ale všimnul postavičky se dvěma těly a velkými telaty (rozumněj teleobjektivy).
Dával jsem se na něj a říkal jsem si, odkud já tě jen znám.

A pravda. Měl bych ho znát. Jana Šibíka, jehož fotky mám rád, bych měl poznat.
A nebo to byl jeho opravdy vyvedený dvojník.

Svet se zblaznil a my s nim

Vlasta Parkanova, ministryne obrany, zazpivala Bushovi pisnicku na privitanou oslavujici vystavbu radaru...
(Kdo to nevi, tak Jirka priletel dnes do Prahy)

Kdysi to bylo kladivo a srp, dnes hvezdy a pruhy.

Komu polezeme doprdele za deset let ? Asranovi Seranovi ?

Text:

1. Celý svět listoval denním tiskem,
celý svět zanechal hovorů,
já jsem Vás uvítal ruky stiskem
a zvedl pohled svůj nahoru.

2. Dobrý den, prapore hvězd a pruhů,
tak už ses rozvinul nad náma,
dobrý den, prapore našich druhů,
co jsme je vítali s džípama.

3. Dobrý den, radare, prostě welcome,
tak jsme se konečně dočkali,
dobrý den, radare, já ti tleskám,
kámoši usárnou mávali.

4. Vyřiď tam prosím do vesmíru,
vyřiď tam mezi hvězdama,
že chcem žít nadál s každým v míru,
radši však šijeme U Sama.

5.=3. Dobrý den, radare, prostě welcome...

6. Vyřiď tam prosím, že my víme,
kdo nám kdy přines svobodu,
kde Masaryk s prezidentem Wilsonem
pomoh našemu národu.

7.=2. Dobrý den, prapore hvězd a pruhů...